Středisko pro zrakově postižené je schované za portálem dveří jednoho z domů staré Prahy. Dvě nevelké místnosti, při kterých na příchozího hned po otevření dveří dýchne útulno.
Nejprostornější stěnu větší místnosti tvoří netypická knihovna. Jsou v ní totiž převážně krabice. Teprve na konci regálu, úplně dole, jsou knihy. První Královská, Druhá Královská, Jób… je tu skoro celá Bible. V mohutných svazcích svázaných do pevné vazby, na jejichž stranách při otevření na první pohled není nic. Teprve ten druhý odhalí množství vyvýšených bodů a prohlubní. Bible v Braillově písmu je jednou z knih, které si lze ve středisku vypůjčit nebo i zakoupit.
Jana Červeňáková prochází police. V krabičkách jsou nahrávky připravené k distribuci klientům, ty prázdné čekají na další čísla časopisů, protože aktuální právě odešla. Anebo knihy – na kazetách, cédéčkách, kdo si pošle flash disk, tak i na něm. Jako slepecká zásilka jdou poštou zdarma, zabalené ve speciálních obalech, které středisko dostalo začátkem 90. let darem z bývalého NDR. Byly už používané, přesto dál vděčně slouží další roky a desetiletí.
Celou tu dobu byla Jana Červeňáková u toho. „Boží vedení člověk většinou pozná až zpětně. Když se dívám na svůj život, tak vidím, že sem byl nasměrován,“ vzpomíná. K nevidomým se dostala v roce 1971 v podstatě „náhodou“, když při přerušeném studiu hledala brigádu u dětí. Jedno jakou. Tahle byla u nevidomých. Ve škole pro nevidomé v Praze na Hradčanech se naučila Braillovo písmo a od zrakově postižených už za těch 47 let neodešla. Naopak – přitáhla k nim i svoji rodinu. Nešlo vždycky pomáhat oficiálně, ale touha umožnit nevidomým přístup ke křesťanské literatuře jí a jejím přátelům ležela na srdci celou tu dobu. „Vystřídalo se tu hodně dobrovolníků, z jedenácti hochů na náhradní vojenské službě dokonce tři u práce s nevidomými zůstali.“
Jana Červeňáková
Dostáváme se do druhé, menší místnosti. V jednom rohu je odzvučený koutek na nahrávání. V současné době vzniká ovšem většina nahrávek v domácím prostředí. Mezi nimi například evangelický časopis Český bratr. Klienti si ho vyžádali. Nebo křesťanské knihy, třeba oddychové. V poslední době zaujaly povídky manželů Javornických. Ale titulů je v nabídce na 350. Nedá mi to, abych se nezeptala. „Časopis Brána? Ten připravujeme – stejně jako dalších devět titulů křesťanských časopisů a řadu titulů knižních – v digitální (elektronické) podobě. Lidé se ZP mohou text číst přes počítač či chytrý telefon pomocí hlasového výstupu. Texty čtenářům rozesíláme jako přílohu e-mailu nebo si je mohou po registraci stahovat přímo z našich webových stránek.“
Ve druhém koutě je tiskárna na Braillovo písmo. Vyjíždí z něj listy s vytečkovaným textem. „Denní čtení 2018…“ čte Jana, když bříšky prstů přejíždí po řádkách. „Tiskárna – to už jde samo, když je text připravený v počítači. Dříve se texty psaly na tabulce, později na Pichtově psacím stroji,“ vysvětluje a na ukázku ze šuplíku vytahuje kovovou destičku plnou malých okýnek, bodátko a slepecký papír. Za chvíli je slyšet zvuk propichovaného papíru. Ruční psaní Braillovým písmem začíná vpravo a každé písmeno se musí psát stranově obráceně, protože pro čtení je třeba hrbolky, takže se list musí otočit. S očima doširoka otevřenýma sleduji to umění.
Jako samostatná služba vzniklo Středisko v r. 1993 v návaznosti na různé aktivity, které se ale na různých místech pořádaly už v době totality. Mohou je využívat všichni, kdo mají problémy s četbou běžného černotiskového textu, bez ohledu na věk či příslušnost k některé z křesťanských církví. Nabídka se průběžně rozšiřuje – na začátku Braill, Bible, víkendová setkání (80. léta), zvukový časopis (1990), Denní čtení, Mana, zvětšený tisk, Český bratr… A nyní i průběžné zvětšování fondu zvukové či elektronické knihovny. Provoz střediska stojí v současné době především na práci dobrovolníků, finančně je zajišťován dary jednotlivců či křesťanských sborů, případně prostředky z nějakého grantu.
Více informací: Diakonie ČCE, Středisko celostátních programů a služeb (SCPS) – Středisko pro zrakově postižené (SZP). Webové stránky: szp.diakonie.cz. E-mail: szp@scps.diakonie.cz. Číslo účtu, kam lze poslat finanční dar: 3974329/0800.
Celá návštěva je pro mě jako vstup do jiné dimenze. Věci jsou tu vnímány jinak a jinak i fungují. Ale lidé jsou stejní, slepí jsme mnohdy my, kteří si myslíme, že vidíme. Kdybychom se opravdu rozhlédli, možná bychom ve svém okolí uviděli někoho, komu už oči neslouží a komu může být práce střediska obohacením. A možná i pravidelným zdrojem radosti. Ale jak říká Jana Červeňáková: „Jsou to rovnocenní partneři – v komunikaci, v přátelství, ve víře. Je třeba nejdřív hledat cestu k nim samotným, hledat osobní vztah. Pak teprve, možná, může přijít služba.“ To potvrzuje i Milena Dohelská, kterou s lidmi ve středisku pojí nejen zrakové postižení, ale především dlouholeté přátelství: „Přátelské vztahy jsou to, čeho si tu nejvíc cením. Ten milý osobní přístup. A nejen já. Když na setkání přijde někdo nevěřící, vždycky vnímá nejdřív atmosféru, a pak teprve to ostatní.“
Setkání lidí se zrakovým postižením a jejich přátel jsou totiž další důležitou aktivitou střediska. Dvakrát ročně se konají pravidelná víkendová setkání, v létě týdenní pobyt s vycházkami či výlety a duchovním programem. Letošní téma bylo „ Jako kapka v moři“ – o lidech z Bible, jejichž jméno není známé, ale jejich službu využívali mnozí. „Zdravím vás i já, Tercius, písař,“ jak je psáno na konci Pavlova listu Římanům. Hledím na duši střediska, Janu Červeňákovou, a na všechnu tu nezměrnou práci kolem. Je jako jeden z těch neviditelných, ale věrných služebníků v Bibli. Jen její práce je vidět. A hlavně – slyšet.