Do Súdánu jel na čtyři dny jako dokumentarista, a zůstal tam víc než rok jako vězeň pro Krista. Rok po propuštění se ohlíží zpět a znovu se vrací do chvil, ve kterých jsou zřetelně vidět stopy Boží moci. Petr Jašek mluví o zkušenosti, která má své důsledky z pohledu věčnosti.

V únoru to bude rok, co Vás propustili z vězení v Súdánu. Zajel se Vám život zpátky do starých kolejí?

Do stejných kolejí se ta situace asi nikdy úplně nevrátí, nemůže. Moje práce dokumentaristy pro Hlas mučedníků byla postavena na anonymitě a díky nechtěné publicitě je moje jméno všude na internetu. To tu práci, tak jak jsem ji dělal doposud, znemožňuje. Protože když člověk žádá o víza do problematických zemí, tak první, co si daná ambasáda vždycky udělá, je, že si vás na internetu prolustruje. Pokračuji a určitě budu pokračovat ve své práci pro Hlas mučedníků, jak v americké pobočce, tak i v české pobočce, která se jmenuje Pomoc pronásledované církvi. Tam pracuji jako dobrovolník od samého založení v roce 1992, byl jsem jedním ze zakládajících členů.

Do Súdánu jste jel jako dokumentarista na čtyři dny kvůli chlapci, který utrpěl popáleniny. Víte, co se s ním stalo? Ty fotografie jste měl v počítači na zakódované části disku, nebo to byly ty smazané fotografie z fotoaparátu, které se tajné službě podařilo obnovit?

Ty fotky byly ve fotoaparátu mezi smazanými. Nestihl jsem je přemazat, takže tajná služba si je obnovila. Ale velkou roli to nehrálo, protože jak jsem po zatčení zjistil, měli zdokumentován každý můj krok od chvíle, kdy jsem přiletěl. Měli mě nafoceného všude, kudy jsem chodil, a to nejen za bílého dne, ale i za tmy, všechny důležité schůzky. Ukazovali mi fotografie, které byly nepochybně pořízeny kamerou s nočním viděním. Zdokumentována byla tedy i moje návštěva v přechodném bydlišti toho popáleného studenta. Pro jejich účel označit mě jako špiona to stačilo.

Tento student byl také zatčen. Byl vězněn pět měsíců, muselo to být pro něj strašné, protože nemohl ani používat prsty, jak moc potřeboval operace. Tajné službě se ale nepodařilo zabavit peníze, které jsem na tyto operace přivezl. Všechny ostatní zatkli asi o týden později, takže v tom týdnu stačili ¾ financí dát přímo do nemocnice jako zálohu a zbytek ukrýt. Operace se podařilo zrealizovat, i když až po propuštění popáleného studenta z vězení.

Kolik lidí bylo v této kauze, jak jste později řekl „jako z padesátých let“, zatčeno?

Někteří z těch, se kterými jsem se setkal, zatčeni nebyli. Někteří uprchli před zatčením do sousedních zemí a zatím se nevrátili. Celkem zatčeno a vězněno, alespoň určitou dobu, bylo kromě mě ještě pět lidí, s tím, že dva z nich byli asi po pěti měsících věznění v té nejpřísnější věznici tajné služby – v té první, propuštěni, a my čtyři jsme pokračovali do dalších věznic.

Spolu?

Ano. I když jsme zpočátku po dobu asi měsíce o sobě navzájem vůbec nevěděli. To až v době, kdy jsem zahájil protestní hladovku, protože mi odmítali setkání s ambasádou nebo kontakt s rodinou, mě ukázali spoluvězněným bratrům. Nevím, co se mnou měli v plánu, ale asi proto, aby jim dali důkaz, že jsem to skutečně já, že je zbytečné mě chránit a snažit se něco neprozradit.

Chtěli po Vás vůbec nějaké informace, když celý ten proces byl vykonstruovaný?

