Kdo hledá vzdělání, jde za učitelem. Kdo hledá uzdravení těla, jde za lékařem. Kdo hledá uzdravení duše, jde za psychiatrem. Kdo hledá pomoc u Boha, jde za duchovním. Kdo potřebuje všechny čtyři, jde za Maxem Kašparů.

Jste zapsán v České knize rekordů jako držitel nejvyššího počtu titulů v ČR. Šel jste za vzděláním cestou systematického rozšiřování komplexu vědomostí, nebo jste hledač?

To druhé, a to v každém směru. Jako středoškolák jsem nechtěl studovat. Ale v letech 1968 až 1969 bylo možné dostat se do školy i se špatným kádrovým profilem, tak jsem to zkusil a ono to vyšlo.

Počítal jste někdy roky, které jste strávil na studiích?

Ano, bylo jich 56. Nastoupil jsem v šesti letech do základní školy v obci Žirovnice, kde jsem teď jmenován farářem. Pak byla střední škola a pak následovaly všechny ty vysoké.

Jaká byla vaše cesta k osobní víře?

Já jsem vždycky všechno doháněl. Vystudoval jsem stomatologii a šel jsem pracovat na psychiatrii. Šest let jsem si při práci dodělával odbornost, abych mohl v oboru psychiatrie oficiálně působit. Po revoluci, když jsem měl jakési základy z podzemních teologických studií v Praze, mi biskup Vlk zavolal s tím, že bude světit několik dospělých ženatých diákonů. Když jsem řekl, že nemám vystudovanou teologii, řekl mi: „To si doděláte.“ Takže jsem si při službě diákona dostudovával teologii. A pak mě povolali učit na teologickou fakultu do Budějovic, a když jsem poznamenal, že nemám pedagogické vzdělání, slyšel jsem to znovu: „To si doděláte.“

S rozhodnutím dát život Kristu jste tedy také něco doháněl?

Moje víra měla dvě etapy. Prvně jsem uvěřil v Boha, potom i Bohu.

Prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, PhD., dr. h. c.

působí (teď už jen jeden den v týdnu) jako psychiatr v Pelhřimově, vyučuje jako vysokoškolský pedagog na univerzitách v Nových Zámcích a v Jihlavě a slouží jako řeckokatolický kněz v obci Žirovnice na Pelhřimovsku. Napsal 25 publikací týkajících se všech oborů, ve kterých působí, ale i výuky esperanta, jemuž se aktivně věnuje.

Psychiatrem jste 45 let. Ještě před třiceti lety byla návštěva u psychiatra cejch. Dnes se zdá, že k psychiatrovi chodí i lidé, kterým by pomohl psycholog nebo nějaká vrba…

I dnes je ještě návštěva psychiatra cejchem. Znamená to, že má člověk zdravotní problém – je schizofrenik, neurotik, psychotik, psychopat… Naopak mít svého psychologa je dneska moderní, lidi se tím chlubí. Je to takový americký způsob myšlení.

Jak jsou na tom dnes křesťané s psychickým zdravím oproti nevěřícím?

Na to bylo prováděno několik výzkumů, ve Spojených státech se dělají výzkumy naprosto na všechno. J. B. Shaw řekl, že zná malou lež, velkou lež a statistiku, a ani já statistikám moc nevěřím, protože velkou roli tam hrají chyby v proměnných. Kdo to je „křesťan“? Jeden z těch, kdo se za něj považuje, mi uvedl jako rozdíl mezi křesťanem a ateistou to, že chodí na půlnoční. Tohle subjektivní hodnocení pak naprosto zkresluje výsledek. A pak – ani nevěřící nebývají úplně nevěřící, oni věří v „něco“. Nebo mají jiné bohy.

Kdybychom stáli na tom, že křesťan je ten, kdo žije Kristovým evangeliem, objevují se ve vaší ordinaci křesťané?

