Čím jsem byla slabší, tím jsem měla méně síly odolávat zoufalství

V čekárně na neurologii jsem strávila přes dvě hodiny v nejistotě při čekání na výsledky CT. Když mě zavolali do ordinace, měla jsem vlastně velmi smíšené pocity. Na jednu stranu jsem doufala, že nález bude negativní a diagnóza roztroušené sklerózy se nepotvrdí, na druhou stranu jsem si toužebně přála, aby mi někdo z lékařů už konečně řekl, proč se cítím v posledních týdnech a měsících tak špatně.

Začalo to brněním rukou a někdy i nohou krátce po probuzení. Pak se přidala slabost a občasné motání hlavy. Později se ze slabosti stalo permanentní vyčerpání a z motání hlavy dlouhotrvající mořská nemoc. Svět se se mnou točil, ztrácela jsem chuť i čich, nemohla jsem polknout sousto, trpěla trávicími problémy a začala hubnout. Rok po porodu jsem vážila o čtyři kila méně než před otěhotněním a váha neustále klesala.

Paní doktorka v ordinaci mi s úsměvem oznámila, že nález na mozku je negativní, ale abychom měli úplnou jistotu, měla bych podstoupit i lumbální punkci, tedy odběr mozkomíšního moku. Všechno se mi sevřelo, ale chtěla jsem mít jistotu – nějaký papír, důkaz, že jsem v pořádku. Něco pevného v těch neustále tápajících odpovědích lékařů. Něco mi přece být musí.

Večery byly nejtěžší. Dávala jsem spát roční dcerku a plakala u toho. Neměla jsem sílu dojít s ní do parku ani si hrát radostně doma na koberci. Byla tak plná života a tolik mě potřebovala a já byla plná lásky k ní a chuti být tou nejlepší mámou na světě… Když jsem se ploužila s kočárkem kolem hřiště, snažila jsem se nezávidět rodičům, kteří se plni energie věnovali svým dětem.

Měla jsem pocit, jako by mne něco užíralo zevnitř – záhadná nemoc, kterou jenom pořád lékaři neumějí pojmenovat. Čím jsem byla slabší, tím jsem měla méně síly odolávat návalům zoufalství. Často jsem se rozplakala s pocitem, že mne neznámá nemoc nakonec pohltí a já neuvidím svoji dceru vyrůstat, nebudu se svým mužem, přáteli… Myslela jsem přitom na to, jak bych měla doufat v Boží království, důvěřovat tomu, že vše má svůj důvod, začátek a konec. Věřím v Boha i Kristovo vzkříšení, neměla bych se přece bát konce, upínat se ke světu…

Modlila jsem se sama i s manželem za svoje uzdravení i za posilu ve víře. Vím, že se za nás modlili i bratři a sestry ve sboru. Ale zlepšení nepřicházelo. Od začátku mých problémů už uplynuly čtyři měsíce a já se cítila stále hůř. Podstoupila jsem odběr mozkomíšního moku a závěr byl opět negativní. Měla jsem radost, i když to opět znamenalo, že diagnóza je v nedohlednu.

Pak jednou manžel večer odešel do práce na noční, já s vypětím sil uspala naši malou a vrátila se do pokoje. Sedla jsem si a najednou jako by se stěny našeho obýváku začaly kolem mě svírat – přibližovaly se a nebylo kam utéct. Bylo mi jasné, že jsem vykročila ze zdravé mysli někam, odkud se musím co nejrychleji vrátit zpátky. Začala jsem přecházet po místnosti, jako když vězeň krokuje ve své cele. Nevěděla jsem, jak jinak to zastavit. Naštěstí to zafungovalo a stěny povolily své sevření. A mně bylo jasné, že se musím co nejdříve objednat na psychiatrii.

Konečně jsem našla klíč k temnotě, která mě celé roky plíživě a poslední měsíce stále nepřehlédnutelněji ovládala – generalizovaná úzkostná porucha. Začala jsem se léčit a můj stav se den ze dne lepšil. Trvalo ale ještě další dva měsíce, než jsem byla schopná říct, že se cítím dobře.

Se svojí nemocí se stále učím žít. Učím se naslouchat signálům, které jsem dříve ignorovala, učím se rozumět svým obavám a nejistotám. Učím se důvěřovat Bohu, že i v mé slabosti mě nese, jako mě přenesl přes nejtěžší období mé nemoci. Jako přes ně přenesl mou rodinu.