Rozhovor s Petrem Vizinou - novinář, hudebník, absolvent teologie a aplikované etiky na KTF UK

Pracujete jako vedoucí kulturní redakce České televize, psal jste v periodikách, která nejsou vyloženě křesťanská. Jste křesťan. Jak těžké nebo lehké je šířit křesťanské hodnoty dnešními médii?

Čestnost, pravdivost nebo odpovědnost nejsou specificky křesťanské hodnoty. My křesťané na to, co je správné, nemáme patent. To bychom před našimi přáteli, ať už nevěřícími, nebo třeba židy, obhajovali dost těžko. Ale rozumím, na co se ptáte – jestli dnešní média podporují to, co je správné dělat. Mám za to, že média ve směřování k dobrému hrají důležitou roli a nesou velkou zodpovědnost. Pokud se bavíme o zpravodajských médiích, jsou zprostředkovatelem dění, ale zároveň je spoluvytvářejí.

Nemyslím, že zpravodajská média mají „šířit křesťanské hodnoty“. Mám za to, že mají poctivě informovat a zprostředkovávat obraz světa se všemi jeho rozpory a složitostmi. Na konzumentech médií je pak ta zodpovědnost, aby si pro informace chodili k médiím solidním a důvěryhodným. Pro mě je takovým například naše ČT 24. To přeloženo do praktické řeči znamená, že jsem jako křesťan pro podporu kritického čtení obsahu médií, ale zároveň často vidím, že mezi částí českých křesťanů existuje poptávka po tom, vykreslit svět specifickým, temným způsobem, protože přece svět „ve zlém leží“. Zároveň ale médiím zazlíváme, že je zajímají spíše kontroverze a konflikty. V tom je rozpor, že? Proto mě zajímají odpovědi na otázky, co vlastně od médií chceme, a velmi rád jim naslouchám. Proto rád chodím s programem o médiích do škol – vzdělávání a média jsou totiž propojené nádoby. Čím náročnější jsou konzumenti médií, tím kvalitněji umožní médiím fungovat.

Je to dnes jiné, než to bylo v době bezprostředně následující po listopadu 1989? Byl v médiích hlad po „zakazovaném Bohu“?

Pamětníkům se může zdát, že se situace od počátku 90. let změnila, a budou mít pravdu. Není možné, aby byla stejná. Změnila se česká společnost, církev, ale nejvíce ze všeho se změnila samotná média. Křesťanským pořadem už se nemyslí jen laskavý rozhovor s duchovním. Například BBC má ve svém rozhlasovém portfoliu polemické pořady zkoumající současnou morálku a etiku. Zkoumá, čemu dnes lidé věří, přináší portréty osobností víry. Myslím, že by o takové pořady byl zájem i u nás. Například dva veliké hudební a filmové festivaly, Colours of Ostrava a Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě, měly jako každý rok svá diskuzní fóra. Oba festivaly začaly velkým rozhovorem s duchovními – s Ladislavem Heryánem a Markem Váchou. Oba jsem měl tu výsadu uvádět a o oba byl obrovský zájem. Ale nemylme se, zájem je o spiritualitu, která s hledajícím člověkem vede rozhovor, nikoliv o sadu byť těch nejlepších rad a poučení.

Jaké možnosti dnešní křesťan má, chce-li z médií pro svoji víru vytěžit co nejvíc? Kde v mediálním světě podle vás člověk nejspíš potká živého Boha?

Představu, že v médiích lze „potkat živého Boha“, bych se člověku, který ji má, snažil jemně a laskavě rozmluvit. Respektive obraz živého Boha najdete stejně tak v pekárně za rohem nebo na policejní služebně. Myslím tím samozřejmě to, co zdůrazňoval otec církve mnich Augustin, že člověk je stvořený k Božímu obrazu, že je obrazem Božím. A říká to i Ježíš, když vysvětluje, že službou prokazovanou outsiderům, maličkým, chudým, lidem bez privilegií, sloužíme jemu. Proto by nás svět lidí měl zajímat. Křesťané přece nevěří v nějaké ghetto, v němž se komunikuje biblickými obraty, ale ve svět, jemuž mají sloužit.

