„To byla blbost! Cos to udělala? Proč jsi tam lezla? K čemu ti to bylo, co? Je ti líp? Není!“ Chrlila v duchu na svoje druhé já Petra, když se jí mlha v hlavě rozplynula a objevily se první myšlenky.

Seděla v autobuse, účes v háji a po obličeji jí stékala tvář princezny, kterou si ráno kvůli firemnímu focení pracně namalovala na původní moravskou děvčicu. Jak se do autobusu dostala, si nebyla schopna vybavit, ale asi by ten způsob cenu elegance nevyhrál, protože bílá barva kalhot vzala při útěku za své. Venku pořád ještě lijavec, kterému se ovšem v této roční době romanticky říká májový deštík.

Než ujeli těch pár zastávek, které ji dělily od domova, vzpomínala, jak se vlastně dostala až sem…

Petra Veselá

Začalo to kamarádkou, která rozhodla, že Petra (taková ženská!) přece nezůstane do konce života sama. Promyšleným, systematickým nátlakem přiměla Petru ke slibu, že si dá na nějakou seznamku profil a do týdne kontaktuje dvacet mužů. „No co, vždyť o nic nejde, nic od toho nečekám, “ řekla si nakonec Petra a na seznamku, kterou jí doporučil jeden známý, pověsila svoji fotku a pár informací o sobě. Byla to její první zkušenost tohoto typu. Coby dítě vyrůstající ve věřící rodině a bydlící v bytě přímo vedle modlitebny, navíc v dospělosti plně vytížená kolotočem práce a studií, měla o záludnostech internetových seznamek nulovou představu. Jediná zkušenost, která by se ale k této dala přirovnat jen velmi vzdáleně, byla dvacet let stará – tehdy se jako dvacetileté holky s kamarádkou rozhodly dát si inzerát a pak chodily okukovat nebohé muže, kteří na ně marně čekali na domluvených schůzkách. Doteď z toho měla výčitky svědomí.

Začaly přicházet první odpovědi, ale i vzkazy od jiných mužů, kteří si její profil našli sami. Pravda, Petře bylo divné, proč se na ni ze vzkazů Kolouška123, Ramba777 a dalších „sympatických mužů sportovního typu se smyslem pro rodinu, kteří hledají ženu, se kterou bude pohoda“ řinou s naprosto samozřejmým tykáním takové oplzlosti. K prozření, že jí známý doporučil seznamku erotickou, ovšem došla Petra až později. Teprve když jí kolegyně ukázala přehlídku profilů ostatních dam, bylo jasno. Ale jak mělo Petru napadnout koukat se na ženské, no ne? V záplavě ujetých vzkazů jeden vybočoval. Civilní fotka úplně normálně vypadajícího muže s přezdívkou Ladislav působila mezi ostatními tak nehomogenně, že Petru okamžitě zaujala. Jak se ukázalo, bylo to oboustranné. Později už nebyli schopni říct, kdo napsal první.

Do toho přišla změna. „Odevzdejte počítač a klíče, máte okamžitou výpověď,“ oznámil Petře nadřízený. Nadnárodní firma snižovala stavy o třetinu zaměstnanců a začínali odshora. „Pane Bože, Ty jsi úžasný!“ pomyslela si Petra a pusa se jí bezděky roztáhla do širokého úsměvu. Bůh věděl, že ji ta práce moc nebaví. Zůstávala v ní jen kvůli tomu, že potřebuje peníze na zaplacení dluhu, který jí zůstal z nezdařeného podnikání. Tento měsíc odešla poslední splátka a dluh už ji netížil. Je volná! A do nového začátku dostala navíc krásné odstupné.

„To jsem zvědavá, co máš pro mě dál, Pane,“ pomyslela si vesele. „Ta ženská se zbláznila,“ divil se muž naproti Petře v narůstající panice. Věděl, co dělat s lidmi, kteří brečí, křičí, nadávají a vyhrožují, ale co s blázny, kteří se ve chvíli, kdy dostanou výpověď ze skvěle placeného místa, usmívají, na to ho nikdo neškolil. „Je vám dobře?“ zeptal se opatrně, měřil vzdálenost, která ho dělila od dveří, a zvažoval, nakolik ho při pokusu o útěk zdrží oběhnutí stolu a vyhnutí se regálu s pořadači. Na příští schůzi navrhne změnu rozestavění nábytku.