Zajímali se především o konferenci, na které jsem byl se súdánskými bratry předtím v říjnu 2015 v etiopské Adis Abebě. Bylo tam asi 15 účastníků ze Súdánu a zhruba stejný počet těch, kteří se o Súdán zajímali, včetně mě, a nedá se vyloučit, že tam súdánská tajná služba měla svého informátora. Protože když mě vyšetřovali, měli před sebou abecední seznam účastníků této konference a vyptávali se na detaily z té akce. Nakonec já sám jsem si všiml člověka, kterého jsme potkali ve vestibulu hotelu v Adis Abebě a který byl i v budově prvního výslechu. Takže informace měli, a když se ptali, tak jen proto, aby zjistili, jestli budu spolupracovat. Já si, upřímně, jména nepamatuji a detaily jsem neznal, tak jsem je zpočátku dost přiváděl k zuřivosti.

Jel jste tam jako dokumentarista, a Bůh tam z Vás udělal kazatele...

Přesně tak. V našich médiích jsem byl nesprávně označován za misionáře. Jel jsem tam na 4 dny zdokumentovat pronásledování jednotlivců nebo celých sborů, to se podařilo, ale to hlavní, co se podařilo, bylo ve vězení s pastory navázat úzkou spolupráci, ve které můžeme dál pokračovat.

Tajná služba si nebyla vědoma této kontraproduktivity?

Řekl bych, že se bojí síly slova. Že ve křesťanech vidí vliv západu, kterému se snaží ubránit. Důvodem je snaha udržení se u moci, což je pro režim prezidenta Bašira, který tam vládne, typické. A snaží se chránit i islám, ke kterému se hlásí i tajná služba. Ta obrana se děje na dvou rovinách. Strach ze síly slova byl patrný už v překladu mého rozsudku, kde stálo že články, které jsem napsal o Súdánu, přispěly ke zhoršení ekonomické situace Súdánu. Paradoxem je, že já sám jsem nikdy žádný článek o Súdánu nenapsal. Vůči křesťanům se nejedná o nějaké promyšlené produktivní akce, je to o demonstrace moci a o zastrašování. Zpočátku jsem měl výčitky, že kdybych do Súdánu nejel, tak by súdánští pastoři nebyli vězněni, ale oni sami mě z toho vyvedli s tím, že po nich tajná služba šla už od začátku. Hlavně proto, že se řídí Kristovým posláním jít do celého světa a kázat evangelium, takže kážou evangelium i muslimům. A to je ten kámen úrazu. To, že jsem tam přijel, byla jen záminka obvinit je ze špionáže, protože to v ten okamžik mělo mezinárodní charakter.

Vy a dva kazatelé uprostřed muslimů ve vězení. Vypadá to jako bojová jednotka uprostřed nepřátelského území…

V té první věznici jsem byl asi 1,5 měsíce na samotce, ve druhé to byly 3 měsíce. Cela byla poblíž výtahu, tak jsme v té době měli jen oční kontakt, občas nějaké slovo. Od druhé věznice už jsme o sobě věděli. Byl jsem tam převezen dřív jak oni, takže když mě viděli se všemi věcmi odcházet z té první, mysleli si, že jsem propuštěn. Tam už jsme měli možnost spolu i mluvit, přes chodbu jsme si připomínali verše z Bible.

Kdy to tedy došlo do fáze, kdy jste kázal dvěma i třem stovkám spoluvězňů?

To bylo ve věznici Al-húda. Spolu jsme byli už předtím ve věznici Umm Durman, kde jsme měli zůstat až do procesu. Ale tato věznice byla velmi blízko bydliště pastorů, takže za nimi chodily dost často návštěvy. Už to tam nebylo tak striktní jako na začátku, kde jim pět měsíců nedovolili žádný kontakt s rodinou. Ale tyto návštěvy se mocným nelíbily, takže nás převezli do věznice Al-húda v poušti.

A mělo to ten efekt, že jste mohli kázat Krista davu spoluvězňů.

