Rodiče, kteří sami vyrostli v prostředí, které jim neumožnilo nejdříve zdravé přilnutí a později zdravé osamostatnění, jen těžko mohou předávat zdravý model vztahů.
Aby se z dítěte postupně stal zralý dospělý člověk schopný navázat zdravý partnerský vztah, potřebuje úspěšně projít procesem separace. Biblicky řečeno, potřebuje „opustit otce i matku“, aby mohl přilnout ke svému partnerovi. Pokud se tak nestane, přetrvá ve vztahu dítě–rodič nezdravý závislý vztah, který má potenciál ničit jeho partnerské vztahy, pokud vůbec jejich vznik umožní.
Zdá se, že v dnešní společnosti model závislého vztahu postihuje více muže. Není divu, když uvážíme, kolik dětí vyrůstá bez otce, kolik synů nemá možnost se zdravě identifikovat s mužskou rolí. Pokud matka vychovává dítě sama, je velmi těžké nenakládat na něj nepřiměřenou emoční zátěž. Nezřídka se stává, že dochází k záměně rolí a dítě jaksi nahrazuje chybějícího partnera. Nelze to ale zevšeobecnit, protože jsou jistě matky, které tuto náročnou situaci zvládnou a své dítě k sobě nezdravě nepoutají. Naopak k ní může dojít i v úplných rodinách, kde partnerský vztah nefunguje zdravě a pro rodiče je velkým pokušením být si na emoční rovině blíž se svým dítětem než s partnerem. Je to snazší, bezpečnější. Dítě tak nemá možnost pochopit a prožít, že partnerský vztah je zcela výlučný, odlišný od rodičovského.
Pokud se dítě stane středobodem života rodiče, v našem případě syn středobodem života matky, stává se z něj závislý jedinec, který ve všem, co dělá, podvědomě hledá jeho souhlas a uznání. Častým udržovacím mechanismem tohoto vztahu jsou pocity viny – jak bych se mohl odpoutat od matky, která mi tolik obětovala, která nikoho bližšího nemá, která nám vždy tak dobře poradí, o kterou bych se měl postarat… Rozhodující tedy je, zda rodič umožní a podporuje zdravou separaci, nebo svému dítěti naopak brání se oddělit, protože tím řeší své vlastní nenaplněné potřeby. Závislostní vztahové vzorce se navíc přenášejí z generace na generaci. Rodiče, kteří sami vyrostli v prostředí, které jim neumožnilo nejdříve zdravé přilnutí a později zdravé osamostatnění, jen těžko mohou předávat zdravý model vztahů.
Jak poznáme, že je náš partner závislý na rodičích? Jednoduše podle toho, že mu stále koukají přes rameno a říkají, co má dělat. Že jsou součástí rozhodování, která by partneři měli činit sami. Stávají se konkurencí v boji o moc a pozornost. Partner je i přes opačné slovní deklarace vždy až na druhém místě. Závislý vztah nedává prostor pro svobodu a sebevyjádření, je tu naopak snaha zalíbit se, neschopnost samostatného rozhodování, obavy tvořit si vlastní názory a postoje. Bývá často provázen manipulací a citovým vydíráním. U závislého partnera se projevuje nedospělé chování, které může být v určitých fázích přitažlivé, ale pro budování skutečného partnerství je velkou zátěží.
Největším problémem bývá, že závislý partner svoji závislost často nevidí nebo nechce vidět. Klíč k řešení má ale v ruce on. Dokud se sám nerozhodne tento stav řešit, není možné partnerský vztah uspokojivě rozvíjet. Zdravé nastavení ve vztazích je potřeba budovat hned od počátku (k tomu mohou pomoci například kurzy Manželské večery). Pokud se to nedaří, je třeba nerezignovat a vyhledat odbornou pomoc.
Pokračovat na článek: Opustí muž matku svou a připojí se k manželce své…