Vnímáte při své práci, že „v moci jazyka je život i smrt“?

Vnímám, že často musím krotit svůj sklon k ironii a sarkazmu. Že kvůli ironickému bonmotu nesmím zlehčovat ničí důstojnost. Vnímám, že se ve své práci sám nacházím v privilegované pozici, a „komu bylo hodně dáno, od toho se bude mnoho žádat“. Vnímám, že je dobré být realistický, ale zároveň platí, že ze své pozice mám být tím, kdo nejdřív situace pečlivě obhlíží a zkoumá, až teprve potom hodnotí. A už vůbec si nemohu dovolit být tím, kdo má prvně vytvořený názor a teprve potom do něj vkládá informace tak, aby mu jeho přesvědčení potvrdily.

Média jsou dnes všude a informací je tolik, že je těžké přijmout ty důležité a nebrodit se těmi podřadnými. Jste také bubeník, hrál jste v mnoha kapelách. Poznáte jako muzikant a jako odborník na média už „na první dobrou“ falešné zprávy, nebo musíte „čisté tóny“ hledat?

Nejsem příznivce vzdychání nad tím, že svět trpí přehnaným množstvím informací. Pamatuji třeba, když jsem byl v roce 1986 pár měsíců na vojně a v SSSR explodovala jaderná elektrárna v Černobylu. Asi by se nám tenkrát nějaké ty informace hodily, abychom v tom radioaktivním prachu nepochodovali venku. Ale byli jsme sevřeni ideologií, která byla tehdy a je i dnes molochem. Klidně obětuje lidi, protože ideologii na člověku nikdy nezáleží. Ale pohoršení, ublíženost a vzdychání by pro nás jako konzumenty médií měly být tím varovným falešným tónem, o němž mluvíte. Když vysvětlíte lidem, že jsou chudáci a nemohou nic dělat, manipulujete jimi. Jenomže skutečnost je taková, že si prostě musíme z médií umět vybrat to podstatné. To je součást naší osobní svobody, kterou bychom nikomu neměli darovat.

A k tomu, jak lze rozpoznat „falešné tóny“ – nejsem přítelem rozdělení médií na ta, která jsou košer, a která nikoliv. A to přestože v Česku existují média, která ze zásady nikdy neotevřu – třeba proto, že dlouhodobě podněcují k nesnášenlivosti, rasové, sociální, kulturní, názorové. Ale takovou čáru mezi přijatelným a nepřijatelným musí každý člověk nakreslit sám za sebe. To je součást naší lidské svobody, a tedy důstojnosti.

A jen v krátkosti: pracoval jsem za ta léta v Lidových novinách, Hospodářských novinách, České televizi, pracuji pro Český rozhlas. A nepamatuji člověka mezi novináři, který by nechtěl dělat svoji práci co nejlépe. Už kvůli sobě, kvůli své vlastní důstojnosti. Ale jestli se nám to daří, je jiná věc. To musíte posoudit sami.

Jaký je největší pozitivní potenciál médií, který zatím není plně využit?

Podle mě je největším a nejhezčím potenciálem médií možnost navázat dlouhodobý vztah důvěry se svými čtenáři nebo diváky. Stejně jako v životě je i u médií vztah k druhému, možnost důvěřovat a spolehnout se na profesionální přístup základem důstojné existence. Nadávání na média je můj oblíbený sport, ale vždycky kritizuju zcela věcně a adresně – konkrétní článek, titulek, způsob vyprávění. Totéž bych radil i našim čtenářům nebo divákům. My v médiích se od vás můžeme mnohému přiučit.

Foto ZDROJ: https://www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/vzpominky-na-skolu/sediva-slichta-normalizacniho-socialismu-bez-chuti-vzpomina-skolu-sef-kultury-ct-petr-vizina/