Ta věznice má kapacitu až 10 tisíc vězňů, ale velká část je neobyvatelná, tak se nás tam v menších prostorech tísnilo kolem 7 500 vězňů. Tam na každé 4 cely tj. čtyři sta lidí, byla vždycky jedna mešita. A na celou kapacitu věznice byla jedna cela standardních rozměrů jako kaple. Jednou za měsíc tam chodil katolický kněz, pravoslavný, evangelický. To tam je na základě ústavy možné. Ale mnohokrát se tam nedostali, protože vedení věznice má vždycky nějakou možnost tuto návštěvu znemožnit. Takže jsme to zabezpečovali my. První kázání jsem měl hned ten první okamžik, kdy jsem zjistil, že je tam kaple.

Kázal jste bez přípravy?

Bylo to po období, kdy jsem už 3 měsíce měl Bibli a byl jsem na samotce. Měl jsem ji přečtenou už několikrát. Poprvé jsem ji přečetl za tři týdny. Tam v kapli jsem pochopil, proč jsem měl to úžasné období, kdy jsem měl sám pro sebe Bibli a nedělal jsem nic jiného, než že jsem ji četl. Ta výsada – v pondělí si člověk přečte Matouše, v úterý Marka, středa Lukáš... byla to doba nového chápání Božího slova, otevírání obzorů. Člověk začne vnímat ta evangelia uceleně. Poznal jsem, jak perfektně do sebe zapadají, najednou je bylo vidět z ptačí perspektivy. A když se mě zeptali, jestli bych mohl kázat, tak jsem mohl.

Co bylo to nejdůležitější, co jste jim chtěl říct?

Určitě evangelium. V Súdánu mají lidé na identifikačním průkazu kromě svého dlouhého jména po otci, dědovi i pradědovi i příslušenství ke kmenu a náboženství. U toho mají tři možnosti: islám, toho je v severním Súdánu zhruba 70 %, 25 % africká tradiční náboženství jako je animismus, pohanství, a 5 % zbývá na křesťany. Člověk se tam do jednoho z těchto náboženství rodí, nedá se to měnit. Může se pouze přestoupit na islám. Ale za přestup z islámu na jiné náboženství je trest smrti.

V kapli tedy byli i křesťané podle kolonky, kteří nikdy předtím v kostele nebyli, nebyli pokřtěni. Ale právě proto měla ta naše kázání evangelizační charakter. Odezva na výzvy vydání života Kristu byla vždycky poměrně velká a řekl bych i ryzí, podle toho, jak jsem s těmi lidmi později mluvil.

Než jsme tam přišli, tak se tam scházeli dvakrát do týdne, s námi to bylo pětkrát týdně. Jen v sobotu a v pondělí nebylo žádné shromáždění.

To šlo spontánně od nich?

Ano. A jejich počet narůstal. Byla to úžasná možnost - kázat v kapli. A chodili tam i muslimové, i když třeba pod záminkou různého vyučování, které v té místnosti ale probíhalo v jiný čas. Učila se tam arabština pro negramotné, angličtina, já jsem tam později začal učit francouzštinu. Na francouzštinu jsem měl učebnici, ale angličtinu jsem je učil na Bibli – otevřeli jsme evangelium Janovo a nechal jsem je číst. A zapředli jsme rozhovor na to téma. S jedním jsem došel až do třetí kapitoly, než jsme byli převeleni. Rozhovory jsme vedli i na celách.

Nebrala to přítomná islámská komunita jako problém? Že v jejích řadách obracíte lidi?

Ano, byly tam i záměrné provokace. Ale byli jsme poměrně opatrní. Moji spolubratři kazatelé poznali, že se rozhovor začíná ubírat nebezpečným směrem a vždycky do něj vstoupili a nenechali to dojít do konfliktu.

V Al-húdě umírali lidé na tuberkulózu. Vy jste přijel zcela zdráv…

Byly tam i nemoci jako lepra, cholera… Když zatkli vojenské rebely v Darfúru, zavřeli je ve trojnásobném počtu na jednu celu a pokud by jim vězni nedonesli vodu a jídlo přes mříže, tak odtamtud jen vynášejí mrtvé. Viděli jsme to. Neléčí je. A ta situace je tam pořád. To, že jsem se nenakazil, byla úžasná Boží milost.

