Stojíme v kroužku, držíme se za ruce a s očima zavřenýma a srdcem nasměrovaným k Bohu prosíme o ochranu a přijímáme požehnání našich blízkých a staršího sboru. Jsme vysláni na cestu. Za sebou máme auto naložené humanitární pomocí a v přihrádce průvodní dopis – pozvání církve v Dnipru na východě Ukrajiny. Před sebou skoro dva tisíce kilometrů. Více než polovina z toho vede po území, na kterém zuří válka.

– Biblický model pomoci křesťanskému sboru v nouzi po dvou tisících letech ožívá v jednom středně velkém českém sboru. Začíná osobním kontaktem a zjištěním potřeb bratří a sester v Kristu kdesi daleko, pokračuje sbírkou. Následuje příprava cesty a lidí, kteří cítí Boží poslání jet a sbírku dopraví. Starší vyšlou tyto posly s požehnáním pod autoritou církve, Kristova těla, s potvrzujícím dopisem. A celou pomoc zastřeší oba sbory modlitbami. Nikdo z těch, kdo takto dopravovali pomoc v době první církve, nezůstal Bohem opuštěn. Bůh nikoho z nich nenechal na holičkách. A nenechá, ani dneska. Ani ve válce.

--

Vjíždíme do oploceného areálu nedaleko Pardubic, ve kterém se proti tmavě šedé obloze rýsují obrysy haly s několika plechovými vraty. Ještě není šest, ale tma už je pořádná. Na konci u plotu stojí dodávka s rozsvícenými světly. Ze tmy se vyloupne postava a míří k nám. Jaromír, bývalý řidič kamionu, který od začátky ruské invaze na Ukrajinu jezdí ve svém volném čase s dodávkou na Ukrajinu a zpět. Nejdřív pro lidi, kteří utíkali před válkou, pak se zdravotnickým materiálem do nemocnic, pak s humanitární pomocí obyvatelům v osvobozených oblastech, zdevastovaných ruskou okupací a následným bombardováním, nakonec se zákopovými svíčkami do válečné zóny. Se všemi si potyká, protože od této chvíle jsme na stejné lodi. Jarda, Vlastík, Valja, já. Jedeme s ním. Tentokrát veze věci pro dětské zdravotnické centrum v Charkově.

„To je paráda, sem se toho ještě vejde!“ hodnotí radostně při pohledu do našeho zavazadlového prostoru. Dívám se – a jeho optimizmus se mi zdá přehnaný. Moc místa tam nevidím. Jarda otevírá jedny z vrat a balíky dětských plen, kterých tam má stoh, vyplňujeme prázdná místa. Je to neuvěřitelné, ale vešlo se jich tam ještě pár stovek. Auto je po střechu plné. Plán je, že pleny vyložíme ve skladu v Žytomyru, kde uvolněné místo doplníme pytli s oblečením pro Dnipro.

Sedáme do auta a dobře víme, že člověk přemítá v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin. S modlitbou vydání se, očekávání a důvěry tedy vyjíždíme do tmy. Pane, dej, ať tam přivezeme tvoje světlo.

„Začal jsem proto, že to bylo potřeba. Ale kdo začne, toho to chytne,“ říká Jarda v pauze u stolečku na polské benzínce. Pomoc Ukrajině legitimizoval přes Cesty pomoci a dnes už má jméno i u Charity. „Měli jste vidět ty děti... Dal jsem klukovi plyšáka, celou cestu ho pevně držel – a když jsem se s nimi loučil, tak mi ho vracel. Říkám: No ne, ten je přece tvůj!“ Lícními svaly mu cukají emoce. „Všichni nejsou hrdinové,“ napsal mu jeho kamarád doktor, který na frontě ošetřoval raněné. Samé amputace, nešlo zachránit nic. Neustál to. Dva dny po té zprávě se oběsil.

--

Jsou tři hodiny ráno. Poslední benzinka před ukrajinskými hranicemi, čepujeme naftu a „oblékáme“ auta. Jarda má i pro nás – magnetickou tabulku s červeným křížem lepíme na kapotu a zadní dveře, znak humanitární pomoci pro Ukrajinu dáváme na palubní desku a na boční okna. Na hranicích stojí fronta několika desítek aut. Jedeme za Jardou, míjíme kolonu a projíždíme první závorou. Polská strana je důkladná, kontrola aut a pasů a vyřizování průvodních dokumentů trvá hodinu. Jednotlivá stanoviště jsou rozeseta po areálu celnice, vnímáme s vděčností, jak moc nám pomáhá, že jedeme s někým, kdo to tady zná. Bože, děkujeme za něj. Vstupujeme na území Ukrajiny a ten jeden krok nás stojí hodinu – překračujeme i hranice středoevropského časového pásma. Dáváme ji Bohu „do úschovny“, že si ji vybereme při zpáteční cestě. My dva řidiči jsme na Ukrajině vůbec poprvé. Valja se zhluboka nadechuje studeného vzduchu. Ona je doma.

