Rozhovor s Pavlem Rausem

Vystudoval jste techniku. Co jste se dozvěděl o člověku z pohledu fyzikálních zákonů?

Příroda má své zákony. Je fascinující, že Bůh vtiskl světu řád, který není ani primitivní ani jednoduše srozumitelný. Jako lidé jsme umístěni do světa, který objevujeme a snažíme se mu porozumět a ovládnout ho. Rozumíme mu jen za cenu zjednodušení, které nám umožní si vytvářet teorie, představy o tom, jak věci fungují. Za určitou hranicí ale nikdo nevíme, jestli naše teorie a matematické modely jsou oprávněné. Svět, ve kterém žijeme, je mnohem složitější, než se učíme ve škole. A víme mnohem méně, než si připouštíme. Stačí jeden nový objev, který posune obzory a je zřejmé, že vše je mnohem komplikovanější. To vede k pokoře a shovívavosti. Pokud otevřeme oči, musíme uznat, že „je to nad naše chápání“ (Ž 139,6).

Studoval jste i klinickou psychologii. Co jste se dozvěděl o člověku z pohledu psychologie a fungování mysli?

Studoval jsem v pozdějším věku jako relativně hotový člověk. Navíc studium v USA bylo postaveno na velmi kolegiálních vztazích s vyučujícími. Vlastně mi nesmírně pomohli uspořádat si své dosavadní zkušenosti a formulovat kvalifikovaným způsobem své pohledy. Moje studium spočívalo převážně v četbě literatury. Možná to bude znít paradoxně, ale moje studium mě přesvědčilo o velké omezenosti psychologie v možnostech zodpovědět vážné otázky.

Co se týká člověka jako takového, bylo pro mě zajímavé vidět, z kolika pozic se dá na člověka, jeho prožívání a jeho zápasy hledět. Ale vždycky nakonec člověk zůstane unikátním jedincem. Každý je nakonec zcela jedinečný. Mimo všechny teorie, psychologické školy a terapeutické přístupy. Nikdo se nedá zaškatulkovat, byť do pomocných diagnóz. Mé studium bylo cenné v tom, že jsem se učil mít úctu k Božímu stvoření, kterým člověk je. Přišlo mi dech beroucí, jak kdokoli z nás jsme nenapodobitelným výtvorem Boží ruky. Je to podobná pokora, které jsem se učil dříve.

Jste i teolog. Překvapilo Vás něco o člověku z pohledu Boha a fungování člověka v duchovním světě?

Řád světa je také v tom, že za tím, co pozorujeme, se ukrývá vyšší záměr, Boží záměr. Dnešní evoluční psychologie se pokouší nacházet účel v biologických a psychologických mechanizmech lidského fungování. Předpokladem je, že kdysi napomáhaly k přežití silnějších. Etologie vysvětluje lidské chování tím, že hledá spojení s primitivní funkčností pro naše předky, lovce a strážce krbu.

Pro mě jako pro křesťana vždy bude evoluční teorie za určitou mezí kontroverzní. Už proto, že se nejedná o vědu, ale čistou spekulaci. Kupodivu se ale domnívám, že my kdo věříme v Boha, který stvořil svět, máme mnohem pravdivější vysvětlení účelnosti lidského jednání. Je úžasné, že Bůh stvořil vše s cílem. Dal všemu funkci. Pokud rozumíme Božímu záměru s člověkem, zjistíme, že jsme funkční nebo dysfunkční v závislosti na tom, zda respektujeme nebo nerespektujeme účel, ke kterému jsme stvořeni. To nejpřekvapivější pro mě je, že náš svět je nakonec o vztazích. Jsme stvořeni pro vztah s Bohem. Bez porozumění této skutečnosti nemůžeme chápat člověka s jeho vnitřním světem. Proto pokud chceme rozumět člověku, musíme rozumět jeho vztahům.

Jsem přesvědčen, že Bible mnohem lépe vysvětluje svět, ve kterém žijeme. Proto potřebujeme jak moudře rozumět tomu, jak jako osobnosti fungujeme. Ale také potřebujeme výchozí biblické pozice, abychom správně interpretovali své zkušenosti a svá pozorování.

Šel jste za tak komplexním poznáním člověka cíleně? Co bylo na začátku?

