S krásou jsou věčně problémy a nikdo o tom neví tolik jako ženy.
Snad nic jiného nám nepůsobí tolik bolesti, nejistoty a vlastního i vzájemného odsouzení. Matně vzpomínám na nešťastná slova kamarádky, když zjistila, že ten, do koho se zamilovala, má slečnu. „Kdyby aspoň byla blbá!“ Slečna byla ztělesněním dokonalosti. Byla nejen zbožná, společenská, inteligentní, obětavě se starající o postiženou sestru, ale ještě k tomu krásná. A kamarádka vypočítávala, v čem všem se jí nemůže rovnat. Znám dívku, o níž se všichni shodnou, že je velmi hezká. Navíc je laskavá, talentovaná a už od pohledu působí sympaticky. Myslí si to opravdu všichni, kromě jedné jediné osoby: kromě ní samotné. Znám také příběhy žen, které křesťansky a poslušně pečovaly o krásu vnitřní, ale někdo jim k tomu zapomněl říct, že není hřích být hezká a že je to dokonce potřeba. Že se nemusejí hrbit a schovávat v pytlích, ale mají zářit, protože stvoření nebylo dokonalé, dokud Bůh nestvořil Evu.
Vzpomínám na vyprávění, už ani nevím koho, o eleganci babičky, která byla za všech okolností upravená a už jen podívat se na ni přinášelo potěšení. Krása má působit radost, těšit a utěšovat, probouzet a povzbuzovat. Jasná věc, ale jak jde o nás samé, je to neskutečná dřina, protože k tomu potřebujeme něco víc než jen správnou řasenku.
Mám ohromnou radost, když se setkám s ženami, které už se nebojí být krásné, které prošly vnitřním uzdravením a sebepřijetím. Je jedno, jak mají dlouhé nohy a lesklé vlasy, něco na nich je, mají uvnitř světlo, které se z nich dere ven. Vzpomeňte na rozzářené oči malých holčiček, když jim řeknete, že jim to sluší, ačkoliv ve vašich botách na podpatku nedokáží udělat ani krok. Jsou si jisté samy sebou, protože vědí, kým jsou. Jsou to nádherné děti. Jsou Boží!