Mikrosvět se umí vyvíjet rychle i pomalu:
Živým stvořením dal Bůh za úkol, aby plodila a množila se, doslova čteme Jeho pokyn, aby země vydala rozmanité druhy (např. Gn 1,24). V přírodě okolo sebe můžeme vskutku pozorovat, jak se život přizpůsobuje a proměňuje, jak postupně vznikají úplně nové druhy. U větších tvorů si toho nevšimneme, protože vývoj druhu přesahuje náš lidský věk i meze lidské představivosti, zato v mikrosvětě se to často děje před našima očima (popřípadě mikroskopem).
Někdy nám takový vývoj může připadat, že je k naší škodě. To když v nemocnicích nekontrolovatelně povstávají nové kmeny bakterií odolnější vůči lékům a lékaři mohou svými mikroskopy nejprve jen s obavami přihlížet, nebo když na rostlinách určených pro naši obživu hodují miniaturní cizopasníci odolní vůči ochranným postřikům. Na druhou stranu se ale stejného procesu dá využít i k dobrému: pečlivým výběrem a pěstováním mikroskopických tvorečků se dají ochočit užitečné druhy a kmeny, které pro nás vyrábějí například účinné látky léků.
Bakterie jsou schopné rychlejšího přetváření mimo jiné proto, že mají mnohem jednodušší stavbu buňky než rostliny, živočichové a houby, a dokonce i než rovněž mikroskopičtí prvoci. Jako by bylo možné rozdělit život na bakterie a „zbytek světa“ (který se skládá odborně řečeno z eukaryotních buněk). Tato představa ovšem není úplně přesná, protože před několika desítkami let se vědcům podařilo najít zvláštní skupinu mikroskopických organizmů, které vypadají jako něco mezi bakteriemi a eukaryoty: buňku mají stavěnou podobně jednoduše jako bakterie, ale řadu látek a genů mají společnou naopak s eukaryotními buňkami. Tito tvorové dostali název archea a odborníky dodnes zajímá, nakolik jsou příbuzní s oběma ostatními skupinami.
Bude to ovšem složitý úkol. Archea si totiž libují v extrémních životních podmínkách, kupříkladu v nejhlubších mořských příkopech poblíž vývěrů horké vody a metanu z hloubi Země, kde i vědcům zprvu připadalo nepředstavitelné, že tam vůbec něco přežije. Někteří badatelé zpočátku i existenci archeí zpochybňovali, protože o nich ve vzorcích z mořských hlubin dostávali jen nepřímé důkazy v podobě zlomků dědičné informace. To už ale neplatí. Nejméně v jedné laboratoři už v simulovaných extrémních podmínkách archea skutečně žijí a množí se. Jejich „chovatelé“ se však museli obrnit trpělivostí: zatímco bakterie se množí geometrickou řadou přímo před očima, archeům trvá i týdny, než se jedna buňka rozdělí na dvě. Než jich v laboratoři narostla pozorovatelná kolonie, uplynulo několik let. Kdo ví, jestli jejich tajemství spatří ještě naše generace.
Život těchto tvorů může být pro nás křesťany povzbuzením k trpělivosti. I když se nám zdá, že je náš život ustrnulý a nic se nemění, Boží práce přitom pokračuje a možná se proměňujeme v lidi „nového druhu“, aniž bychom si to uvědomovali.