Můj zájem vyrostl z mé práce v církvi, hlavně ze zkušeností s evangelizací a učednictvím. Postupem času jsem začal vnímat, že tradiční duchovní prostředky nejsou vždycky účinné. Za „normálních“ okolností jsou chození do sboru, modlitby, čtení Bible a učení veršů zpaměti cestou k hlubšímu poznání Boha a k růstu. To ale neplatí, pokud okolnosti nejsou „normální“. To, co tím myslím, je člověk, který nevyrůstal ve fungující nebo celé rodině. Zápasem takového člověka často je: Může mě někdo mít rád? Může mě Bůh mít rád? Nebo někdo, kdo zápasí s depresí. Nebo moje vlastní zkušenost, když jsem se věnoval mnoha lidem a nedokázal jsem pomoci své manželce, která procházela těžším obdobím. Pak nestačí říci: Jdi a čti si více Bibli! Cítil jsem potřebu něčeho hlubšího. Knihy křesťanských psychologů, které k nám byly propašovány za totality, byly pro mě zjevením. Reagovaly přesně na ty potřeby, které jsem kolem sebe, a v sobě, viděl.

Co konkrétně jste se chtěl studiem dozvědět?

Do Spojených států jsem odešel studovat proto, že se tam po desetiletí věnovali integraci teologie a psychologie. Chtěl jsem se poučit z toho, co tam bylo vytvořeno. Mojí otázkou bylo: Proč se zdá, že psychologie odpovídá na otázky, kterým my křesťané ne vždy rozumíme?

Máte odpověď?

Co o sobě běžný člověk neví a rozhodně by vědět měl?

Myslím, že nemůžeme poznat, kdo je člověk, pokud nepoznáváme sami sebe. To je jeden z nejdůležitějších, a také nejnesnadnějších, úkolů, které nám Bůh dal. Osobní dimenze této otázky mi připadá nejtěžší. Tedy, co bych měl vědět o sobě, a co nevím. Obávám se, že toho je ještě mnoho. Nemohu to ale poznat sám. Potřebuji druhé, kteří se mnou budou mít dost trpělivosti, ale také budou mít dost odvahy, aby mi nastavili zrcadlo.

Ježíš nás varuje, abychom se nesnažili odstranit třísku v oku druhého, když máme trám ve vlastním oku. Byť to nemusí být snadné a příjemné.

Ing. Pavel Raus, M.A. Clin. Psy, M.A. Theol, Ph.D.

Za minulého režimu vystudoval ČVUT a později klinickou psychologii a teologii na Wheaton College v USA. Doktorát obdržel na Olivet University v San Francisku. Vyučuje na Evangelikálním teologickém semináři v Praze a pracuje v křesťanské organizaci Parakletos. Zabývá se otázkami křesťanského poradenství, integrace teologie a psychologie, manželstvím, sexualitou a vztahy.

Člověk podle Božího plánu

Kdy je člověk opravdu člověkem tak, jak ho Bůh chtěl mít? Kde se nejčastěji tento ideál „porouchává“?

Poznáváme-li sebe, nepoznáváme jen dokonalost Božího stvoření, ale také svoji porušenost. To před nás staví jednu z největších překážek naší snahy poznat, kým člověk je. Naše skutečná podstata je ukryta pod nánosem toho, co nejsme my. Co je deformací, znetvořením toho, co jsme my. Pokud hřích je zneužitím toho, co Bůh stvořil, teprve když se vrátíme na původní cestu a začneme používat své emoce, mysl, síly v souladu s Božím záměrem, začneme objevovat, jak cenné jsou Boží myšlenky. Boží Slovo je tím nástrojem, který nám pomáhá se znovu napřímit.

Hřích je taková duchovní porucha. Nekoresponduje přesně s duševními poruchami, ale ukrývá se kdesi za všemi našimi problémy.

A Vy osobně – kde se nejvíc setkáváte se svým vlastním lidstvím?

Patrně v nejbližších vztazích. Tam jsem tím, kým opravdu jsem. Moje žena o mně nemá iluze. A to jak pozitivně, tak negativně. Snažím se být čestný, alespoň tolik, kolik to jde. Jsem stále znovu překvapený tím, že moje lidství se může napravovat teprve pokud jsem zcela upřímný před Bohem, mojí ženou a těmi, kdo jsou mi blízko.

Jsou Vánoce. Bůh se vzdal svého božství a stal se člověkem. Touto „degradací“ získalo celé lidstvo. Jakou ztrátou podle Vás musel Bůh při této proměně nejvíc trpět?

Je pro mě nepředstavitelné, co Ježíš opustil. Jako rodina jsme zažili kulturní šok po návratu ze Spojených států. Vím, jakými vlnami úžasu jsem po návratu procházel, když jsem začal chápat, že chování některých řidičů nemá jinou příčinu než škodolibost. Nějak jsem zapomněl, že tomu zde tak je. Ježíš zakusil mnohem hlubší a rozsáhlejší kontrast. Vím, že v takové situaci musíte vědět, proč jste tady. Jinak je to nesmírně těžké. Pro Ježíše byla motivem poslušnost tomu, kdo ho poslal. Jsou okamžiky, kdy i pro nás je silou k tomu, abychom unesli stav světa, ve kterém žijeme, poslušnost a vědomí Božího poslání.

Zmiňujete radost ze zla. Ale i opravdu zlí lidé, kteří mají zvyk chovat se nelidsky, vypadají jako lidé. Ježíš věděl, co je v jakém člověku, protože byl i Bůh. My to nevíme. Vaší specializací jsou vztahy. Jak poznat nebezpečný vztah dřív, než je pozdě?

Určitě existují znaky nezdravého vztahu. A vždycky vnímáme věci, které nejsou v pořádku. Buď přes bolest, kterou nám způsobují, nebo prostě proto, že nám něco nehraje. Skutečné ohrožení je ale většinou na naší straně, protože těmto signálům nevěnujeme pozornost nebo je nebereme vážně. Obvykle jsme zaslepeni, protože tolik nechceme být sami, že se bojíme si připustit, že zde může být vážný problém. Nebo nám chybí čestní blízcí lidé, kteří by nás upozornili. Buď je nemáme nebo s nimi nemáme čestný vztah nebo nenasloucháme.

Jednou jste řekl, že všechno ve vztazích lze napravit. Jako psycholog jste vedl řadu psychoterapií. Týká se tahle naděje i vztahů, ve kterých je nějaká patologie?

Existují těžké vztahy a komplikovaná manželství. Určité patologie se realisticky nedají odstranit. Ale je možné se naučit s nimi žít. Vztah může kompenzovat mnoho hendikepů. Za předpokladu, ovšem, že k tomu je dobrá vůle, oba manželé mají dostatečné porozumění tomu, co určité poruchy znamenají, naučí se regulovat destruktivní projevy a přijmou realitu toho, jaký vztah může být. Těžký vztah ještě nemusí být špatný vztah. A to, že nejsou dosažitelné určité funkce manželství neznamená, že nemohou být docela uspokojivé další funkce manželství. Vše je o porozumění, ochotě přijmout realitu, snaze přijmout omezení a schopnosti soustředit se na pozitivní stránky. Láska nevyžaduje ideální podmínky. Znám manželství, která zvládla vážná omezení. Překvapivě si vytvořila úroveň blízkosti a vzájemného porozumění, jakou jsem neviděl v „normálních“ manželstvích.

Jen aby nedošlo k nedorozumění, nemluvím o případech, kdy jeden z partnerů není ochoten uznat a regulovat své negativní destruktivní projevy. To je obvykle ta nejtěžší část – aby takový člověk přijal zodpovědnost za své jednání, rozpoznal, co ubližuje, a začal zvládat sebe.

V jedné přednášce jste řekl, že pro zdravou identitu se člověk musí ztotožnit s rolí, kterou od Boha má – muže, nebo ženy. Jak vnímáte současnou explozi „genderové korektnosti“, kdy se člověk už v mnoha státech může v průběhu života rozhodnout, jestli bude muž nebo žena… nebo intersex osoba?

Osobní identita je velmi citlivou oblastí. Zápas s přijetím toho, kdo jsem, může být velmi bolestný. Z tohoto důvodu není snadné se na malé ploše věnovat těmto otázkám. Je jen dobré si uvědomit, že žijeme uprostřed střetu několika ideologií. Ty převažující ve společnosti vytváří dogma, které nesmí být zpochybněno a znemožňuje seriózní diskuzi. Je vnímáno silně emotivně. Také proto, že neexistuje dostatek skutečných argumentů. Společenský tlak tak neumožňuje skutečné hledání a polarizuje a radikalizuje společnost. To je svět, ve kterém žijeme.

