Adventní esej Jany Šrámkové

Josefe, odpusť, tenhle esej nebude o tobě. Ačkoli má být o svaté rodině, ve skutečnosti bude čistě o tvé ženě Marii. A tak trochu o všech ženách. Nic osobního, Josefe, tvůj osud a role ve vánočním příběhu mě vždycky naplňovaly hlubokým respektem. Ale o mužích už toho bylo zkrátka napsáno strašlivě moc. Už byli hrdiny tolika příběhů, jejich perspektiva hlavní vypravěčskou pozicí a jejich cíle úběžníkem tolika dějů, že symbolicky alespoň tenhle maličký vánoční esej zasvětím ženám. Kdo jiný než ty jistě s přehledem unese, když se ženě dostane víc pozornosti než jen vteřinové něhy v děkovací řeči či medailonku jejího úspěšného muže.

Jakkoli dnešní doba stírání rozdílů a hranic mezi mužským a ženským světem podporuje, jsou chvíle, kdy i lidé, kteří s druhými neprožívají blízkost a přátelství na základě genderových aliancí, okusí zničehonic intenzivní pocit sounáležitosti s vlastním pohlavím. Stává se to i mně, sice jen jednou za čas, zato ovšem s železnou pravidelností. Mám na to počítání takový tajný fígl.

Měsíc co měsíc nad tím musím uvažovat, jak křehký a šílený ten ženský osud je. Kolik žen na planetě, říkám si vždycky, kolik — miliony? stamiliony? — kolik žen prožívá měsíc co měsíc ten palčivý stres, jestli to zase přijde. V jednom kuse několika procenty pozornosti sledovat vlastní tělo, na záchod odbíhat častěji než je potřeba. A pak slzy, to množství slz, těch zatrnutí u srdce, těch zadržených dechů a rozkousnutých rtů. Miliony žen všech barev pleti, které měsíc co měsíc pláčou, protože to zase přišlo. Místo mateřství, místo nového života v těle, místo požehnání nad všemi ženami — jenom krev.

A vedle nich, ve stejné ulici, ve stejném domě, ve stejné kanceláři — miliony žen, které trnou, děsí se a podlamují se jim kolena, protože — nic, pořád žádná krev. Protože to tu už být mělo a není. Nervozitu střídá za den dva tlak za očima, hučení v hlavě a bušení srdce. Co když? Co když je to tady – čára přes rozpočet, škrt přes všechny dosavadní plány, veto všech vytyčených cílů. Konec dětství, konec studia, konec kariéry, konec sociálního statutu hodné holky, konec křehké rovnováhy rodinného rozpočtu. Co když? Kolik dnů — a v celoživotním součtu týdnů, měsíců, nebo dokonce let — prožije žena v takovém úzkostném čekání, co přijde? Čím to vytěsnit? Jak myslet na něco jiného? Jak v takové době necítit nával nervozity a třes rukou pokaždé, když si odskočím? Proč musíme otírat slzy právě tady, na záchodě, a ven vycházet zase s odhodlaným úsměvem mezi spolužačky, rodiče, kolegyně, kamarádky s kočárky nebo do tichého bytu za manželem a psem? Proč všechny můžou, a já ne? Proč nikdo nemusí, jenom já jo? Kde je v tom jaká spravedlnost? Pane Bože, zastaň se mě…

Ne, zatím to nevypadá s tímhle textem příliš adventně, ale dočkej času, čtenáři. Však vánoční příběh taky nezačíná hvězdou na obloze ani prvním okénkem čokoládového kalendáře. Pro Marii se začal odvíjet minimálně o osm měsíců dřív. A i ty do příběhu patří. Od našich pečlivě rozplánovaných životů v ikeových bytech, od hormonální antikoncepce a klinik asistované reprodukce je to totiž ke starověkým biblickým stanům obklopeným stády a kamenným domkům s placatou střechou překvapivě blízko. Všechna obydlí a všechny období obývají ženy, které se trápí tím, že nemůžou mít děti. Zavřené lůno. Nemilovaná. Ponižovaná. V hanbě. Frustrovaná. Lustrovaná. A zase, měsíc co měsíc — nic. Bože, kde jsi?

Z důvodů pochopitelných čteme v biblických textech méně často o těhotenstvích nechtěných. Množství dětí bylo výrazem požehnání — a těhotenství mimo manželství? Striktní konvence jistě vykonaly své, sexuální revoluce ještě nepřišla, ostatně hrozba kamenováním není pro ženy příliš stimulující. A takové ty narychlo chystané svatby — příliš malé drama na to, aby se prodralo do kánonu. Když už propírat na stránkách Písma svatého sexuální skandál, pak ať ho spáchá rovnou váš oblíbený žalmista! Přesto o jedné mladičké dívce, která trne hrůzou, že je snad vážně v tom, v Bibli čteme. Ve Starém, nebo v Novém zákoně? Inu, téměř mezi, na samém švu dějin. Ta dívka se jmenuje Marie a bez nadsázky můžeme říct, že tohle opravdu nečekala…

O krásných, cenných, ale vyčerpávajících zkušenostech někdy mluvíme jako o náročném požehnání. To nejlepší a nejkrásnější nás vždycky něco stojí. Je provázeno těžkostmi. Ale aby z něho vyplývala hrozba kamenováním či aspoň vyobcováním, zničená pověst celé rodiny, ztráta snoubence a posměch okolí — tomuhle chcete ještě pořád říkat požehnání? Pane Bože, zastaň se mě!