Na zamčených vratech skladu v Žytomyru září v monotónní tmavě šedé česká, slovenská a ukrajinská vlaječka. Muž, co u vrat řeže stará prkna na polínka do kamen, nás zve do vrátnické boudy na kafe. Dostávám hrnek s nápisem „Kerč“. Protože Kerč je Ukrajina. Vidíme to pak po cestě napsané ještě několikrát. Mariupol je Ukrajina. Krym je Ukrajina. Dva kocouři okupují židle. Fena křížence rotvajlera s kusem chybějící kůže na tlapce je vděčná za pohlazení.

Balíky plen tvoří u skladu pěknou hromadu. Dobíráme tři pytle s oblečením a pokračujeme. Jsou čtyři hodiny odpoledne a do začátku komandantského času – tj. zákazu nočního vycházení, který platí po celé Ukrajině – bychom to s Boží pomocí do Dnipra mohli stihnout.

Jarda zůstává, zítra vyráží do Charkova. Nemá druhého řidiče a únava z jízdy se mu podepsala v obličeji. Loučíme se a vyjíždíme.

Míjíme ceduli s nápisem: Kyjevská oblast. Čím víc se blížíme ke Kyjevu, tím jsou důkazy války viditelnější. Obchoďák rozmetaný na několika stovkách metrů. Zničený dálniční nadchod. Fasáda novostavby s dírami po tankových střelách. Dům se zhrouceným podkrovím. Zatřené směrovky na Kyjev, připomínající realitu ruské okupace u nás v roce 1968. Ruiny celého domovního bloku. Strhané billboardy po okupantské propagandě. Nápisy Sláva Ukrajině. Paneláky bez proudu. Všudypřítomní „ježci“ – tankové zátarasy z traverz.

Podle GPS bychom měli být kilometr od Dnipra, ale před námi je totální tma. Ani stopa po milionovém městě. Do zákazu vycházení nám chybí pár minut, takže jestli se GPS spletla, máme problém. Kvůli náletům ukrajinská armáda ruší signály navigace. Jednou jsme to zažili – vypadalo to, jako by náš elektronický průvodce tančil „tanec bláznů“. Několik minut přeskakoval z bodu do bodu, vzdaloval se, přibližoval, točil se dokola – a mlčel. Hledíme do tmy. Provoz začíná houstnout. V červeném světle brzdných světel se ocitáme na tříproudové silnici. Tak přece město. Velké tmavé město s velkou řekou. U domku Andreje Chikalova zastavujeme krátce před půlnocí. Přivítání kazatelského páru je vřelé, postele nachystané, padáme únavou.

„Patnáct minut sem, patnáct minut tam,“ říká Andrej Chikalov, kazatel dniprovského sboru Svobodné křesťanské církve Jitřní hvězda v Dnipru, s úsměvem na můj dotaz, jestli bude na shromáždění tak málo lidí. V Náchodě je začátek bohoslužby odpočítáván na vteřiny. Malý sál se pomalu zaplňuje. Děti mají besídku, dorost má svůj prostor – sborová budova je nová a každý si tu svůj kout najde. Andrej má v „kanceláři“ (kout s počítačem doma v ložnici) seznamy lidí, za které se modlí: za ty, co chodí – velkou skupinu tvoří děti, ale i muži z válkou rozdělených rodin, kteří nemohou přes hranice; za ty, kdo přišli z východu a našli v Dnipru azyl; a za víc jak dvacet rodin, které z dniperského sboru odešly a svoji víru žijí v diaspoře. V Evropě, Kanadě... Mnohokrát za cestu se setkáváme s obrovskou bolestí rozdělení rodin. Mnohdy je zde bytostná potřeba být s milovanými větší než potřeba bezpečí, i když jde o život.

--

Je po bohoslužbě. Vlastík podává z Fordu balíky do rukou lidem, kteří na ně hledí s očima doširoka otevřenýma. Elektrocentrála, baterky, spací pytle, teplé oblečení, trvanlivé potraviny, základní drogerie. Jeden dorostenec, který nese krabici dovnitř sboru, zastaví jiného a šeptem mu říká: „To jsou Kinder čokolády!“ Andrejova žena Naďa mi doma mezi slovy díků, které máme vyřídit, říká: „Pro někoho to je jako jiný vesmír.“

--

Nábřeží Vítězství 118. Devítipatrový panelový blok do písmene J má nejdelší stěnu většinu roku zakrytou alejí a od lesíku za silnicí, který ho dělí od řeky Dněpr, nebývá vidět. Teď tam žádné stromy nejsou. Dům je rozervaný na dvě části kráterem po ruské protilodní raketě. Důsledky tisícikilové hlavice s náloží jsou

děsivé. Poslední zprávy mluvily o 45 mrtvých a několika desítkách lidí, kteří se vůbec nenašli. Detonaci a rachot padajících panelů slyšeli lidé ze sboru tři kilometry daleko.