Vrátím se zpět k Bibli. Řekl jste, že jste ji začal vnímat jinak. Jste věřící od malička. Co teď pro Vás ta kniha znamená?

Můj otec byl evangelický farář a rodina byla naddenominační – moji dva bratranci jsou kazatelé CB, takže jsem vyrůstal v křesťanské rodině. Rozhodnutí následovat Pána Ježíše Krista jsem učinil, když mi bylo patnáct let. Bible vždycky byla ústřední knihou mého života, ale když ji člověk čte, soustředí se jen na to a má možnost se jí sytit v takové míře, tak začne vnímat víc souvislostí. Vnímal jsem ji jako komplex. Pak stačilo, abych otevřel nějaký text a už to ke mně hovořilo.

Je tam nějaká pasáž, která k Vám ve vězení zvlášť mluvila?

Moje oblíbená kniha, ať už v dobách tísně, smutku, nebo i radosti, je kniha Žalmů. Ty jsem četl mimo ten můj nastavený režim. Každý den jsem začínal knihou Žalmů. Žalm 62 v té vyprahlé pouštní pustině přesně zapadal do toho, co jsem žil. „Bože, tys Bůh můj, hledám tě za úsvitu. Má duše po tobě žízní, mé tělo touhou po tobě hyne. Ve vyschlé, prahnoucí bezvodé zemi.“ Hodně jsem se zabýval i evangelii, spojoval jsem si pasáže, které jsou ve více evangeliích. Čtyři evangelia jsou pro mě čtyři součásti takového puzzle, které do sebe nádherně zapadají, a pouze tehdy, když člověk ten obrázek složí, tak to dává smysl. A je to nádherný obraz. Promlouvaly ke mně verše, které hovoří o pronásledování církve v epištolách. To, co bylo charakteristické pro první církev – pronásledování, to se děje i dnes a z pohledu Hlasu mučedníků se to děje teď v ještě intenzivnější formě. Mnoho jsem jich už znal, ale najednou jsem jich nacházel tolik… říkal jsem si, tohle je pro křesťany v Nigérii, až s nimi budu zase mluvit, tohle jim musím předat. Takovým způsobem ke mně mluvily. A začala ke mně mluvit i kniha, které jsem dříve nerozuměl, a to je kniha Zjevení.

Co konkrétně jste pochopil?

Kniha Zjevení je psaná symbolickým jazykem, je to tam jasně řečeno: „A ty řeky jsou národy...“ a musí se tak brát. Měl jsem tendenci vnímat ty věci chronologicky, jak jsou napsány, ale tak to není. Jsou tam věci, které se prolínají, popisují jednu a tutéž věc různými způsoby. Došel jsem k chápání „posledních věcí pozemských“, jaký konec ta naše Země vezme. Ty věci, které jsem si myslel, že jsem chápal, jsem viděl úplně jiným způsobem. Možná mi ten aspekt pronásledování v mém vlastním životě pomohl lépe pochopit knihu Zjevení, která je psaná pro pronásledovanou církev.

Vaše Bible vůbec nevypadá, že před 1,5 rokem byla nová – hřbet utržený, stránky osahané, tuny poznámek…

Je to ekumenický překlad, ale někdy jí říkám Slámův-Vejrychův, protože mi ji přivezl pan konzul Sláma a byla to osobní Bible jeho spolupracovníka pana Vejrycha. Vazba už se utrhla, ale ve druhé části mám poznámky v angličtině ke kázáním. Ty myšlenky šly tak rychle za sebou, že jsem to mnohdy nestíhal zapisovat. Když už jsem měl tužku a papír, to je zhruba od srpna, jsem si začal psát kalendář. Vždycky jsem dbal na to, abych věděl, co je za den. První měsíc, když jsem byl s islamisty, jsem neměl vůbec žádnou možnost, potom na samotce jsem si psal ostřejším předmětem na zeď. V další věznici už to šlo hladce, byla tam jemnější omítka. Od začátku srpna až do 26. února, kdy jsem odletěl domů, jsem si už psal kalendář na papír. Většinou na dopisy od rodiny.

