Služba náhradní rodinné péče

Alena Šimková, CB v Trutnově

Pocházím z věřící rodiny a nikdy jsem nechtěla pracovat v charitních službách ani v sociální práci. Chtěla jsem se vydat jinou cestou. Vybrala jsem si práci, která měla kariérní postup, byla jsem velmi dobře zaplacená. Pracovala jsem v obrovské firmě, která měla monopol na komunikační služby, a velmi se mi tam dařilo. Můj tatínek byl nemocný – ještě v mém dětství se topil, měl srdeční zástavu a byl dlouho bez kyslíku, takže mu začaly rychle odumírat mozkové buňky. Spustilo to u něj demenci a příští léta byla pro rodinu hodně náročná. V té době už jsem byla na mateřské dovolené a začala jsem zjišťovat, že práce, kterou jsem dosud dělala, pro mě už nemá ten smysl, že na světě nejsem kvůli tomu, abych měla jedno dítě, velký dům a vše, co si přeji. Jsem tu proto, že mě někdo potřebuje a že mohu být užitečná.

Pracujete jako vedoucí Klubka, což je služba pěstounským rodinám pod Charitou. Jaká byla vaše cesta až sem?

Už můj dědeček, pro mě největší rodinná autorita ve víře, mě upozorňoval na to, že mě Pán Bůh nestvořil silnou proto, abych si to sama užívala, ale proto, abych mohla pomoct druhým. Po mateřské dovolené jsem proto zkusila pracovat jako osobní asistentka u paní na vozíku a u dětí s poruchami chování ve speciální mateřské škole. Najednou mi všechno dávalo smysl. Postupně jsem se dostala k tomu, že jsem vedla zhruba 30členný pracovní tým, který se staral jak o dospělé, tak o děti s handicapem. Jednalo se o pečovatelskou službu a osobní asistenci, které se staraly o přibližně sto lidí v domácnostech a ve školách. V této pozici jsem pracovala řadu let. Před čtyřmi lety jsem si doplnila další vzdělání a začala pracovat ve službě náhradní rodinné péče.

O koho pečujete?

Doprovázíme přibližně 60 pěstounských rodin ochotných otevřít svou domácnost dětem, které z nejrůznějších důvodů nemohou vyrůstat se svými biologickými rodiči. Takovým rodinám zajišťujeme povinné vzdělávání, pomoc a podporu, která souvisí právě s přijetím takového dítěte. Většinou se jedná o děti zanedbávané, týrané nebo zneužívané. Ale také o sirotky a děti nechtěné, které by jinak vyrůstaly v ústavech. Stále se snažíme hledat lidi ochotné dát opuštěným dětem příležitost zažít, že rodina je místo, kde se naučí budovat důvěrné vztahy, kde o ně někdo bude mít strach z lásky, kde s nimi někdo bude sdílet jejich emoce a pomůže jim je zpracovat. Místo, kde budou mít své povinnosti, zažijí pochvalu i napomenutí, kde mohou bezpečně dělat chyby a kde je jim následně odpuštěno. Místo, kde mohou vyspět v samostatné osobnosti, které se umí učit z chyb a překonávat neúspěchy a které se dokážou postarat nejen samy o sebe, ale i o druhé.

V čem pěstounské děti nejvíc potřebují vaši pomoc?

Myslím, že při hledání identity. Pomáháme jim se najít, přijmout, zpracovat svou minulost a vybrat si svou vlastní cestu. Podporujeme jejich kontakt s blízkými osobami, které jim s tím mohou pomoct – může to být biologická rodina nebo i někdo, kdo je znal, když byly malé. Řada dětí má rodiče, kteří zásadně selhali, a proto se s nimi nemohou setkávat vůbec nebo jen s naší asistencí – to upravuje soud. Kontakty jsou také často přerušeny tím, jakým způsobem života biologický rodič zrovna žije – bývají na léčení závislostí, ve vězení…

Jaká jsou pravidla vaší profese?

Z mého pohledu – ten, kdo chce opravdu pomáhat, se musí naučit akceptovat druhé takové, jací jsou. Proto pokud způsob života mých klientů neohrožuje druhé, nesnažím se je předělávat podle svých norem. Pomáhat je potřeba s vědomím vlastních limitů. To znamená, že nesmím dovolit, aby mě druzí natlačili do své bouře, mým cílem je vtáhnout je naopak do svého klidu – to jsem někde četla a moc se mi to líbí.

Co hledáte u Boha pro lidi v bouřích – i pro sebe?

Jeho pokoj, který nejde nikde jinde najít, i když se o to občas snažím. To je pak křeč, po které jsem strnulá a oslabená, jako když jde o křeč fyzickou. Je pro mě zdrojem bezpodmínečné lásky, které já nejsem schopna. Díky tomu zdroji mohu lásku rozdávat i přijímat. A nacházím u něj taky sílu odpuštění, které pro mě dostalo nový rozměr až po rozvodu – naučila jsem se nebýt jen jeho pasivním příjemcem, ale aktivním dárcem.

V souvislosti s vaší profesí – pláčete někdy?

Často. Děti potřebují vědět, že nezastíráme bolavé věci, že s nimi umíme trpět. Jsou naprosto přirozené a je dobré s nimi plakat, stejně jako je dobré se s nimi smát. Trávíme s pěstounskými dětmi hodně času – jezdíme s nimi na různé pobyty, výlety, potkáváme se s nimi v jejich přirozeném prostředí – venku, na hřišti a snažíme se jim aktivně naslouchat. Pláčeme s nimi, smějeme se s nimi, dáváme jim jistotu, že to tak je v pořádku, že si to mohou dovolit.

Máte v Klubku děti, na které nikdy nezapomenete?

Těch je spousta. Když vidím ty „rozbité děti“, často přemýšlím, jak je ochránit, aby svá zranění neprožívaly znovu a znovu… Ale jen Pán Bůh má lék na všechny rány. Já můžu být nablízku a modlit se.

Řekla jste si někdy v souvislosti s konkrétním případem – tady jednal Bůh?

Určitě. Ve chvílích, kdy se stal nějaký velký průšvih, který nešlo napravit, který způsobil strach a bolest, a přesto se podařilo dítě vrátit zpátky do bezpečí – to je vždycky důvod k děkování.

Co pro vás znamenají Ježíšova slova: „Nechte maličké přicházet ke mně, neboť takovým patří království nebeské?“

Uvědomuji si, že Bůh má ve své péči každé dítě. My rodiče nemáme moc vzdálit je od Kristovy lásky ničím, co uděláme. Máme se od nich co učit – jejich opravdovosti, nadšení, důvěře, schopnosti neřešit to, co si o nich kdo myslí. Jsou nám svěřeny, abychom je Pánu Bohu opatrovali.

Trutnov je aktuálně jedním z měst nejvíce zasažených nákazou covid-19 v ČR. Okres byl uzavřen mezi prvními. Problémy dětí v náhradních rodinách ale pokračují. Jak pracujete v podmínkách takových omezení?

Je to komplikované, dohled nad rodinami přes messenger nebo po telefonu není optimální. Je to teď náročné uvnitř všech rodin, nejvíc však v takových, kde už bylo před nouzovým stavem dysfunkční prostředí. Očekávám, že až tohle všechno poleví, že se ty obrovské rodinné krize projeví a budeme s nimi muset ještě dlouho zápasit a pracovat. Prožívali jsme nyní velké úzkosti o naše pěstouny – řada z nich jsou senioři. Měli jsme případ, kdy byli oba hospitalizovaní a nevěděli jsme, jestli to přežijí. A Pán Bůh se tam přiznal pro mě zázračným způsobem, kdy nepochopitelně začala fungovat jedna z dcer, která řadu let v té rodině vůbec nefigurovala. Vrátila se, aby se postarala o svěřenou holčičku.

Modlíte se za ty děti?

Za děti, za pěstouny… Teď jsem se modlila za pěstounku, která je mi velmi blízká, s těžkým průběhem covidu – padesátiletá žena. Už jsme nedoufali, že se probudí. Prožívala jsem velkou úzkost a bezmoc – mohla jsem spoléhat jen na to, že se Pán Bůh smiluje. Na nic jiného.

Vedoucí služby náhradní rodinné péče …řídí a kontroluje práci klíčových pracovníků rodin, navrhuje odbornou pomoc, vzdělávání pro zaměstnance a pěstouny, komunikuje s problematickými rodinami tam, kde klíčový pracovník potřebuje podporu. Jedná s OSPOD a soudy ve věci řešení problematiky dětí umístěných v pěstounských rodinách. Reviduje metodiky, stále se vzdělává a školí odbornou veřejnost i pěstouny, doprovází rodiny.