Snad to bylo u mé oblíbené teoložky Dorothee Sölle, kde jsem poprvé četla o hypotéze, že byla Marie patrně znásilněná. V době římské okupace pro židovskou dívku pravděpodobně nic neobvyklého. Ono tak nějak v žádné kultuře a žádné době pro dívku nebo chlapce nic zcela neobvyklého. Přesto mě, jakožto správnou evangelikálku, takový výklad samozřejmě důrazně nadzvedl: No tak, Dorothee, proč? Copak musíme nadpřirozené události vysvětlovat rozumovou kličkou? Proč Stvořitele spoutávat přírodními zákony? Proč ničit příběh? Věřím přece v Hospodina, kterému kdyby se v jeho svrchovanosti zachtělo, býval mohl klidně nechat otěhotnět třeba Josefa!

Nicméně jsem si na tenhle výklad „neposkvrněného početí“ při myšlenkách na Marii už mnohokrát vzpomněla. Nezměnila jsem sice na události kolem Ježíšova příchodu na svět názor, ale pomohl mi vžít se do toho, co musela Marie asi prožívat, když měla najednou „zpoždění“. Stala se pro mě dívkou, která netuší, co teď. Dívkou, která přesně nerozumí tomu, co se děje, ale cítí se zahanbená. Dívkou, které nikdo neuvěří, kterou nikdo nepochopí ani ji nevezme vážně. Ženou, které dochází, že tahá na světě vždycky za kratší konec provazu. Ženou, která pláče na záchodě. Ženou křehce závislou na úradku vlastního lůna, které nelze přesvědčit rozhodnutím, ovládnout pevnou vůlí ani vytrénovat v posilovně. Zahanbenou ženou. Ženou, jakou jsem já.

Marie, neboj se přijmout to, co v tobě je, dárcem života je Bůh — zvěstuje Marii anděl. Jsi požehnaná mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna — volá na ni o mnoho let starší a půl roku těhotnější Alžběta. Ženy se obejmou a jejich synové, Ježíš a Jan Křtitel, se v nich melou radostí. V Mariině příběhu se začíná odvíjet úplně nová kapitola. Zmizely pomluvy, zahlížení, výsměch, stigmatizace rodiny? O tom nic nevíme. Poučeni četbou vesnických románů, poučeni chováním slušných občanů všech dob, kteří vždycky vědí, co by se v jejich rodině stát nikdy nemohlo, odhadujeme, že jen těžko. Vyprávění o tom každopádně mlčí, protože v něm jde o něco úplně jiného. Strach odteď Mariin příběh neurčuje. Odvíjí se jinudy. Josef ji přijal, nechal ze sebe podle Boží vůle udělat před světem bambulu, zaštítil dítě svým otcovstvím. A ona – šťastná uprostřed únavy, nevolností a bolestí v kříži – vynosí pod srdcem Spasitele světa.

Novorozené dítě je zázrak. Vejde se na předloktí, na polštář, do košíku, v pokoji zabere míň prostoru než šicí stroj nebo fíkus. A stejně je kvůli němu celá domácnost v pozoru. Všechno se děje kvůli němu a pro něj, každý pohyb s ním počítá, je středobodem domácnosti i celého světa. Jak mohl Hospodin zajistit svému dítěti bezpečnější příchod na pozemský svět než ho vložit do lůna ženě, aby se jí narodilo a stalo se osou života milujících rodičů? Josef s Marií pro něj snášejí vydědění komunitou, nedůstojné životní podmínky, a nakonec i několikaletou imigraci. Ježíš, kterého neplánovali, nezvali, nečekali, ale který se jim z Božího rozhodnutí a milosti přihodil, se stal přirozeným a samozřejmým středobodem života.

To se stává i v lepších rodinách, říkáme shovívavě o nečekaných situacích. V lepších rodinách? Co tím přesně myslíme — v rodinách s naleštěnějšími okny? V rodinách, na které se nikdy nic neproláklo? Kde se neodmlouvá, jen si každý radši myslí svoje, protože klást nepříjemné otázky by narušilo atmosféru? V rodinách, kde se děti rodí podle harmonogramu do nažehlených zavinovaček a jednou si svobodně vyberou mezi studiem práv a medicíny? V rodinách, které by se na Marii dívaly nepochybně skrz prsty? V rodinách, které jsou lepší než ta, jež se málem rozpadla dřív, než vznikla, kde se od počátku bojovalo o čest i o přežití a kam Stvořitel vesmíru svěřil svého bezbranného vtěleného syna? Pravda, téhle rodině neříkáme tradiční ani lepší. Říkáme jí svatá.

Svatá rodina je ta, do které se vlomily adventní události s naléhavostí těhotenství. Nelze ho začít řešit, až se to bude hodit. Až bude vhodnější doba, klidnější situace, lepší ekonomické podmínky a uklizeno. Advent zvěstuje, že je doba těhotná a Bůh každou chvíli neodvolatelně přijde mezi nás. Porod není plánovaná operace a nelze ho podle potřeby odložit, o tom ví své Marie v přeplněném Betlémě i všechny rodičky v období korony. Ježíš přijde a nezaskočí ho chlév a špína, ani respirátory a dezinfekce. Nezaskočí ho zavřené obchody, zrušené vánoční návštěvy ani výsledky amerických voleb. A pokud využijeme dobu adventu, nezaskočí ani on nás. Přijde k nám s gravitací novorozence, kolem kterého se otáčí život domácnosti. Jen tak promění naše rodiny z lepších na svaté a lepší lidi na bližní. Nebeské dítě pozemské matky vstoupí do našich příběhů, aby vyprávěly spasení.

Foto:Pexels.com