Pokud jde o skutečnou chorobu chemického podkladu, jako je třeba endogenní deprese, ta si nevybírá. Postihuje nevěřící stejně jako křesťany. Ale mezi křesťany není třeba tolik neuróz, protože věřící žijí zdravějším způsobem života. Zdravá víra rozvíjí lidskou osobnost. Ale existuje i patologická víra, která ji karikuje. To sice je problém, ale povahový, není to nemoc. Zdravá víra dává prostor pro radost. Veselého dárce miluje Bůh. Lidi, kteří mají smysl pro humor. Lidi, kteří se dokáží radovat. Na druhé straně jsou věřící typu „černá sukně, bledá líčka, jedním slovem katolička“. To je postoj „čím jsem smutnější, tím jsem zbožnější, a když už jsem skoro tak smutná, že je to smrtelné, tehdy jsem nejzbožnější“. Tak to ne. Zdravá víra je postavená z poloviny na citu a z poloviny na rozumu, je tam smysl pro radost, otevřenost, pro spolupráci, odpuštění, velkorysost a hodnocení věcí z více stran, ne z jednoho úzkého úhlu pohledu. V tomhle vidím pozitivum zdravé křesťanské víry proti ateismu nebo proti patologické víře.

Jak je to s poruchami osobnosti mezi křesťany?

Porucha osobnosti zásadně souvisí s charakterem, dříve se jí říkalo psychopatie. Existují disociální psychopaté, anetičtí psychopaté, narcističtí, anxiózní, závislí psychopaté. Ve skupině věřících křesťanů nenajdeme disociální psychopaty, ti jsou v kriminálech. To jsou lidé tvrdí, bezcitní, domýšliví, sebevědomí, takoví, o kterých se říká, že mají ztrátu svědomí. Ale na druhé straně se zde setkáváme s lidmi bolestínskými, s typy, které ve společenství hledají oporu, nějaký věšák. Často se setkávám s tím, že se na zdravé církevní společenství navěsí člověk tohoto typu – psychopat závislý, který potřebuje, aby ho někdo nesl. Přijde na to, že křesťané nikoho nevyhodí. Přišly za mnou dvě dívky s tím, že k nim na setkání mladých chodí nevěřící dívka, která ho povahově naprosto rozbíjí. Ve společenstvích spolužáků ani jiných kolektivů neobstála a tito mladí křesťané najednou nesli její břemeno.

Jak by mělo společenství křesťanů na takového psychopata reagovat?

Rozdělit celé společenství na dvě. Problémový jedinec plus jeden člověk ze společenství a ve druhém zbytek. Problémový člověk se nespokojí s jedním členem v partě a odejde jinam.

Když hledíte na lidi z kazatelny, umíte přepnout nejen v projevu, ale i ve vnímání? Nevidíte před sebou „diagnózy“?

To je pravda, diagnostikuji pořád. To je rozdíl mezi mnou a mým kolegou z gynekologie. Já mohu diagnostikovat prodavačku, když stojím ve frontě na banány. Říkám si – je unavená, roztržitá, úzkostná, nedívá se zákazníkovi do očí, má komplex méněcennosti… Než si ty banány koupím, mám ji přečtenou. A vidím to i v kostele – způsob, jakým se na vás lidé dívají a jak reagují. Říká se tomu virtuální dialog. Mluvím z kazatelny a vidím, jak někdo sklání hlavu, tak řeknu: „A nedávno jsem měl tento případ v ordinaci…“ A najednou se ta hlava zvedne. Ano, spolupráce psychiatra a duchovního ve mně je. Psychiatrickou zkušenost lze velmi dobře využít v kněžské praxi.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Jako kněz jsem vázán zpovědním tajemstvím, takže nemohu být konkrétní. Ale případy popsat mohu. Přišla ke mně paní vyznat se z toho, že dlouhodobě zanedbává nedělní bohoslužby. Došli jsme až k tomu, že má nemocnou maminku, která potřebuje trvalou péči a kterou nemůže nechat ani hodinu samotnou. Ani nevěděla o tom, že má na základě lékařské zprávy nárok na příplatky od okresního úřadu na péči o osobu blízkou. Přišla s „hříchem“, ale protože z ordinace vím, jak se dá lidem pomoct, odešla s praktickou pomocí. Nebo přišel muž s vyznáním hříchu lenosti, a že se to odráží na životě rodiny. Tak jsem se ho zeptal, jak spí po půlnoci a jestli je mu hůř ráno, nebo večer. Položil jsem mu ještě pár otázek a došel jsem k tomu, že to není lenost, ale endogenní deprese. Pozval jsem si ho do ordinace a mluvili jsme o tom. Přišel a bylo to vyřešeno. Hned.

