Riziko a neúspěch slouží k dobrému

Bible nás učí, že náš život je plný zkoušek (1Pt 4,12). V každé z nich můžeme počítat s Boží pomocí, ovšem to neznamená, že bychom během nich nikdy neměli pocítit bolest, nebo dokonce neúspěch, selhání. Právě naopak. I zážitky, které můžeme v první chvíli pociťovat nepříznivě, nás často vyučují, připravují na budoucí chvíle, o nichž ještě nemáme ani tušení (Žd 12,11).

Nemusí jít jen o zkoušky takzvaně životní, které se týkají zásadních rozhodnutí: vždyť i ze školního zkoušení si často více zapamatujeme momenty, kdy jsme udělali chybu. A kolikrát se pro nás „zkouškou“ stane, když jen zkoušíme objevovat svět, v němž dočasně pobýváme, a přitom poznáváme hranice svého poznání nebo schopností. I v takových případech si můžeme vážit neúspěchu.

Svět kolem sebe zkoušíme poznávat a ovládat už odmalička. Někteří si na těle neseme vzpomínky na svou dětskou nešikovnost, které nám dodnes připomínají, jak se nemá zacházet třeba s ostrým nožem v kuchyni. Podstatně hůře by na tom ale byly děti, které by se nikdy nesetkaly s ostrými nebo jinak nebezpečnými předměty. Dejme tomu, že se ve vyšších ročnících základní školy obnoví povinná výuka v dílnách a na pozemcích. (Ponechme stranou, proč by se měla či neměla zavést.) Děti, které byly vychovávané „v ochranné bublině“, se najednou ocitnou ve větším nebezpečí než jejich spolužáci, kteří už nějaké to setkání s nožem či pilkou mají za sebou. Je dokonce možné, že se mohou děti z přemíry bezpečí cítit natolik znuděně, že začnou samy nebezpečí vyhledávat.

Trochu to připomíná situaci, kterou už před lety spatřili vědci v mikrosvětě uvnitř našeho těla a kterou nazvali hygienickou hypotézou. K tomu, aby naše obranyschopnost správně fungovala, potřebuje dostatek podnětů, které si ozkouší. Podle této hypotézy trpíme některými nemocemi právě proto, že vyrůstáme v příliš čistém prostředí. Podobně i různé druhy otužování a očkování jsou založené na tom, aby obranyschopnost prošla žádoucí zkouškou.

Koneckonců samo vědecké poznání je založeno na pokusu, tedy na zkoušení neznámého s rizikem neúspěchu. Kdybychom zůstávali jen u toho, co „bezpečně“ víme, nepoznali bychom nic nového. Ba co hůř, ani ono „bezpečné“ vědění není nic jistého. Podle myslitele Karla Poppera není v lidských silách dokázat platnost jakýchkoli poznatků (k tomu bychom potřebovali nekonečné množství pokusů), zato je relativně snadné libovolný poznatek vyvrátit (stačí nalézt jediný příklad).

Jenže kde je hranice, kam až se v pokusech a zkouškách můžeme pustit? Dítěti neprospěje, když je necháme samotné v kupce hnoje – ani v kupce sena se zápalkami. Přehnané otužování naši obranyschopnost spíše oslabí. Bezhlavé experimentování ohrožuje badatele i jejich okolí. Nevymlouvejme se na to, že jsme dostali svobodu. Kromě toho máme i svědomí a rozum a můžeme se poučit i ze slepých uliček, kterými prošli naši předkové. Biblické příběhy ukazují, že navzdory našim úspěchům či neúspěchům má Bůh vše pevně pod kontrolou.