Provolejte mezi pronárody toto: Vyhlaste svatý boj, …

Překujte své radlice v meče, vinařské nože v oštěpy!

Jóel 4,9–1

Že modlitba proměňuje vztahy a události a věci kolem nás. Nebo teologicky asi přesněji, modlitba proměňuje nás a skrze nás věci a události.

I když je sobota, vstávám už v pět. Jdu se pokusit upéct chleba, abych na „Zeliádu, Okurkiádu a Chlebování“ na Krupárnu nepřijela s prázdnou. Moc se mi nepovedl, ale pro případ, že by tam nebylo do čeho kousnout, ho přece jen beru s sebou.

Za širokým úsměvem Daniela Komrsky by málokdo tušil skoro třicet let neustálé bolesti. Velikonoční příběh o strachu, bolesti, spolehnutí se na Boha, vzkříšení i naději je i jeho vlastním příběhem.

Rozhovor s Janem Boštíkem, CB Svitavy

V kavárně začalo být živo. Jako vždycky po bohoslužbě. Karolína zamířila ke stolu. „Chceš koláč?“ zeptal se Radek na cestě pro kávu. Kývla. „Já chci taky,“ hlásil se Ládík, „pomůžu ti, tati“. Radek se na syna usmál. Tohle dítě je za odměnu, pomyslela si Karolína s vděčností. I za manžela, za Ládíka, za tu pohodu, kterou teď žije.

Já však zatvrdím jeho srdce a on lid nepropustí. (Ex 4,21)

Seděli tam, v první lavici, na místech vyhrazených pro nejbližší pozůstalé. Babička umřela. Přišel se s ní rozloučit celý sbor. Za pultíkem vedle mnoha květin mluvil kazatel o jejím životě – jak měla pro každého farníka laskavé slovo a jak na všechny myslela. Popisoval ji jako zapálenou, velmi lidskou, laskavou stařenku, která pečuje o jednotlivce a má srdce na dlani.

Omlouvala jsem se Bohu za to, že jsem se poprvé oddala muži, když mi ještě nebylo třináct, že jsem brala drogy, že jsem prodávala svoje tělo. I za to, že jsem byla několikrát na potratu. Byla jsem tak zděšená tím, co jsem udělala, že jsem nebyla schopná sejít schody… Jsem strašně, strašně hříšná. Bůh mě nemůže přijmout.*

Působí jako dokonale sehraná dvojice a u dětí mají respekt. Bez jediného slova na prstech zdvižené ruky počítají do pěti. Děti se zklidňují a řadí se do čtverce. Tak začíná Awana s Radkem a Dášou Kalenskými.

Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem. (Marek 3,29)

Spisovatelka Jana Šrámková

Lingvista Václav Cvrček

Na vernisáž Hannah Brown se přišlo podívat tolik lidí, že se do galerie nevejdou. Stěny všech prostor zdobí pestré malby krajiny u Labe. „Máme její obrazy v modlitebně,“ říká hrdě Petr Luhan, budoucí vikář Sboru CB v Čelákovicích. „Až tady člověku naplno dojde, jakou tam máme vzácnost.“

Měl jasno v tom, že chce pracovat v lékárně. Pak ho Bůh vedl ke službě kazatele a dnes pomáhá lidem z jejich psychických problémů. O hledání své cesty před Bohem vypráví Samuel Jindra.

Slunce je ještě za lesem, trávu na palouku vedle potoka pokrývá jinovatka. Ze stanů ve stanovém městečku, které zde včera večer vyrostlo, se pomalu soukají nocležníci. Čepice, bundy, horký čaj… probuzení je mrazivé, ale začíná den, ve kterém bude všem ještě pěkně horko.

A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou…“ Gen 22,2

Rozhovor s Pavlem Rausem

Koukala na něj trochu nevěřícně. Dělá si legraci a čeká, jestli jako novomanželka prokáže smysl pro humor, že jo? „Na svatební cestu pojedeme k vašim?“ opakovala s úsměvem to, co právě slyšela.

Že nebude neviditelným člověkem v davu měl Petr Fiala zapsáno ve svém životním příběhu možná už dlouho předtím, než vůbec započal – narodil se do rodiny intelektuálů, která byla trnem v oku jak nacistům, tak komunistům.