Hledím na dům, jehož soukromí je teď jako hanba znásilněné a zabité oběti na očích celému světu. Zavřené moderní vchodové dveře v posledním patře a za nimi rozpáraná ostře žlutá kuchyň. Na kraji kráteru v ní stojí nerezová lednice, na které jsou do tvaru srdce přisáté obrázkové magnetky. Židle, která klidně stojí jen kousek od neexistující stěny. Modrá kuchyň v sousedním bytě a talíře, vyskládané ve skříňce nad nehybně stojícími lahvemi ani ne krok od přetrženého podlahového panelu.

Hrníčky, úhledně vyskládané v poličce možná jen dva centimetry od kráteru v bytě pod ním. Netknutá sklenička v poličce nad hrníčkem. Vymlácené skleněné výplně a zkřivené okenní rámy desítky metrů všude okolo.

A na protější straně autobusová zastávka zavalená květinami a plyšovými hračkami. Na vlaječce, kterou na sloupku zastávky drží plyšový slon, je azbukou napsáno: „Boritesja – poborite! Vam Bog pomagae!“ Bojujte – vybojujete! Bůh vám pomůže! Na dalším sloupku je nalepeno šest látkových andílků. Aspoň za některé z dětí toho domu.

Těžko se to představuje. Že jdete domů s tím, že se tohle může stát. Že se přesto život nezastavil. Že se žije z pravděpodobnosti, že vás to netrefí. Že tohle někdo může udělat a říct: „Cíl byl zasažen.“ Že tu lidi nemají v srdci nenávist.

„Vyřiďte ve sboru veliké díky. Hodně jste toho dovezli, je to velmi, velmi cenné. Ale nejcennější je to, že jste sami přijeli.“ Andrej objímá Vlastíka. Kdyby to nebyli chlapi, řekla bych, že jsou oba naměkko. Jestliže jste pomohli komukoli z těchto maličkých, mně jste pomohli.

--

Dálnice je přehrazena betonovými bloky. Jeden z možná dvou desítek zátarasů, na kterých probíhají vojenské kontroly a které jsme už projeli. Rozsvítit v kabině, ruce na palubní desku, nikde nic nelovit, stáhnout okénko, zastavit u ozbrojeného vojáka. Doposud nám červený kříž na kapotě otevřel všechny zátarasy bez toho, že by po nás někdo něco chtěl. Voják vždycky mávnul a my jsme pomalým slalomem zátarasy projeli. Tady ne. Koukal na nás zpříma, na hrudi samopal. „Zvidkyvy?“ Ptá se, jestli jsme zvědové?! Zlomek vteřiny jsme na něj beze slova zaraženě hleděli. „Z Čechyji.“ Ozvala se za námi hlasitá jasná odpověď. Valja. „I skilky vas?“ „Tri.“ Kývnul, mávnul a jeli jsme.

--

Krivij Rig. Na držáku espézetky před námi je napsáno „Sláva Ukrajině“. Billboard u cesty s po zuby ozbrojeným vojákem hlásá: „Znáš kolaboranta nebo zrádce? Zavolej na čat-bot.“ A pod tím QR kód. Vojenské auto se zaplachtovaným přívěsem projíždí kolem pravoslavného kostela hned vedle sochy osvoboditele s ukrajinskou vlajkou. Na krychlové budově u zastávky září obrovský žluto-modrý billboard: „Sláva Ježíši Kristu! Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“

--

Bůh nám dává další těžko uvěřitelný důkaz svého plánování této cesty. Zjišťujeme, že naprosto bez jakékoli domluvy budeme u Lvova zhruba ve stejnou dobu jako Jarda na zpáteční cestě z Charkova, takže spojujeme i zpáteční cestu. On nás opět protáhne přes hranice a my mu přineseme klid a případnou pomoc, protože mu zlobí auto. Bože, děkujeme.

--

Jsme doma. V mobilu mě čeká kratičké video od Andrejovy ženy Nadi. „Holky se s tebou ještě chtěly rozloučit...“ Na videu sedí na gauči vedle sebe Ela, Amélka a maličká Lera. S úsměvy od ucha k uchu mávají a křičí: „Jéva, paká!“

Děkujeme, Pane, že jsi nás vyslal a že ses o nás postaral. Že jsi chránil nejen nás, ale i ty, kteří byli s námi. Děkujeme, že jsme mohli udělat ten krok víry, spolehnout se na tebe a jít tvou cestou. Použij si to ke své slávě. Amen.

Foto před explozí: