Na začátku září jsme čekali, kdy poprvé odstartuje nová americká raketa, která bude používána k návratu lidí na Měsíc. Zatím bez lidí, ale je to první krok. Jak bývá u tak složitých věcí zvykem, něco se porouchalo, tak se ještě nějaký ten týden počká.

Mnoho lidí napadne, proč se to vlastně dělá. Kosmický program stojí strašné peníze a na zemi je dost jiných problémů. Na to se dá říct, že díky němu ale máme satelity pro předpovídání počasí, elektronickou navigaci a počítače doma na stole. Technický pokrok dříve urychlovala válka, ale tohle je rozhodně lepší způsob.

Jak mi jeden astronom řekl, vědci mají někdy radši sondy bez lidí, protože to stojí méně a výsledky jsou ohromné. Něco jiného ale je, že se lidé chtějí někam dostat vlastní nohou. Všichni samozřejmě ne, hodně lidí se spokojí s mnohem kratšími cestami, ale od doby, kdy jsme schopni vývoj lidstva ze záznamů sledovat, se různí jedinci vydávali s rizikem nejen na různá vojenská tažení a obchodní cesty. Potom lezli na velehory a pokoušeli se dojít na zemské póly a ponořit se na nejhlubší místo oceánu. Tahle místa měla jednu vlastnost společnou – vůbec nic užitečného tam není!

Nedá se to vysvětlit jinak, než že jsme na to nějak tajemně naprogramováni a pochopitelně jen u někoho se potřeba objevitelství nakonec realizuje tak extrémním způsobem. Někdo „jen“ vynalezne automatickou pračku nebo je vášnivý houbař, popřípadě najde nový kuchařský recept. Neznamená to, že každý objev přinese štěstí, ale i slepé uličky musí někdo vyzkoušet.

Pokud máme takovou objevitelskou potřebu vrozenou, chce to pak ovšem pozornou péči, abychom ji v sobě neudusili.

Foto: Pexels.com