Petra se vrhla do zakládání nové firmy. Potřebovala fotky. Objednala profesionála, hodila se do gala a nafotili, co bylo potřeba. V autobuse po cestě domů přemýšlela nad Ladislavem. Bylo to jakési divné. Reagoval, jako by ji znal. Jako by věděl, co ji baví, co jí udělá radost, čím ji zaujme. Poslal jí prsten z Pána prstenů! Její nejoblíbenější film – no to přece nemohla být náhoda! Napadlo ji, že je celý Ladislav vytvořený kolegyněmi, které ji na té šílené seznamce chtějí udržet. Že za něj odpovídají ony. Nebo že si Ladislav, pokud existuje, píše s některou z jejích kamarádek a dostává instrukce od ní. Nějakou dobu chodila po firmě jako Sherlock Holmes a sledovala sebemenší indicie, které by potvrdily její teorii, ale nikam to nevedlo. Házela udičky, mluvila o seznamce, a nic. Jediný potutelný, tedy silně podezřelý úsměv se objevil právě u té kolegyně, která jí pak naplno odhalila taje její seznamky, a tudíž i důvod svého úsměvu.

Sherlockovská teorie dostala vážnou trhlinu asi po čtrnácti dnech uctivého dopisování, kdy jí Ladislav poslal svoji adresu, číslo telefonu a místo, kde pracuje. Úplně se zprůhlednil. A dohodli se na datu první schůzky – v sobotu za osm dnů. Teď byl pátek večer a Petra seděla v autobuse domů. Kdyby nevystoupila, tak je to jen pět zastávek před restauraci, kde Ladislav pracuje… A ozval se v ní starý zlozvyk. Co kdyby ho šla okouknout? Jenom přes sklo, aby ji neviděl. Jenom chvilku, aby si mohla udělat nějaký názor… Nějak se to prostě stalo – a najednou stála před výlohou restaurace a snažila se uvnitř zahlédnout někoho, kdo by se podobal Ladislavovi ze seznamky.

A to byla chvíle pro Boží odpověď na Petřinu otázku během vyhazovu. Nebylo patrné, co se  v duchovním světě v tu chvíli dělo, ale podle důsledků ve světě fyzickém to mohlo vypadat nějak takto: Pán Bůh jako dobrý Otec sleduje, jak Petra špízuje Ladislava, a s moudrým pokývnutím hlavy povídá: „Dítě, dítě, k tomuhle se vracet nebudeme, viď?“ Pak pokyne ke dvěma andělům, kteří stojí poblíž, a vlídně říká: „Strčte ji dovnitř.“ A dva andělé berou do rukou kýble plné vody a začínají ji lít na Petru.

Ta náhlá, zato totální průtrž mračen Petře udělala čáru přes rozpočet. Jestli nechtěla být promoklá na kost, musela se někam schovat. Ale jediné místo, kde to bylo možné, byla právě restaurace, kam vůbec vkročit nechtěla. Ale voda se valila z nebe jako z okapu. Prudce otevřela dveře a rychle je za sebou zase zavřela. Byla dva kroky od baru, za kterým Ladislav leštil skleničky. A právě v tu chvíli si Petřin mozek řekl, že si po pěti dosažených magisterských titulech zaslouží aspoň pětiminutové volno, a s okamžitou platností si ho vzal. Petra tam stála s otevřenou pusou, výraz nezatížen sebemenší stopou inteligence, a zírala na Ladislava.

