Mgr. Petra Stejskala, kněze ŘKC, se ptala Eva Čejchanová

Co se děje se svědomím člověka v procesu pokání?

Možná by spíše měla zaznít otázka, co to je pokání. V křesťanském pojetí znamená výraz lítosti, vnitřního obrácení k Bohu a proměny dosavadního života. Možná bych řekl, že je to okamžik či stav člověka, kdy se začíná odvracet od vlastní viny – uvědomuje si ji a ví, že potřebuje pomoc. Jako věřící ji hledá v první řadě u Boha, ale nejen to. Někdy je to dlouhý proces, někdy to může být opravdu jen okamžik prozření.

Co se stane se svědomím hříšníka, který zůstává dlouhodobě bez pokání?

Pokud v tomto stavu dlouho zůstávám, stávám se tvrdším v srdci i vůči druhým. Je to takový začarovaný kruh. Pokud zůstanu se svou vinou uzavřený sám v sobě, začnu si na to zvykat. Zvyknu si, že vinu nesu v sobě a nikomu jinému do toho nic není. Zvyknu si, že jsem sám a nikoho nepotřebuji. A pak se to nabaluje dál a dál. Stejně začnu přemýšlet o druhých lidech, místo světla ve mně začíná klíčit jakási temnota, která je pak schopna zatemnit jakýkoliv pohled lásky a odpuštění na druhého člověka.

Proč je důležitá zpověď – vyznání hříchů před svědkem?

Mohu říci i z vlastní zkušenosti po 30leté praxi, že zpověď (svátost smíření) je velmi radostná a mnohdy nepochopená svátost. Mnohdy je zde velký strach vyznávat své hříchy před druhým člověkem. Ale kněz je zde skutečně jen prostředník. Kněz má jeden jediný úkol – prohlašovat nad člověkem Boží milosrdenství a odpuštění. Není tím, kdo určuje, co je správné, a co ne. Je prostředník Božího milosrdenství a Jeho odpuštění. Kněz neodpouští hříchy – to jen Bůh.

A proč se zpovídat knězi? Některé církve to samozřejmě nemají, ale paradoxně mnozí z členů těchto církví to vyhledávají. Pro velké množství lidí platí i jiný postup – někde musím otevřít své nitro… Vina opravdu tíží srdce člověka. Proč je v posledních desetiletích tolik potřeba psychologů? Ti můžou naslouchat, ale ve svátosti smíření zazní ono „prohlášení odpuštění“, které člověk tak moc touží slyšet, prožít.

Může jít ke zpovědi u katolického kněze jen katolík?

V určitých situacích nejen katolík, ale samozřejmě se předpokládá, že je pokřtěný. Ale určitě nevyhodím člověka, který přijde. Jen nepůjde o „svátost“ v křesťanském slova smyslu. Ale modlit se s ním za odpuštění může kdokoliv – i kněz. I tohle je velmi silné – modlitba druhého… Je při zpovědi místo na pastoraci?

To je skutečně složitá otázka. Pokud taková situace nastane, mám samozřejmě odborníky, o kterých vím, a snažím se dotyčného „přesunout“ k odborníkovi (psycholog, psychiatr). Možná je třeba rozlišit zpověď jako takovou od duchovního doprovázení – ale ano, dá se to skloubit. V zásadě jde však o dvě rozdílné skutečnosti, které se mohou sejít na jednom místě – ale to už je řeč o zpovědi mimo kostel – tam na to většinou není čas ani prostor. Zpovědnice nejsou vyhovující k delším rozhovorům.

Může kněz odmítnout dát rozhřešení? Tedy potvrdit člověku po zpovědi, že mu Bůh odpustil hříchy?

Kněz by neměl nikdy odmítnout rozhřešení, vyjma jasně definovaných situací: jedná se o hříchy, které jsou spojeny s exkomunikací rezervovanou Apoštolskému stolci, tam může kněz rozhřešit pouze poté, co obdrží rekurs (odpověď) na dotaz vznesený Apoštolskému stolci. Všichni zpovědníci českých a moravských diecézí mají povolení udělit rozhřešení těm, kteří se vyznávají z provedení interrupce (která mezi zmiňované hříchy patří).

V žádném jiném případě není kněz soudcem ani rozhodčím v tom, co je, nebo není hřích. Nikdy nemohu znát člověka a jeho důvody jednání tak, abych mohl říci: „Vím přesně, že tohle je hřích.“ Takovou moc naštěstí nemáme, ač se někdy zdá, že takto vystupujeme. Jsme skutečně pouze a jedině těmi, kteří vyhlašují Boží milosrdenství, jeho lásku a odpuštění nad člověkem.

Je to nádherná, laskavá a radostná svátost…