Jako následovníci Krista potřebujeme rozumět, co se děje kolem nás. Přestože se to dnes může zdát jako chabá alternativa, pro nás křesťany je čas se vrátit do Písma a obnovit definici člověka. Experimenty přinesly až příliš mnoho bolesti. Naše identita má také složku, která je dána rozpoznáním a přijetím Boží vůle pro můj život. Neříkám, že je vždy snadné ji na osobní rovině nalézt. Ale pokud s tím zápasíme, je to proto, že neseme hluboká zranění a pochybnosti díky narušenému světu a narušeným lidem. Sami jsme narušení. Cestou je uzdravení těchto zranění, hluboké přilnutí k Bohu a přijetí jeho vůle pro můj život. Ne další nejisté experimenty.

Rodina

Bůh to zařídil tak, že se člověk rodí jako mládě naprosto odkázané na svoje okolí. Je to prostor obrovské Boží důvěry v člověka. Ale co když to rodič nezvládne?

Rodičovství je vzácné poslání. Vztah rodičů a dětí je cenný vztah. Je to první blízký vztah, který poznáváme. V rámci něho získáváme nejdůležitější návyky, poznání a dovednosti. V tomto kontextu se dotváří naše osobnost. Vztah s otcem a matkou nás provází celý život. A máte pravdu, je projevem veliké Boží důvěry, že rodičům svěřil tuto důležitou úlohu.

Samozřejmě to nejcennější, Boží záměr, se může stát prokletím, pokud je narušen Nepřítelem člověka. To je oblast, které potřebujeme dobře rozumět. V dnešní době máme tendenci, pod dojmem populární psychologie, přeceňovat poškození, které rodiče mohou dětem způsobit, podceňovat pozitivní vedení a výchovu a zcela přehlížet zásadní problém – porušenost hříchem jak rodičů, tak dětí. Proto existuje mnoho teorií, které neodpovídají skutečnosti.

Co tedy rodiče nemohou napravit ani sebelepší výchovou a péčí?

Nemohou napravit hřích a svobodnou vůli dětí. I při dobré výchově se děti mohou špatně rozhodnout. Vidím to tak, že rodiče potřebují bojovat se svým hříchem. A tím nemyslím jen to, co jsme zvyklí označovat jako hřích. Myslím tím snahu manipulovat druhými, sobectví, pohlcenost sama sebou, snahu upnout na děti, dětmi si řešit své manželství. Nebo úzkostlivou tendenci řešit svoji bolest tím, že se děti pokouším uchránit jejich bolesti a vytvářím jim ideální svět a paradoxně tím jim nejvíc ublížím.

A co žádný rodič nemá moc zničit?

Vztahy v rodině, tak jako jiné vztahy po pádu, nemohou být zdravé a nemohou se uzdravovat bez Boží milosti. To je to nezničitelné. Stejně jako je nezbytné čestně před Bohem identifikovat svůj hřích a napravovat ho, je dobré vidět, že nakonec v tom není celé tajemství. Tím je to, že žijeme v Boží milosti. Dovolíme, aby děti zakusily odpuštění, aby poznávaly Boha v tom, jsou milovány. Vedeme děti, učíme je respektovat, že existuje dobré a zlé. Ale také jsme přístupní, sami dovolíme, aby Bůh vychovával nás a odstranil zlo z našeho srdce. To je pak síla, která je z Boha a může se hluboce dotknout srdce našich potomků.

Které rodičovské chyby lze napravit, když už je dítě dospělé, a které ne?

Mnoho dospělých dětí stále bojuje se svými rodiči. Nemusí to být vědomé, ale vším, co dělají, stále usilují o uznání a ocenění rodičů. Touží po tom, aby si jejich otec a matka přestali ubližovat. Cítí zodpovědnost za své rodiče, ale také bezmoc, protože se jejich rodiče chovají jako děti a odmítají dospět. Mým pozorováním je, že nikdy není pozdě na to napravit vztah s dětmi. Nikdy není pozdě na to se změnit a udělat to, co je správné.

Ani když se jedná o chyby ve výchově, které se předávají z generace na generaci a ničí vztahy v rodinách potomků?

