Příběh, který budu vyprávět, se stal v létě 2022 během mé cesty do Ugandy, kam jsem jel zčásti na lékařskou praxi a zčásti na misii.

Když skončila praxe, odjel jsem k ugandskému misionáři Johnovi. John mě hned druhý den vzal na východ Ugandy, kde zakládá farmu, na které bude učit místní chudé, převážně muslimské zemědělce, jak efektivně hospodařit a jak následovat Krista. Po osmihodinové jízdě autem jsme konečně dorazili k Johnově mamince, u které jsme měli přespat před další cestou. Ukázalo se ale, že je nemocná, a tak jsme ji dovezli do nemocnice, kde zjistili, že má malárii. Šel jsem s nimi do ordinace, protože mě celá věc zajímala. Johnova maminka neuměla ani slovo anglicky a já zas neuměl její řeč. Tak jsem se snažil přispět k dobru aspoň tím, že jsem té milé staré paní pomáhal dostat se z auta na vozík a z vozíku na lůžko. Druhý den jsme pokračovali v cestě na farmu. Celou cestu se moji spolujezdci bavili víc ve své řeči než anglicky, takže jsem ani nemohl přispět do rozhovoru. Navíc jsem byl hodně unavený a neměl sílu se ani modlit. Po příjezdu šel John uzavřít smlouvu o farmě, já se poohlédl po okolí, popovídal s několika místními věřícími a čekala nás stejná dvoudenní cesta zpět.

Začal jsem přemýšlet, jaký smysl měla tato výprava. Jedna část mého já byla spokojená – rád cestuji a tohle byla opravdu krásná krajina. Z druhé strany jsem slyšel: Něco je s tebou špatně – už třetí den na misii a ještě jsi nemluvil s nevěřícím. Vlastně jsi neudělal vůbec nic!

Druhý den jsme opět přijeli k Johnově mamince a zůstali u ní celé odpoledne. Cítila se již mnohem lépe. Johnova sestra, která s ní bydlí, nám uvařila oběd a my jsme seděli venku před domem na dece a povídali. Před západem slunce nastal čas se rozloučit. Johnova maminka mi silně stiskla ruku, pomodlili jsme se za ni a vyrazili zpět do hlavního města.

Z rozhovoru, který jsme s Johnem na zpáteční cestě vedli, čerpám dodnes. Řekl mi, že je moc vděčný, že jsem s ním jel. Prý v minulosti prožil Boží povolání do jiného farmářského projektu, ale mnoho lidí mu vyjádřilo svou skepsi, kritizovali jeho snahu a měli pocit, že to nemůže dobře dopadnout. Kvůli těmto zkušenostem se rozhodl o této farmě na východě Ugandy říct jen několika málo lidem, protože už nechtěl poslouchat další kritiku a odrazování. Vyjádřil mi svou vděčnost za to, že se o farmu zajímám a prvoplánově ten nápad nekritizuji (což mi přišlo samozřejmé). Zpětně jsem si pak uvědomil, že John byl na té farmě úplně jiný – byl skoro štěstím bez sebe – viděl jsem, že mu pro to hoří srdce. A rozhovor ještě pokračoval – sdělil mi, že jeho maminku moje návštěva hodně povzbudila a obzvlášť významný pro ni byl ten čas v nemocnici, kdy jsem ji doprovodil na lůžko. Později se prý na mě pravidelně ptala a znovu říkala, jak ji skrze tu návštěvu Bůh povzbudil.

Nechci tyto věci psát proto, aby si čtenář myslel, že jsem kdovíjak výjimečný. Naopak, chci, aby bylo jasné, že jsem vlastně neudělal skoro „nic“. Ale právě tohle „nic“ si Bůh použil v životě Johna a jeho maminky.

Často mám pocit, že zahraniční misie je hodně o získávání nových věřících, o evangelizaci v nezasažených národech… Ale Bůh mě touto zkušeností naučil, že misie spočívá i v podpoře místních věřících, a to často velice „pasivními“ způsoby. Často totiž stačí s nimi „jen“ být.