Má pravdu, o kouzlu Vánoc se mluví, ale ve skutečnosti je zaměňujeme za okouzlující pozlátka, za umělý sníh a křečovitou pohodičku. Málokdo dohlíží skutečný význam té události, narození Božího syna.

„Au!“ Jako bych zaslechla tichý, přidušený hlásek. Nevěnuji mu ani špetku pozornosti a dál zápolím s víkem veliké krabice plné vánočních věcí... Je další z těch tropických podvečerů, jakých letošní léto nachystalo spoustu. (I když je mi jasné, že příroda potřebuje pít, pro mě je to počasí snů!) Podvečer jako stvořený na pokus o úklid na půdě… „Au, dávej trochu pozor!“ Tak, a teď už to nemohl být zvuk z ulice! Ten tenounký hlásek se ozývá… z krabice. Nevěřícně otevírám pracně zajištěnou západku a víko ochotně odskočí. Vánoční ubrus leží nahoře jako předtím, jen trošku pomačkaný tlakem víka. Vidět nic není, ale hlásek znatelně zesílil. „No to je dost! Už jsem mělo strach, že mě v té černočerné tmě docela zamáčkneš.“ Pomalu se narovnám a snažím se narovnat si myšlenky. Slyším hlas a nikoho nevidím… Ok, na půdě může pořád ještě být dost přes třicet stupňů, ale že bych z toho měla sluchové halucinace? „Co tak stojíš a koukáš? A jo tááák! Ty se asi podivuješ, že mě slyšíš.“ Nejen, že něco slyším, nadto vůbec nic nevidím. Pořád ještě nemám odvahu odpovědět – pochopte, je rozdíl mezi tím něco slyšet a tím, když se s tím dáte do rozhovoru! „Výborně, konečně jsem po tolika měsících venku a ne, dáma se mnou neprohodí ani slovo. Je mi jasné, o co jde, to je to vaše lidské – nevidím to, tak to asi neexistuje. U tebe jsem ale čekalo něco trochu jiného. Kolikrát mluvíš k Bohu, kterého nevidíš? Co se divíš? Myslíš, že to nevím? Je sice pravda, že jsem u vás bylo jen pár týdnů v roce, ale i tak jsem to okouklo… Tak nic, když nemluvíš a jen tam tak stojíš...tak se aspoň trochu protáhnu. Uff, to je ale horko!“

Asi jste to už taky zažili; jsou chvíle, kdy je nejlepší nesnažit se nic pochopit a jen nechat situaci, kterou rozumem nelze pojmout, plynout. Pomalu, trochu mechanicky si sedám s nohama křížem na zaprášenou betonovou podlahu a rezignuju na šanci pochopit, co se tu děje. Ale mluvit s tím nebudu, tak daleko to dojít nenechám!

„Tak dobře,“ proud slov pokračuje, jako by někdo spustil rádio. Ale vím, že tohle není rádio. „Dobře, takže si se mnou nebudeš povídat! Vidím, že ses aspoň rozhodla dělat mi společnost. Inu, lepší než nic. Víš, o čem bych si chtělo promluvit?“, hlásek se přesune, skoro jako by se mi kdosi usadil na rameni. Je to zvláštní, ale kupodivu ne nepříjemný pocit. „Jejda, vždyť já se dočista zapomnělo představit! A vidím, že tobě rozhodně nedošlo, kdo jsem. Jasně, jak by mohlo! Jsem (obřadné odkašlání)... kouzlo Vánoc!“ Jasně, skvěle! V polovině července jsem u nás na půdě potkala „kouzlo Vánoc“. A mluví se mnou!

„Já vím,“ zmírní najednou kadenci slov. „Vždyť já přeci dobře vím, jak to pro tebe musí být těžké pochopit, co se tu děje. Vy, lidé dneška, jste kouzlo Vánoc skoro úplně odstranili ze svých životů. Každé další Vánoce je pro mě o kousek méně místa…“ Má pravdu, říkám si. Má pravdu, o kouzlu Vánoc se mluví, ale ve skutečnosti je zaměňujeme za okouzlující pozlátka, za umělý sníh a křečovitou pohodičku. Málokdo dohlíží skutečný význam té události, narození Božího syna.

„Ha,“ vykřikne a kdyby to nebylo hloupé prohlásit o čemsi nehmotném, že na mém rameni vyskočilo na nohy, řekla bych, že se přímo vymrštilo. „Právě kvůli tomuhle jsem se s tebou chtělo setkat! Kvůli vám, věřícím. Jedno totiž nemůžu pochopit: Proč vy, lidé, kteří uvěřili, že Bůh poslal na svět svého Syna, aby skrze Něj mohl být  vzkříšený vztah mezi člověkem a Jeho Stvořitelem, proč právě vy utiskujete mne – kouzlo Vánoc? Strkáte mě do škatulek, jako by bylo účelem všechno vyslovit, pojmenovat, kategorizovat. Vy a vaše opojení informacemi, definicemi! Vy a vaše zdivočelé přesvědčení, že tajemství je třeba odhalit, rozpitvat, roztřídit a rozumově předat! Vy, kteří jste se naučili bát slova mystérium. Vy, kteří ukazujete povýšeně na povrchnost bezbožných lidí, kteří nedohlížejí význam Vánoc jako vy, kteří už pravdu znáte! Poznání, které vám Bůh zjevil, se vám stalo předmětem. V okamžiku, kdy vám je Bůh dal, začali jste je vlastnit. Ježíše máte pro sebe i pro druhé zabaleného v úhledné krabici jasných rozměrů, která se vejde pod stromeček…“

Co je špatného na tom, že s radostí připomínáme pravou podstatu Vánoc? Vždyť se v Bibli píše, že „to tajemství, které bylo po věky a po celá pokolení skryto, je nyní zjeveno jeho svatému lidu.“ Co je špatného na tom, že neseme jasnou zvěst; vždyť přeci Bible říká, že „poznáme pravdu a pravda nás vysvobodí“!

Nejzvláštnější na zvláštních událostech je, že jak zčistajasna nastanou, tak také naráz jako střihem skončí. Rozpálenou půdu naplní ticho. Jiné ticho, nežli předtím. Jakési naléhavé… prázdné. Zkusmo nadzvednu vánoční ubrus. Co kdyby z něj vyskočilo ještě pár slov? Abych to mohla kouzlu Vánoc trochu vysvětlit. Zeptat se, čím ho z Vánoc vytlačujeme. A říkám si, jak by to vypadalo, kdybych o to opravdu stála… kouzlu Vánoc… jak že to říkalo?… mystériu Vánoc… otevřít dveře. A zdá se mi, že by těmi dveřmi spolu s kouzlem Vánoc vešla pokora. Pokora, která si nenamlouvá, že Boží tajemství vlastní. Pokora, která nevyvyšuje rozum a správné definice pojmů. Pokora, která dovolí Bohu být vyšší, nejvyšší, mít plány a myšlenky, které převyšují ty lidské. Pokora, která se Božích tajemství nezmocňuje, nevlastní je, ale poddává se jim a nechává se jimi vlastnit. Pokora, která vyslovuje „ne má, ale tvá vůle se staň“.