Po třiceti vteřinách se od baru ozvalo: „Pomůžu vám, madam?“ „Máte nějakého panáka?“ vyhrkla. Ladislav se otočil a očima přejel regály za sebou, kde byly vyskládány desítky načatých lahví s alkoholem. „Něco by se tu snad našlo…“ Otočil se pobaveně zpět na příchozí v bílém. „Griotku!“ vyhrkla znovu, jako by měla strach, že za chvíli si na to slovo už nevzpomene. Zbytečný, potřeba cukru byla vyryta do každé její buňky, tělo by si o něj řeklo i bez mozku. Postavil před ni malou skleničku s alkoholem. Rychle ji popadla a přitiskla na hruď. „A kofolu!“ řeklo si tělo o další dávku. „Ještě něco?“ „Zaplatím!“ Petra chňapla po druhé skleničce a rychle se k Ladislavovi otočila zády. Takhle ji neuvidí. Stála obličejem proti zdi, v koutě u východu z kuchyně, takže co chvíli dostala křídlem lítacích dveří. Kopla do sebe obě dávky, rychle postavila prázdné skleničky na pult a vyběhla do lijáku.

Petra a Láďa Veselí

Z autobusu vystoupila nějak automaticky. Domů došla vnitřně neskutečně unavená. Zkazila to. Žádné rande v sobotu už asi nebude. Koukla na telefon. Žádná zpráva. „Fotky lžou,“ napsala a odeslala mu to. Cink. „Jak to?“ Přišla hned odpověď. „Nepoznal jste mě.“ Teď už není cesta zpátky. Teď už ví, že si ho přišla prohlédnout a podle chování si asi myslí, že je blázen. Cink. „A jak vám chutnala griotka?“ Tý jo! On mě poznal! „Vy jste mě poznal? Proč jste nic neřekl?“ „To vy jste přišla inkognito, čekal jsem, co se z toho vyvine.“ Týýýý jo!! To je formát! Nechal mě, ať se v tom vykoupu, a celou dobu držel dekórum! Najednou měl Ladislav v Petřiných očích nejen tvář a jasnou identitu, ale i obrovskou cenu. Najednou konverzace plynula ještě snáz než před tím trapasem.

V neděli se povídání protáhlo až do noci. Ladislav hned na začátku řekl, že život v podstatě vzdal. Býval obchodní ředitel i podnikatel, ale měl tolik problémů, že už nemá co nabídnout. „Mám dluh z podnikání. Milion.“ Musel to říct, bylo to fér. Ať může Petra utéct hned na začátku. Ta se ale na celé kolo rozesmála. „Jen milion? Co to je? Já jsem právě splatila pět a půl milionu!“ Ta ženská se mi zdá, pomyslel si Ladislav. Tohle přece nemůže být náhoda… Večer utíkal, na otázky si navzájem odpovídali, ještě než byly celé vysloveny, jako by se znali staletí. Najednou bylo jasné, že celý zbytek života je pořád málo na to, aby si neměli co říct. Tu neděli se domluvili, že se za rok vezmou.

Po třech a půl letech manželství Ladislav říká, že mu Bůh poslal anděla. Celý život, při každé ráně, kterou od života dostal, křičel na Boha jako ten beznohý kapitán z Foresta Gumpa na stěžni uprostřed bouře: „To je všechno? Nic víc neumíš? Nic jiného pro mě nemáš?!“ A Bůh měl. Druhou polovinu jeho duše, nový život, východisko z problémů, protože na splácení jeho dluhu teď byli dva. A rodinu ve sboru. To bylo překvapení, ta první bohoslužba! Lidi tam byli proti jeho očekávání úplně normální a galerka plná svalovců, kteří jsou schopni se svými silami o sebe postarat sami, a stejně jdou za Bohem! A slovo z kazatelny přímo pro něj!

Teď Ladislav vaří na sborových akcích, hraje a všude je ho s jeho legráckami plno. Má to rád. A svoji ženu ještě víc. Ale dostal to teprve tehdy, až na dně, na kterém se ocitl. Pustil z rukou vše, co držel, a pokorně otevřel dlaně, aby mohl přijmout to, co pro něj měl Bůh.

Podle vyprávění Petry a Ladislava Veselých napsala Eva Čejchanová.

Foto redakce.