Dospělé děti už jsou samy těmi, kdo musí kultivovat dobré dědictví, napravit to špatné, co doma dostaly, a hledat jinde to, co doma nedostaly. Patrně už zjistily, že to není zase tak snadné. Nebo ještě unikají před svou minulostí. Právě proto má náprava rodičů velikou cenu. V každém věku se potřebujeme měnit. Odpuštění a náprava toho, co nebylo dobré, je vzácné do okamžiku než odejdeme z tohoto světa.

Bůh si jako lidského otce pro svého Syna vybral Josefa, který své ženě věřil neuvěřitelné a byl pro ni ochoten snášet hanbu (kvůli její „nevěře“) a potají ji propustit, místo aby ji vydal „spravedlnosti“ – ukamenování. Není v církvi vnímána role muže spíše jako dominantního patriarchy, než jako obětujícího se ochránce?

Ano, často je. Domnívám se, že v církvi jsou často muži, kteří mají tendenci být dominantní, necitliví k ženám. Často sobečtí. Ale také musíme vidět druhou polohu, kterou je muž, který je bezbarvý, pasivní, nejistý. Muž, který nedokáže být oporou. Sám je spíše závislý na své ženě. Vyhýbá se zodpovědnosti. Mlčí, když by měl mluvit. Obnovené mužství je modelováno Kristem. Muž, který je pevný, jistý a silný, sám žije v Boží pravdě, z Boží moci a sám je plně poddaný Bohu. Takový muž potom užije své moci, aby sloužil druhým, obětoval se, dával sebe a umíral za svoji ženu.

K tomuto vzoru, kterým je Kristus, mám jako muž daleko. Ale nemohu tenhle zápas vzdát. Ona totiž není jiná cesta.

S narozením Božího Syna přišla do světa naděje. Ježíš se ale narodil do dobré rodiny. Jakou naději na plnohodnotný život má dítě, které prožilo strašné dětství?

Je až zvláštní, jak odlišné je vnímání traumatu z dětství. Někteří lidé, kterým bylo velmi vážně ublíženo, naleznou přirozenou sílu, aby neustrnuli v minulosti. Projdou hlubokým zármutkem nad tím, co se stalo. Znamená to pro ně zápas, ale jejich zkušenost jim pomáhá vytvořit si soucit s trpícími a jsou vnímaví na bolest druhých. Nenesou si křivdu dále. Jejich utrpení je přiblíží Bohu a v něm naleznou novou naději, lásku a sílu.

Jiní lidé, kteří lidsky měřeno, neprošli ani tak hroznými věcmi, se stále točí na místě. Může se jim dostat mnoho pomoci, ale zůstává v nich hořkost, která je stravuje. Nemohou odpustit Bohu ani lidem.

Je to pro mě veliké tajemství. Tak trochu mám podezření, že je možné se uvnitř uzamknout v bolesti a křivdě. Paradoxně je v tom určité uspokojení. A je to účinná obrana. Nikoho nepustím do této bolesti a pozice oběti mi poskytuje ospravedlnění pro mé nepěkné vlastnosti a jednání. Dává mi to pocit moci. Nakonec si na to už tak zvyknu, že není snadné se z toho vymanit. Ne vždy za to takový člověk má plnou zodpovědnost. Může k tomu prostě dojít jen proto, že nemůže nalézt cestu ven. Nebo nedokáže zmobilizovat určité vnitřní síly, aby hledali řešení. A samozřejmě není to tak jednoduché u osob s určitými poruchami osobnosti. Ale i tam jsou problémy někdy indukované traumatem z dětství a jindy nejsou.

Zažil jste někdy v nějaké terapii v tomto směru beznaděj?

Naděje existuje vždycky. Jen někdy je až za tímto životem.

Co je pro člověka podle Vás to vůbec nejdůležitější?

Vztahy. A především vztah s Bohem. Bez tohoto vztahu nemohu poznat, kým jsem. Nemohu vyřešit dilema své části, která je dobrá, stvořená Bohem a části, která je padlá. Mám omezené síly, abych překonal zranění, bolest a zklamání v tomto životě. Nemohu zaplnit prázdnotu v sobě. Nemohu mít naději, když se všechno, v co doufám, zhroutí. Myslím, že žádný člověk nemůže existovat bez Boha.