Jedno z těch míst, kde na vás sáhne genius loci. Nebyl to ale letmý dotek, nýbrž facka.

Mám ráda hřbitovy. Fascinují mě dráždivou nedopovězeností příběhů naznačených strohými nápisy na náhrobních deskách. Továrník, drahý syn, milovaná manželka… Na nejpůsobivějším hřbitově, jaký jsem kdy viděla, jsem se ocitla loni koncem září. Padaly kaštany a starý židovský hřbitov byl snad jediné místo v celé Wroclawi, kde je ještě nikdo nevysbíral.

Za hřbitovní branou začínal jiný svět. A tím nemyslím přehlídku funerální architektury od druhé půle 19. století do druhé světové války, od zdobného štukování říms a sloupových hlavic až po minimalismus hladce vyleštěného černého kamene.

Nikdy v životě jsem neviděla tak opuštěné místo. Podél zdí stály rozpadající se hrobky dosahující rozměrů zahradního altánu. Roztříštěné balustrády zábradlí kdosi vyskládal na hromady spolu s kamennými vázami a kusy náhrobních desek a sloupů, které kdysi nesly zdobené střechy. Menší náhrobky na tom nebyly o moc lépe. Povalené desky rozbité na kusy se zřejmě kdosi sem tam pokoušel sestavit jako puzzle. Všudypřítomné šlahouny břečťanu a psího vína zadržující v sobě spadané listí postupně trosky zakryly. V jedné části hřbitova už byly náhrobky znát jen jako hrbolky v souvislém porostu lián.

Na některých náhrobcích jsem si všimla malých kulatých důlků. Znám je z Berlína, kde jsou jimi kropenaté sloupy monumentálních budov na Muzejním ostrově – stopy střelby. Výprava, která tu šla s průvodkyní, někam zmizela a já se ocitla s pár toulavými kočkami sama v přítmí stromů mezi rozpadajícími se hroby. Jedno z těch míst, kde na vás sáhne genius loci. Nebyl to ale letmý dotek, nýbrž facka, po které se mi chtělo křičet na všechny členy bohatých rodin, které si tu stavěly honosné hrobky na věčnou paměť: Co jste si mysleli?! K čemu vám jsou hromady suti, co nedokázaly přežít v nádheře ani sto let? Největší lekce z pomíjivosti, jaké se mi kdy dostalo. Zvláštní, bolestně tupý pocit bezmoci. Vrátila jsem se tam letos v červnu s rodiči. Celým hřbitovem voněly lesní jahody, svítilo slunce, ale přesto bylo vidět, že je napadají tytéž myšlenky o marnosti a pomíjivosti jako dříve mě.

Když jsme se asi tak po hodině dostali do části, která se loni dokonale ztrácela v džungli lián, naskytl se nám úplně jiný pohled. Zjevně tu někdo odvedl pořádný kus práce s křovinořezem. Některé náhrobky byly očištěné, a dokonce jsme viděli skupinku restaurátorů, kteří na nich titěrným štětečkem zlatě obtahovali zašlé nápisy.

Jako by se na místo zapomnění pomalu vracela paměť. Začali jsme nahlas uvažovat, jestli se tím vlastně neztrácí ta nesmírná působivost, ta rozpadem zpřítomněná marnost. Jak dlouho by tu ale zůstala, než by všechno překryl břečťan? Copak se na tomhle světě dá něco uchovat nepoškozené? Copak nemusíme i sami sebe neustále sbírat z trosek? Na scéně pomíjivosti a marných snah o zajištění posmrtné slávy zářilo pár sice otlučených, ale opět čistých náhrobků a omamně voněly lesní jahody. Dokonalá metafora proměny. „Když Duch Boží zavěje, vstane z mrtvých naděje. I v tom našem údolí, probudí se mrtvoly.“