Betlémská událost se stala jedním z největších příběhů dějin. Je opředena paradoxy. Mesiáš není velký vládce, ale bezbranné dítě. Nejchudší z chudých jsou účastni zázraku. Nikdo je nepřijme, ale sám Bůh se k nim sklání. Spasení nepřichází s pompou, nýbrž nenápadně. Poslední jsou první. Možná jenom na chvíli, ale ten okamžik stojí za to.

Z Ukrajiny odjíždím s pocitem, že je tam mnohem bezpečněji, než jsme si mysleli před pár dny, a zároveň s mnohem větším strachem o lidi, kteří tam zůstali, protože už je známe, protože to ohrožení je reálné a protože už vím, že jestli něco přiletí, tak nestihnou utéct.

Julia Kuzmich, manželka kazatele druhého sboru Svobodné evangelické církve v Dnipru

Stojíme v kroužku, držíme se za ruce a s očima zavřenýma a srdcem nasměrovaným k Bohu prosíme o ochranu a přijímáme požehnání našich blízkých a staršího sboru. Jsme vysláni na cestu. Za sebou máme auto naložené humanitární pomocí a v přihrádce průvodní dopis – pozvání církve v Dnipru na východě Ukrajiny. Před sebou skoro dva tisíce kilometrů. Více než polovina z toho vede po území, na kterém zuří válka.

Čistota - Nezbytnost v církvi špinavců

Druhý zářijový víkend hostil zámek Depold v Kanicích na Domažlicku Česko-německé dny. Jde o největší akci roku a současní majitelé, manželé Marie a Petr Frolíkovi, tak chtějí zlepšovat vztahy, které byly na obou stranách hranice historií pošramocené. Akce se řídí mottem, že smutné válečné i poválečné události nemají být zapomenuty, ale odpuštěny.

Až jednou, jednou úplně v dálce, skoro v mlžném oparu, zahlédnu postavu.

Když za vámi zaklapne brána dětského domova a vy stojíte před budovou, která má být na mnoho let místem vaší takzvané rodiny, nemáte tušení, kolik rozporuplných myšlenek se vám honí hlavou. Dítě přichází do prostředí, které je samostatným světem v již tak komplikovaném světě. V té chvíli vás úplně nezajímají státní prohlášení a garance o plnohodnotném nahrazení rodinného prostředí, i přes nepopiratelnou snahu se stávají pouze jakýmisi klišé ve vaší příliš hlučné samotě.