Vidíte někdy u lidí, kteří k vám přijdou na pastoraci, psychické problémy?

Ano. Hlavně když připravuji snoubence ke svatbě.

Tam máte obrovskou zodpovědnost…

Ano, a právě proto je to někdy obrovský průšvih. Dívám se na něj a během dvou, tří setkání vidím opilce, grobiána, hulváta, sprosťáka. A říkám jí: „Fakt si ho chcete vzít? Nerozmyslíte si to, slečno?“ A za dva roky se řeší neplatnost manželství. Chápu, že je tam určitá zaslepenost, ale někdo jim musí říct: „Pozor, nebude to dobré!“ Pokud bude trpět klaustrofobií a bude mu dělat problém jezdit výtahem, tak řeknu: „Klidně si ho vezměte, pak ke mně může chodit na terapii a odbourá se to.“ Ale jestliže je někdo psychopat, jestli je to porucha osobnosti a ještě toho nejhoršího charakteru, tak se s tím nehne. Teď řeknu něco kacířského: Devět z deseti manželství je podle mne neplatných. Často tam není ani víra.

Když tohle vidíte, musíte takový pár oddat? Nemáte z Boží autority právo veta?

Musím. Nemám právo veta.

V čem vidíte kořeny rozpadu hodnot?

V povrchnosti ve společnosti, ve vzdělání, v církvi, ve vztazích i ve vztahu k Bohu. Jestliže chceme hovořit o člověku jako o fenoménu, tak se musíme dotknout otázky Boha. To nelze minout. Třeba v humoru. Komici vymřeli. Komik dělá inteligentní humor, ale dneska jsou tu baviči. Přijdou na jeviště, řeknou dvě tři záchodová slova, a lidé tleskají. Povrchnost v názorech. Kritické myšlení se nenosí, tak se papouškuje: „Žena má nezadatelné lidské právo a nezcizitelnou občanskou svobodu jít na potrat, neboť si může o svém těle rozhodovat sama.“

Takhle vám to opravdu někdo citoval?

Ano, hezky naučeno. Papouškova řeč. Ať si nechá rozhodovat o svém těle, uříznout si ruku nebo nohu, ale to dítě je někdo jiný! Ona je nositelkou druhé osoby! Lidi dnes nepřemýšlí.

Vidíte naopak u lidí, kteří k vám přijdou jako k psychiatrovi, zoufalou potřebu Krista?

Ano. To je u lidí, kteří potřebují odpuštění. Nejvíc jsou to právě ty post abortivní syndromy, tedy ženy po interrupci. Ona je sice ateistka, ale cítí, že se stalo něco zlého. Že je něco špatně. Zoufale by potřebovala, aby jí bylo odpuštěno a aby i ona sama sobě odpustila. Ale tam je problém. Jak já mohu pomoct zatvrzelé ateistce? Beru ji dál jako pastorační cíl, ale obsah pastorace nemohu uskutečnit.

Psychiatrie jako lékařský obor je součástí vědy, zatímco teologie je nauka o Bohu. Zdá se, že tyto dva světy stojí proti sobě. Když se ale sejdou v jednom člověku a netluče se to, může to být obrovský bonus. Na tisíc psychiatrických případů údajně připadá jeden, který nepotřebuje psychiatra, ale exorcistu. Za léta praxe jste měl asi víc než tisíc psychiatrických případů. Máte zkušenost i s posedlými? Ano. V tomto oboru sloužím jako filtr pro rozlišování, který případ půjde k psychiatrovi, a který k exorcistovi.

