Farářkou v husitské církvi ano, kazatelkou v Církvi bratrské ne

Jsem vychovaná v Církvi bratrské, její zbožnost mám v každé buňce svého těla, přímo v DNA své osobnosti. Už v šesti letech jsem odevzdala život Kristu a v sedmnácti se nechala pokřtít. Vždycky jsem měla v sobě touhu naplno a do hloubky sdílet svou víru s druhými lidmi.

Od časů dospívání mě navíc hrozně zajímala Bible a teologie, přitom jsem věděla, že jako žena za kazatelnu nepatřím, ale ani v nejmenším mě to netrápilo. Neměla jsem zájem být kazatelkou, chtěla jsem však strašně moc studovat Bibli. A tak jsem šla na teologickou fakultu.

Je ovšem pravda, že studium teologie ne zcela naplnilo moje představy. Když totiž člověk přijde naivně na fakultu v naději, že tam bude živená a podporovaná jeho víra, brzy narazí na to, že se Bible nedá brát zase tak vážně, že vše má jiné pozadí atp. Mé víře to sice nijak neublížilo, ale potkala jsem spolužáky, kteří šli s nejlepšími záměry studovat teologii, čerství konvertité to byli, ale ještě neměli diplom a už byli mimo církev naplnění cynizmem. Bylo mně to moc líto. Přesto mi však fakulta otevřela nové obzory, pochopila jsem, že se lze na věci dívat i jinak, než jak jsem byla zvyklá.

A pak jsem se stala farářkou, nečekaně, neplánovaně. Vždycky jsem však vnímala, že být farářkou husitské církve a kazatelskou Církve bratrské není totéž. Bylo to divné, celý život vychovávaná, že žena za stůl Páně nepatří, a najednou během jednoho roku jsem za ním stála a nepřipadalo mi to zvláštní. Žádný pocit nepatřičnosti, ale určitě bych ho měla, být kazatelkou Církve bratrské – paradox.

Nyní po třinácti letech pracuji na Magistrátě města Teplice, na Odboru sociálních věcí, ale občas se za kazatelnou v Církvi bratrské ocitnu. Jak to prožívám? Vděčnost, že i když jsem v kontextu Církve bratrské „jenom“ žena, bývám přijata a hlavně, je přijímáno Boží slovo, které mohu dosvědčovat. Přičemž jsem nikdy neměla feministický pocit, že bych se měla prosazovat v mužském světě. A už vůbec ne, že bych měla v Církvi bratrské ženám probojovávat cestu ke kazatelství. Prožívám ale velkou vděčnost, že mohu sdílet svou víru za kazatelnou, že mohu také pracovat v dorostu s dětmi, ještě nedávno ve vězení jako kaplanka…

Zajímavé je prožívání toho, co si myslím, jak mě druzí lidé vnímají. V husitské církvi jsem svou službu cítila přirozeně, v Církvi bratrské s rozpaky. Mám určitou nejistotu, obavy a strach z lidí. Vlastně předjímám, co si lidé o mně myslí. Můžu vůbec já jít za kazatelnu, nebude to někomu vadit? Tlak nepatřičnosti a nejistota nespočívá v tom, jestli Slovo Boží vyřídím dobře, ale zda někdo nebude mít problém, že jsem žena, zda nebudu někomu vadit, jestli kvůli mně neodejde z církve?! Nechci být pohoršením, třebaže v jiných církvích bych pohoršením kvůli svému ženství určitě nebyla. Možná je to ale úplně zbytečné, protože takové obavy prožívám jen před tím, než jdu sloužit Slovem, pak ale lidé projevují radost i vděčnost, nikdy jsem se nesetkala s odmítavou negativní reakcí.

Muži se někdy bojí toho, že se ženy dostanou do role autority nad nimi. Sama jsem se ale nikdy nevnímala v pozici autority nad někým. Ani jako husitská farářka ani jako kaplanka ve vězení a už vůbec ne, když mně někdo pozve v Církvi bratrské za kazatelnu. Pro mě je nejdůležitější, že svou službu vnímám jako službu – službu Slovem. Nejde o mě, jde o Slovo, to je autoritou! A také mně nikdy nepřipadalo, že by mě moje role farářky stavěla do role autority nad mým vlastním manželem. Necítila jsem v tom rozpor. Protože si nemyslím, že autorita spočívá v rozhodování, kdy jeden nařizuje a druhý poslouchá, ale v přijetí odpovědnosti. Pro mě jako pro ženu je důležité, že se mohu na manžela spolehnout, že se o něj mohu opřít.

V manželství se proto cítím velmi dobře. Určitě jsem moc ráda, když je můj manžel rozhodný, protože pro mě je samozřejmě tíha rozhodování těžká. U něj prožívám spočinutí v náručí muže. A představuji si, že tak to může prožívat klidně i ministryně obrany, která v práci šéfuje vojákům, neboť autorita nespočívá ve vnějších znacích. Proto i když jsem byla farářkou, manžel byl vždycky knězem rodiny.

Často se říká, že když v církvi nebudou sloužit muži, musí přijít ženy. Je mi to líto a cítím smutek. Ne že jsme my ženy vnímány jako náhrada, ale smutek nad tím, že jako církev neumíme dát mužům to, co hledají. To že nejsou muži, je bolestné pro církev, ale rozhodně mě netrápí, že ženy musí přejímat úkoly a služby mužů. A také jsem nikdy neřešila to, čemu se dnes říká gender. Prostě jsem byla farářka, jako jsem byla judistka nebo jsem nyní sociální pracovnice…

Podle Daniely Klimešové zaznamenal Bronislav Matulík