Velká touha po dítěti se zázraky nakonec

Manželé jsme už roky, tikající biologické hodiny utíkají… a my jsme stále sami. Rodina bráchy má už úžasnou tříletou princeznu, rodina ségry přírůstek brzy čeká. Témata rodinných setkání plní dětská problematika a bohoslužby ve sboru navštěvují rodiny s houfy dětí. Svět nás na každém kroku dojímá pohledy andělsky vyhlížejících očí miminek, rozjásaných spontánních dětí a vtipných dospívajících. Kolegové v práci si stěžují na ty „haranty“ a místní radnice řeší nedostatek míst ve školce. Racionálně vím, že žádné srovnávání s jinými není konstruktivní, ale nemůžu si pomoct, na každém kroku se mi to citlivé téma znovu připomíná a bolest jitří.

V biblickém kontextu nám možná počty dva nebo tři tak trochu splývají díky známému verši „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém“ (Matouš 18,20). V pohledu manželů toužících po dítěti vyjadřují jinou dimenzi. Jsme (stále jenom) dva, byť už poměrně pěkně sehraní, ovšem s nálepkou bezdětní manželé. Hledíme do budoucnosti s nenaplněnou touhou po dítěti po téměř deseti letech manželství. Náš šedý horizont je plný různorodých plánů, které by mohly být zajímavé, ale jsou jen jakousi hřející náplastí na pálivou bolest srdce a na touhu, která nejde oblafnout žádným zahradničením, cestováním, stavbou domu ani workoholickou prací. Chvíle racionality (můžeme žít přece manželství v plnosti také bez dětí, nebyli bychom rozhodně první) střídá sklíčenost, smutek a další a další zklamání té podivně nastavené 28 denní rulety ženského pokolení. Děti jsou darem od Hospodina, tak to slýcháváme z kazatelny při požehnání dětí vždycky. Ano, tak to jistě, děti taky. Dary zkrátka můžeme jenom dostat – a pro ty Boží to platí taktéž. Na rozdíl od toho všeho, co umíme svým přičiněním vytvořit, je početí dítěte, těhotenství, porod a celý tenhle tajuplný projekt zrození člověka zázrakem. Ale nezapomeňme, musíme tomu štěstíčku jít trochu naproti. Ale máme? Štěstíčku nevím, ale na vyšetření půjdeme.

Lékaři se jednoznačně shodují v názoru, že přirozené početí děťátka je v našem případě téměř sci-fi. Seznamujeme se s nabídkou metod umělého oplodnění. Ve stále znovu a znovu znervózňujícím srovnávání s tou a tamtěmi, co vlastně po dětech ani netoužili… se zdá i tato naděje a šňůra naplánovaných vyšetření, léčby i zákroků vlastně pokořující. Přicházejí otázky, může a chce Pán Bůh použít i takovou cestu jako je IVF (in vitro fertilizace – umělé oplodnění)? Nemohl by Bůh svého daru dosáhnout trochu jednodušeji, radím mu ve svých úvahách i modlitbách? Nebo snad naše manželství nechce naplnit potomky a pak není radno jeho vůli vůbec pokoušet?

Děti jsou darem od Hospodina. Pár dní po oplodnění našich embryí volám podle instrukcí lékaře každé ráno do embryologické laboratoře s jednoduchým dotazem, který se mi tak těžko vyslovuje: Žijí? Kolik? Poprvé v životě se modlím za někoho, kdo tu už je, ale ještě se nenarodil – a navíc je náš. A kdy tedy přesně ta alfa života začíná? Týrám internet, studuji knížky, diskutuji s blízkými a otřásám se pod tvrdostí některých názorů o pouhém biologickém materiálu – obyčejném shluku buněk. Telefonuji s embryology znovu a neptám se na shluky buněk… Dozvídáme se, na kdy je naplánován ideální den pro transfer embrya. Při něm nevěřícně pozoruji průhlednou jakoby prázdnou trubičku v rukou lékaře. Napadá mě, že jestli tohle dopadne, nebudu o fyzických zázracích pochybovat vůbec a už nikdy. Prosíme Pána Boha za Jeho vůli, za Jeho rozhodnutí, zda chce dát i v mém těle zázrak vývoje nového života. Uvědomujeme si s manželem, že Pán Bůh je svrchovaný s mnoha možnostmi, kdy zasáhnout. On dává i bere a to bez cynismu, „vyškolení“ nějakého duchovního neposedy.

Děti jsou darem od Hospodina. Na svět přichází naše vytoužené první dítě. O pár let později jeho sourozenec. Teoretickou problematiku zázraků v životě křesťanů vystřídala každodenní péče o děti – nezpochybnitelný zázrak z Boží dílny. Víme, že Pán Bůh vše načasoval dobře a v pravý čas, ačkoli naše čekání bylo dlouhé. Kdykoli děti k sobě tulíme na klíně, musíme jen špitnout, ano jsou zázrakem! Toužíme po tom, aby Jej děti následovaly, a abychom i my dospělí věrně došli až k cíli – a after party tam jednou rozhodně neošidili.

Anonymní výpověď zaznamenal Bronislav Matulík