Jste členem klubu Sisyfos. Jak může být skeptik aktivní v boji s démony?

Jednoduše. Díky pochybnostem jsem se propochyboval k víře. V Polsku byla loni konference klubů Sisyfos přímo věnovaná exorcismu. A na začátku března i v Praze.

Jak lze bezpečně rozeznat psychiatrický případ a posedlost?

Chce to zkušenost. Dnes už vím, na co se hned na začátku ptát. Posedlost mívá přímou vazbu na okultismus, magii a všechny ty „para…“ V páté knize Mojžíšově je psáno, že takové věci se Hospodinu hnusí. O konkrétních případech mluvit nebudu, nechci tomu dělat publicitu. Lidi z toho pak dělají senzaci nebo vidí působení démonů v každé nicotnosti.

Posedlost je ale realita v Ježíšově době běžná a v současném světě s ní také musíme počítat. Jak se dá dneska řešit?

V Čechách je spousta samozvanců, kteří se do vymýtání ženou. Ale to je nesmírně nebezpečné. Z jejich pokusů může být nejen ostuda pro všechny křesťanské církve, ale i fatální malér. Když chce doktor něco dělat, musí mít atestaci – tři roky pod vedením primáře, pak si musí udělat zkoušky a pak teprve může samostatně působit. Tady to není snazší. V katolické církvi mohou exorcismus provádět kněží, kteří mají od biskupa povolení pro konkrétní případ, popřípadě jsou touto službou pověřeni na nějakou dobu a toto pověření se pak obnovuje. Biskupové ho mohou provádět bez povolení, protože z pozice svého titulu už mají plnost Kristova kněžství.

Pověření ale ještě nezaručuje úspěch…

To je pravda. K exorcismu je potřeba člověk svatého života. Modlitba, pokání, půst. Nejlepší je, když ho provádí řeholní kněz, který má za sebou společenství modlícího se kláštera a současně žije v celibátu. Protože u ženatých duchovních může být ohrožena rodina. Vyženete démony z koní a oni vlezou do prasat. Stěhují se.

Pater Gabriel Amorth, hlavní exorcista katolické církve, před půldruhým rokem zemřel. Měl za sebou 70 tisíc exorcismů. Má za něj katolická církev náhradu?

Má. Existuje mezinárodní asociace exorcistů, kteří si vychovávají další. Jsem toho názoru, aby každý, kdo by se měl do této služby pustit, na tři roky odjel do Itálie a studoval to prakticky u těch nejzkušenějších. Aby byl přítomen stovce exorcismů a udělal si z toho teoretické i praktické zkoušky, než bude sám nějaký exorcismus vykonávat.

V jednom případu exorcismu ve východním Německu z osmdesátých let, který skončil smrtí studentky, se exorcista ocitl před soudem. Na straně obžaloby byl teolog, který popíral existenci satana, a obhajobu kněze, který exorcismus prováděl, vedla ateistka, která během procesu uvěřila. Setkal jste se někdy s tím, že by teolog nevěřil na satana?

No jistě, z teologických fakult vychází takových 90 procent. Nevěří ani ve Zmrtvýchvstání! To, že má někdo titul teologa, ještě vůbec neznamená, že jde za Bohem. Absolvent teologické fakulty je mnohdy teologií naprosto nedotčen, protože tam studuje obory jako Pedagogika volného času, Sociální práce, Dějiny výtvarného umění, Charitní práce a další takové. Musíte se ptát, jaký obor na teologické fakultě vystudoval. Teologická fakulta by měla produkovat lidi, kteří spějí k poznání Boha a Krista, a proto je to Theo-logos, ale není to tak. Bůh je do názvu v podstatě propašován.

Otázka na závěr. Máte obrovský přehled a nesmírný rozsah vědomostí. Řekněte, co je pro člověka nejdůležitější?

Vztahy. Vztah k sobě, vztah ke druhému a vztah k Bohu. Jestliže tyto tři vztahy nemáme v pořádku, nemůžeme se cítit dobře.