Museli Vám je psát anglicky, že?

Ano, až ke konci už jsem je psal česky, protože ve věznici Al-húda bylo díky korupci dozorců možné mít mobilní telefon. Někteří měli i chytré telefony, takže pak už jsem psal dopis, vyfotil jsem si list z jedné a z druhé strany a fotku jsem poslal přes kolegy telefonem. Moje rodina mi poslala telefon, ale nevěděli, jestli se ke mně dostane, takže poslali ten nejobyčejnější. Pan Vejrych mi ho dal v soudní budově v igelitce s dalšími osobními věcmi a dozorci mi tu igelitku nechali, věděli, že stejně bude všechno kontrolováno, až půjdeme do věznice. Mezitím jsme i pár hodin cestovali, když se dozorcům zaplatilo, tak zastavili třeba u lékárny, když někdo potřeboval léky. Nás takto nechali nakoupit dvě tašky chlebových placek. Ti zkušenější už věděli, jak telefon s adaptérem mezi chleby schovat, aby ho kontrola při promačkávání chlebů nenašla. To bylo ale možné jen v jedné z věznic.

S pronásledováním souvisí další věc - duchovní boj. Když jste byl krůček od toho, že vás spoluvězni podrobí mučení waterboardingem, přišel zásah zvenčí.

Tam, v cele s islamisty, jsem pochopil, že to naše bojování není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem.

Viděl jste za nimi ty mocnosti?

Určitě. Stačilo, když se člověk podíval některým do očí. To byly pohledy, ze kterých šel strach. Po lidsku bych řekl, lidi, kteří jsou schopní všeho a už to v minulosti dokázali. Třeba Libyjec, který byl ve svých dvanácti letech osobním strážcem Usámy bin Ládina. Všichni ostatní ho uctivě nazývali Muž meče. O několik týdnů později jsem se dozvěděl, že on byl jedním z těch, kteří podřezávali hrdla dvaceti Egypťanům na libyjském pobřeží. A tento člověk mi vyhrožoval smrtí.

Protože jste křesťan?

Je to o nenávisti, nejen vůči křesťanům, ale i Židům, Šíitům – tam jsem to pochopil naplno, když jeden z těch islámských šéfů řekl, že když by vedle mě stál Šíita, tak nejdřív usekne hlavu jemu a až potom mně. Pochopil jsem, že jejich zásadní spor je ve věroučných otázkách, kdy Šíité tvrdí, že původně měl Korán dostat Ali, synovec Mohameda, ale že se anděl spletl. To je pro sunitského muslima nejhorší, co může být – zpochybnění Mohameda jako božího posla.

Největší duchovní boj probíhal první týden v únoru, což byl můj poslední týden s těmi islamisty. Moje žena chodila pravidelně na domácí skupinky v kladenském sboru. Jednoho dne během výkladu písma najednou bratr, který to vedl, to přerušil s tím, že cítí, že ho Bůh vede, aby se začali modlit za situaci, ve které se Petr nachází. Až zpětně jsem se dozvěděl, že to byla zrovna ta chvíle, kdy jsem klečel na kolenou před šéfem islamistů, a chystali se na ten waterboarding. Bili mě holí po hlavě, kopali mě… a já jsem prožíval ten nejhlubší pokoj za celou tu dobu, co jsem s nimi byl. Přestože po fyzické stránce to bylo přesně naopak. A v tu chvíli šel kolem cely dozorce, který jim jako jeden z mála nešel na ruku, a slyšel, že se chystají mě mučit, a z té cely mě vytáhl a přesunul na samotku. Plně jsem si uvědomil, že „ne silou a ani mocí...“

Ale to, že nebojujeme proti lidem, jsem si uvědomoval už dřív. Osvobodilo mě to od toho, abych cítil nějakou nenávist. Byl jsem svědkem i toho, že v noci jeden z těch islamistů, který měl první dítě – čtyřměsíční dceru, nemohl spát – a volal k bohu a plakal pro svoji rodinu. Viděl jsem, že se snaží přiblížit se k bohu, tak sem pak za ně o to víc prosil. Aby se jim Pán Ježíš Kristus dal poznat jako Pán, Spasitel a Bůh.

