Kateřina Kyslíková

Těžko hledám slova, jak popsat něco, co vnímám jako normální, přirozenou věc, kterou se vlastně moc nezabývám. S Robertem se známe dlouho, byla jsem před lety ve staršovstvu v době, kdy na Šeberov přicházel jako nový kazatel. Roky jsme oba jezdili na velrybí tábory (pozn. Velryba je název našeho dorostu) i na dorostové akce. Vymýšleli jsme dohromady táborové duchovní programy. Robert mě „namáčel“ do biblických úvodů k ranním modlitebním chvilkám na letních sborových dovolených. A dlouho byly naše rodiny jediné dvě místní, šeberovské. Všichni ostatní do našeho sboru dojížděli, jen my bydlíme už roky přímo v Šeberově. Děti chodily do stejné školy, setkávaly se v dorostu a mládeži, naše rodiny se přátelí.

Kdybych měla nějak pojmenovat, jak vnímám naši spolupráci, napadá mě, že plujeme na jedné lodi. Spolupracovali jsme, když Robert s rodinou přišel do sboru, spolupracovali jsme bez ohledu na to, jestli jsem zrovna byla nebo nebyla členkou staršovstva. Přijde mi normální spolupracovat s kazatelem na chodu sboru, kam patřím, kam chodím, nota bene v místě, kde bydlím

Robert Hart

Naši spolupráci vnímám podobně jako Kateřina. Jako společnou službu založenou na mnohaletém přátelství a duchovní jednotě. Vážím si Kateřininy duchovní, teologické i pastorační kompetence a obdarování a jsem rád, že můžeme spolupracovat na rozvoji našeho sboru, sdílet pastorační zápasy jednotlivých lidí i si rozdělovat dílčí úkoly. Společně připravujeme například série kázání, různé programy (třeba na sborových dovolených) nebo podklady pro hledání a rozhodování staršovstva v různých dílčích věcech. Podobná spolupráce u nás ale probíhá i s jinými staršími zase v jiných oblastech. Jsem vděčný za všechny, které Pán Bůh v našem sboru k této službě povolal. S Kateřinou coby místopředsedkyní je tato spolupráce ovšem nejintenzivnější.

Kateřina Kyslíková

Pokud bych měla najít obraz pro staršovstvo a spolupráci s kazatelem, jsem ráda, že máme kapitána, který se neschovává pod můstkem a který se nad ostatní nevyvyšuje. Nepotřebuje přikazovat, je součástí posádky, radí se s ostatními, přijímá jiné pohledy a zároveň dokáže pevně držet kurz. Všichni pak společně táhneme za jeden provaz. Doposud jsme nepotřebovali hledat řešení hlasováním, pokaždé jsme se dohodli a rozhodovali konsenzuálně a pevně doufám, že nám to i vydrží.

Robert Hart

Svou roli správce sboru ve vztahu ke starším vnímám opravdu jako roli toho, kdo „jen“ předsedá staršovstvu. Jsme spolupracovníci na Božím díle. Vést pro mě neznamená jakési zvláštní privilegium, ale odpovědnost za to, že budu prvním, kdo bude připomínat, že Pánem církve a Zdrojem života nejsou lidé, ale Kristus. Že potřebujeme hledat Jeho vedení a moudrost jeho Ducha. Kdo bude první pečovat o to, aby jednání staršovstva byla svobodným prostorem přátelství a tvůrčí jednoty, která hledá a nachází konkrétní řešení ve společném rozhovoru a vzájemné důvěře a otevřenosti. Kdo se nebude alibisticky schovávat v davu, ale bude v dílčích věcech aktivně přinášet svůj pohled, návrhy řešení i cesty, kudy dál. A kdo zároveň rád a vděčně přijme návrhy druhých (ostatně většinu toho, co je u nás dobré, jsem nevymyslel já). Jsem rád, že naše spolupráce s Kateřinou coby místopředsedkyní funguje podobně.

Robert Hart

Upřímně řečeno, oba jsme se shodli, že tahle otázka pro nás vlastně vůbec není téma. Nežijeme jí. Neřešíme ji. Naše spolupráce se odvíjí od zcela jiných skutečností. V současnosti máme ve staršovstvu dvě ženy, ale nejsou v něm kvůli svému pohlaví, ale proto, že stejně jako muži-starší mají důvěru celého společenství, mají k tomu sborem rozpoznaná obdarování od Boha. Lidé ve sboru jim pastýřsky leží na srdci a nesou je v modlitbách. Mají k tomu povolání. Jsou lidmi na svém místě.

Naše spolupráce s Kateřinou je tedy spoluprací zcela rovných služebníků. Rozdíl je snad jen v tom, co jsem už uvedl. Má odpovědnost správce sboru i v naší spolupráci znamená (pokud se nedomluvíme jinak), že jsem tím, kdo aktivně nastoluje témata k řešení, připravuje podklady rozhovoru a pečuje o jeho směřování k nějakému závěru. K tomu ale opět docházíme společně.

Pokud v něčem cítím, že je třeba přece jen zohledňovat naši genderovou odlišnost, pak nejspíš v tom, že zcela konzervativně mám za to, že by případným nepříjemným skutečnostem nebo konfliktům měli čelit předně muži. Abych použil Kateřininu námořní metaforiku, stále mám za to, že když se loď potápí, ženy a děti mají nastupovat do záchranných člunů jako první. To neznamená, že jsou muži v řešení těžkých věcí moudřejší nebo nějak emocionálně stabilnější. V naší spolupráci si rád vyslechnu Kateřinino mínění (i názor ostatních starších), ale učím se být tím, kdo pak první „nese kůži na trh“.

Kateřina Kyslíková

Co se týče mé židle místopředsedkyně – občas si dělám legraci a mluvím o sobě jako o bratru místopředsedovi. Je to opravdu jen legrace. Vážím si důvěry ostatních a ze všeho nejvíc sebe samu vnímám jako někoho, kdo může a má být něčím jako pravou rukou. Kdo pomáhá držet směr, dělá, co je v jeho silách, zaskočí tam, kde je to potřeba, ale nepotřebuje přitom bojovat o židli kapitána. A je úplně jedno, jestli na sobě má sukni, nebo kalhoty.

Moje původní povolání je tlumočnice a překladatelka. Tlumočník nevede jednání a překladatel není autor textu. Zároveň by se bez tlumočníka strany nedohodly a bez překladatele by se autorův text ke spoustě lidem nedostal. Ve škole nás učili, že nejlepší tlumočník je ten, kterého si strany ani nevšimnou. A překlad je dobrý tehdy, když během čtení nepoznáte, že je to překlad. Myslím, že tak nějak by mohla vypadat práce staršovstva a spolupráce s kazatelem. A myslím, že se to, díky Bohu, v Šeberově daří.