Lidé a lži

Lidé se mě občas ptají, jestli věřím v ďábla. Nejčastěji v pankráckém vězení, kam přicházejí s hroznými zkušenostmi se zlem, kde se odehrávaly děsivé výslechy obviněných a popravy odsouzených, za nacismu gilotinou, za komunismu oběšením. Na otázku víry v ďábla ale odpovídám, že v něj nevěřím! Odpovídám tak zcela záměrně a promyšleně, protože ďábel (nebo chcete-li satan) není předmětem křesťanské víry a zájmu. Naše víra stojí na důvěře, na spolehnutí se na Krista, nikoli především na tom, jestli Někdo či něco existuje. A ďábel si rozhodně naši důvěru ani zájem nezasluhuje. To na jeho adresu potvrzuje Ježíš: „Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“ Nebohá Eva se v Ráji dostala do neštěstí už jenom proto, že s ďáblem zapředla hovor, vpustila ho do své mysli, dala prostor jeho argumentům, načež se zamotala do lží, z nichž ty nejhorší se tvářily jako pravda o Bohu.

Samozřejmě že ďábel existuje, jako existuje lež, jedno od druhého nelze oddělit a mají spolu děti. Reportážní fotograf Jan Šibík odhaluje ďábla v nás lidech, kteří jsme schopni naprosto všeho, mlátit lidi obuškem, mrzačit děti, vraždit a ubližovat nejhorším způsobem nejen pro zvrácený charakter, ale často ve jménu „pravdy“, ideologie, víry, politického přesvědčení, rozkazu svrchu. Psychiatr Scott Peck dokumentuje totéž ve své studii psychologie lidského zla. Odkrývá bolestnou pravdu o nás lidech, která spočívá ve lži a klamu. Premisou jeho knihy s názvem Lidé lži se stal Ježíšův výrok: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není.“ Ježíš tak ale nemluvil o lidech mravně zkažených a deviantních, kterým působilo rozkoš mučit a zabíjet, ale o lidech zbožných, ba nejzbožnějších ze všech, důsledně a vědomě oddělených od hříšného světa, mluvil o farizejích, kterým nešlo o nic menšího než zásadově plnit všechna Boží přikázání Mojžíšova zákona. O ďáblovi a klamu věděl své i disident Svatopluk Karásek, který vydal v roce 1979 písničku, v jejímž úvodu prostince říká: „Řekni ďáblovi ne, ďábel je podvodník a nikoho nevede správně.“ Bylo to v čase totality, kdy svět byl ještě srozumitelně rozdělený na ty, kdo s komunisty zjevně kolaborovali, a kdo se jim postavili na odpor, nebo kdo se řadili k mlčící většině a mysleli si při tom své. Po sametové revoluci tu stejnou písničku opatřil jinými slovy, i když prolog zůstal stejný: „Na Letnou jsi se vydal, na Letnou, tam na tý velký pláni jsi řekl ďáblovi ne, to tvé ne, ach to bylo dojemné.“ Ale pak o dvě sloky dál pokračoval: „Vyseknou mu zas poklonu, vyseknou, když je krásný, chytrý a mocný, nevadí, že je tak zlý, vyseknou mu poklonu, vyseknou.“ Na konec apeloval na své posluchače: „Prosebnou slyš mou píseň prosebnou. Na tu děsnou šelmu moci, na tu vždycky majzla dej, důslednou má v sobě zlobu, důslednou.“ To je naše doba, ve které žijeme, naše orientace v pravdě, a nejen v oblasti politiky, ke které se vyjadřujeme svými názory, volebním lístkem, vlastními komentáři nebo jen lajky k názorům druhých, které čteme na internetu. Je třeba si dávat pozor, protože lež byla odjakživa strategií zlého nejen ve správě věcí veřejných v čase totality, ale je hojně užívaná i v prostředí demokracie. Byla úspěšně použita v Ráji a bylo by naivní myslet si, že by se měla vyhýbat nám křesťanům a prostředí církve.

Zeptal se kdosi jednoho faráře, zda věří v ďábla, odpověděl, že v něho věřit nemusí, že mu stačí podívat se, co všechno se mezi lidmi děje. Teologové si odnepaměti kladou otázku unde malum (odkud zlo)? Odpovězme si dnes, že pochází ze lži. Není to sice odpověď celá, jako není celá pravda v tom, že kořenem všeho zlého je milování peněz. Těch kořenů má zlo více a jedním z nich je právě lež. Ta je ďábelského původu nejen tehdy, jeli člověk oklamán z vnějšku, třeba politiky, kazateli nebo obchodnickými šmejdy, ale především zevnitř, když člověk sám sebe obelhává, aby ve svých očích vypadat lépe, než je skutečnost.

Musíme se naučit říkat ďáblovi ne na prvním místě sami v sobě, určitě v církvi a samozřejmě i ve veřejném prostoru. Jakákoli forma zla nestojí za to, abychom jí věnovali velkou pozornost, ale tím, že se postavíme za pravdu Kristovu, nevpustíme zlo lži do svých životů. S ďáblem si to nemůžeme rozdat na férovku jako rovný s rovným, ale pro začátek mu říci ne bude stačit. A když se pak ještě lži vysmějeme, dotkneme se pekla v jeho samotných základech, protože ješitný ďábel nemá smysl pro humor. Podle toho jej snadno a bezpečně poznáme.