Duchovní boj je taky taková mozaika. Kdy jste pochopil, že ji skládá jedna ruka?

Některé věci jsem se dozvěděl až později. Třeba jsem přemýšlel, proč se mi tak dobře usínalo každý večer v devět hodin. Chodil jsem brzo spát, protože ranní modlitby muslimů vždycky vzbudí všechny. Každá cela měla svého muezzina, imáma a šejcha. Později mi rodina v dopise sdělila, že v osm hodin večer, což odpovídalo časovému posunu, se v našem sboru všem, kdo se zapojili do modliteb za mě, rozeznělo na mobilech připomenutí k modlitbám. Byla to doba, kdy jsem cítil naprostý pokoj. Rána byla horší, deprimující. Pro všechny. Nástupy byly po modlitbách, ještě ve tmě. Čekalo se na ně v tichu, chladu, mnoho lidí dřepělo, protože neměli židli. Až jsem měl Bibli, v Al-húdě, byla pro mě rána opravdu radostným začátkem dne. Do kaple jsem mohl bez povolení, protože byla v naší sekci. Ta radost byla niterná, ale naprosto přehlušila všechen ten pesimizmus.

V lednu, necelý měsíc po mém zatčení, byl zahájen postní řetězec, to byla obrovská posila. Když jsme se pak dozvídali o podpisových akcích, o peticích – pro nás to bylo úžasné vidět, jak je Boží lid sjednocen, jak masově nás podporuje. I když jsme si byli vědomi, že Pán Bůh má naše osvobození ve svých rukou, to on má klíče od našich cel. Ale vědomí sounáležitosti Božího lidu, to bylo obrovské povzbuzení.

Zeptám se Vás, Petra Jaška: Jaký je Bůh?

Bůh je věrný. V každé situaci v našem životě. My můžeme být nevěrní, ale on zůstává věrný. Je úžasně milující. Má svoje plány. Když jsem mu svůj život svěřil do svých rukou, tak jsem mohl vidět, že on ho vede i se všemi okolnostmi ve vězení do takových detailů, že nad těmito Božími cestami pak úžasem zůstává rozum stát. V Iz 55,8-10 je to výstižně: „Moje cesty nejsou jako cesty vaše, jako nebesa převyšují zemi, tak moje myšlení převyšuje myšlení vaše“. A pak je tam o Slovu, které Bůh vysílá a které se nenavrátí zpět, ale přinese užitek. Takový zlom, kdy jsem si to uvědomil, nastal asi po čtyřech měsících, kdy k nám do cely převeleli čtrnáct eritrejských uprchlíků, kterým jsem mohl zvěstovat evangelium, a hned na druhý den je převeleli zase jinam. To byl okamžik, když jsem věděl PROČ jsem tady musel být ty čtyři měsíce a jeden den, přestože jsem se vázal k informaci, že to budou jen tři měsíce. Ten moment všechno změnil.

V modlitebním zápase církve za Vaše propuštění nastala chvíle, kdy jsme se dozvěděli o tom, že se díky Vašemu uvěznění v Súdánu obrací ke Kristu lidé. Jako u apoštola Pavla – najednou bylo jasné, že tam s Vámi Bůh úžasně pracuje. Nastala chvíle, kdy jste se Vy sám přestal modlit za svoje propuštění?

Člověk se pořád těší domů. To trvalo. Ale viděl jsem, že ten čas je v Božích rukou a naplnění radostí z toho, když jsme viděli, jak si nás tam Pán Bůh používá, bylo tak silné, že už pro nás nehrálo roli, jestli to bude teď, za měsíc nebo za rok. Nebo za několik let. Protože to byl skutečně úžasné. Ale člověk se chce dostat domů a je si vědom, že se lidé za to modlí. V Efezským 6,18 Pavel píše… „I za mne, aby mi bylo dáno slovo, když otevřu ústa, abych směle oznámil tajemství evangelia, pro něž jsem vyslancem v řetězech.“ Byla v tom z jeho strany obrovská pokora. Povzbuzuje spolubratry, ale i prosí, aby se modlili za něj.

Takhle to vypadá, že je Vám Pavel z biblických postav nejbližší?

To, že je apoštol Pavel mým vzorem, mi řekl i pan ministr Zaorálek v letadle do Prahy. Ano, je to pravda. Téma pronásledování je protkáno celým Novým zákonem, jak Pán Ježíš říká: „Pronásledovali mě, budou pronásledovat vás.“ Pronásledování je oboustranně svázáno s probuzením – po pronásledování přichází probuzení, stejně jako po probuzení pronásledování. Vnímal jsem pronásledování církve už dlouho.

A pak jste se stal jeho přímým účastníkem, jako by Vás Bůh na to připravoval. Připravil Vás i na to uvěznění – o žlutě natřených vězeňských dveřích se Vám zdálo několik měsíců předtím, než se za Vámi skutečně zaklaply.

Ano, stejně jako Pavel v 1Tes 3,4 říká: „To pronásledování, o kterém jsme Vám říkali, to také přišlo.“ Přesně tak to bylo v mém životě. Na pronásledování připravuji lidi už od počátku devadesátých let. I když jsme zdánlivě získali svobodu, už tehdy metodistický manželský pár, který pracoval v utečeneckém táboře v Rakousku, říkal, že Evropu ohrožuje islám. Byl červenec 1990 a my jsme nechápali, o čem mluví. Oni viděli to budoucí nebezpečí, vnímali to jako duchovní boj proti mocnostem, ne proti lidem. Měli osobní zkušenosti. A je to osmadvacet let a jsme v situaci, kdy se to stává realitou.

Co si myslíte o islámu?

Hodně informací jsem získal od islamistů. Islám je náboženstvím, ve kterém je plno násilí. To nelze nijak vyvrátit. Oni sami to řekli. Kdo z muslimů nevyznává, že džihád je boj s mečem v ruce, není správný muslim. Proto zabili toho muslimského policistu před redakcí Charlie. Spolupracoval při ochraně bezvěrců, takže byl zrádce. Vysvětlovali mi, že situace v Evropě je boj a v rámci války mají možnost, skoro povinnost, svému nepříteli lhát. V Koránu je Alláh obrazně popsán jako otec lži a největší lhář. Lež je v Koránu, zejména vůči nemuslimům, kvalifikována jako strategie. A to je nejproblematičtější otázka islámu. Když si pozvou představitele různých náboženství, tak vždycky budou zdůrazňovat mírumilovnost islámu. Jeden můj známý se zúčastnil takové debaty a potom tam zůstal, protože rozuměl jejich jazyku. A když se vypnuly mikrofony, odešli novináři a imámové a šejchové se začali bavit, mnuli si ruce, jak je všechny hezky oklamali. To je pohled, který jsem také získal. Když jsem se setkal s mírumilovnými muslimy, byli to muslimové sekularizovaní, kteří Korán berou jako tradici, ne vážně. Třeba o tom, že se bezvěrci má useknout levá ruka a pravá noha. To je napsáno v Hadíse. Já osobně jsem za posledních 15 let dělal rozhovory s mnoha lidmi, kterým tyto dvě části těla chyběly. Problém je ale i s mírumilovnými muslimy. Pokud třeba v Nigérii džihádisté útočí na nějakou vesnici, ve které jsou mírumilovní muslimové, tak ti se k nim často přidávají a bojují s nimi. Hlavním důvodem je strach. A pak dělení kořisti.

Tohle je moje vnímání islámu na základě vlastní zkušenosti. Jak jsem ho vnímal ještě před mým uvězněním a mnohem hlouběji jsem ho začal vnímat tam.

Ale hlavně jsem si uvědomil význam toho, co říká apoštol Jan v první epištole 2,22, když mluví o antikristech: „To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna.“ Základní poučkou islámu je, že Bůh nemá syna.

Lež nemůže vést k pokoji, Vy jste ho oproti islamistům ve vězení měl. Co Vám tam přinášelo největší pokoj?

Byly chvíle, zvláště zpočátku, kdy pokoj nebyl samozřejmostí. Zatkli mě v den, kdy moje dcera dělala státnice. Vědomí, že rodina neví, co se se mnou děje, mi dělalo starosti. To nejhorší mučení není to fyzické, ale to psychické. Kdybych tomu nechal volný průchod, tak bych se ocitl v hluboké depresi. Nalézt pokoj vyžadovalo z mé strany vědomou proklamaci – Ježíš je můj pokoj, Ježíš je moje radost. Byla to určitá forma duchovního boje. Chodil jsem a opakoval to tak dlouho, až ten pokoj přišel. To už byla výhoda samotky. V Žalmu 116,6 je napsáno, že Hospodin je ochránce nezkušených. Když se člověk ocitne poprvé ve vězení a ještě v cizí zemi, tak je každý nezkušený. Nedovolil bych si říct, že jsem pokoj získal svým naturelem. Jedině skrze modlitbu.

Co pro Vás znamená modlitba?

Apoštol Pavel říká: „Bez přestání se modlete.“ Neznamená to, že budu do nekonečna opakovat Otčenáš. Modlitbu chápu jako neustálé spojení s Bohem, jak ve chvílích úzkosti, tak radosti. Jako u mobilního telefonu. Kdykoliv zmáčknu tlačítko, tak můžu mluvit, a mám spojení. Ale pro spojení platí určitá pravidlo. Člověk musí mít uzavřenou smlouvu, tozn. když člověk odevzdá svůj život Ježíši, uzavírá smlouvu. Musí se pohybovat v oblasti pokryté signálem, musí si dobíjet baterii. V období, kdy jsem neměl Bibli, mi Boží Duch připomínal verše, které jsem v sobě už měl. Člověk by se měl v období pokoje sytit Božím slovem, aby měl pak zásobu v době, kdy ho nebude moct číst. Zároveň ale na sycení se Božím slovem platí to, co na manu na poušti – pokud je dostupná, musí se sbírat pravidelně. Síla a pokoj pak pramení z osobního vztahu s Pánem Ježíšem skrze modlitbu a toto neustálé spojení. A z pravidelného sycení se Božím slovem.

Vy jste měl smlouvu, signál i dobrý přístroj už dlouho předtím, protože si Vás Bůh povolal do Hlasu mučedníků. Ale období ve vězení muselo být výjimečné. Jak se ta Vaše modlitba změnila?

Už dříve jsem vnímal, že pronásledování pro víru je Boží milostí a že trpět je určitá výsada. Hodně jsem to slyšel od křesťanů, kteří ztratili svoje blízké pro víru, části svých těl – vnímali to jako privilegium. Ve chvíli, když jsem tím procházel, jsem to tak nevnímal. Netoužil jsem po tomto privilegiu. Ale když tím člověk projde, tak zpětně ten pocit je, že je to Boží milost, kterou člověk mohl zakusit.

Změnil se nějak život ve Vaší rodině?

Všichni se víc přiblížili Bohu. Také k sobě ve společenství. Kladenský sbor byl úžasný. A postní řetězec pokračuje dál, přetrvává to. Dlouho jsme se modlili za ty dva spoluvězně, kteří byli propuštěni až tři měsíce po mě. Proměnilo to celý sbor. A ovoce toho všeho budeme vnímat ještě dlouhou dobu, jak bude dozrávat. Ještě uvidíme, co všechno to způsobilo v životě sboru i rodin. Taková zkušenost má svoje důsledky z pohledu věčnosti.