Slunce je ještě za lesem, trávu na palouku vedle potoka pokrývá jinovatka. Ze stanů ve stanovém městečku, které zde včera večer vyrostlo, se pomalu soukají nocležníci. Čepice, bundy, horký čaj… probuzení je mrazivé, ale začíná den, ve kterém bude všem ještě pěkně horko.

Zpočátku to tak ale nevypadá – je to den smíření. Znepřátelená vojska páně Kryštofova a Ludvíkova se pod horou Sión scházejí u zprostředkovatele míru, každý pro svého soupeře přinesl dar, aby konečně zakopali staré nepřátelství. Jenže… salám pro červené vojsko je málo červený, projev neúcty velitele modrého vojska je tak jasně činem proklamován, a sýr pro modré vojsko je žlutý, což „barva zrady jest“. Oslovení „mátoho pod stolem vyválená a varmuží politá“ zpečeťuje fiasko smírčího aktu a pak už se planinou ze dvou stran ozývá skoro třistahlasé skandování: „Boj! Boj! Boj!“

A už to jede. První bitva je rozehřívací, ránu papírovou koulí dostává i chudák vyjednavač – natolik přecenil své schopnosti, že si nevzal štít. Kdo je přímou ranou zasažený jinam než do štítu, rozšiřuje řady mrtvých, sedá si na štít a kromě toho, že si chrání hlavu před deštěm koulí, nemůže dělat vůbec nic. Pravidla jsou však v tomto bodě krátká na ovládnutí jazyka, takže jsou ze záhrobí slyšet desítky výkřiků. Nejčastěji se jedná o povely a dobré rady zabitých, jak nebýt zabit.

Bojovníci v první linii vykazují velmi krátkou životnost, koule létají odevšad. Paseka je za chvíli plná mrtvol. Poslední bojovníci červeného vojska zahánějí a dobíjejí pozůstatek vojska modrého. Strany se mění, mrtví ožívají k nové bitvě. Boje se odehrávají ve městě, mezi stany. Vyhrávají červení. Po kontrole sil se družstvo z Brna přesouvá z červeného vojska do modrého. Odpor modrých proti implementaci nepřátelských bojovníků je zlikvidován v zárodku poukázáním na to, že zde není demokracie, ale tvrdá diktatura, nikoli však proletariátu. A mírový vyjednavač zakončuje tuto minilekci politiky výkřikem: „Do nííííích!“ Bitvu v lese na úpatí hory dvakrát vyhrávají modří a psychologický efekt přesunu nepatrné skupinky šesti bojovníků do řad modrých na sebe nenechá dlouho čekat: „Já myslel, že to jsou Brňáci, a oni jsou to kabrňáci...“

Vojska postupují lesem, tvrdě se bojuje o každou píď země. O cestu, o úval, o hradby, o vozovou hradbu. Vždycky, když se v dohledu objeví civilista, který by rád pokračoval po cestě, na níž se bojuje, ozve se dvojí zatroubení a výkřik: „Turisti!“ Boj ustává a mezi vojsky se jako Rudým mořem otevírá cesta. Pohled na stovky bojovníků ve středověkém oblečení (jeden dokonce ve více než dvoukilové kroužkové ocelové kukle) a v plné zbroji ale neodradí jen málo z nich, většina volí obejít bojiště velkým obloukem. Boje jsou tuhé, hodiny ubíhají, docházejí síly a mnohdy i munice. Když se před zahájením bitvy o hradby ozve z řad jejich obránců „Máme jednu kouli!“, obraz budoucí bitvy je vykreslen.

Největší boje se ale vedou tam, kde to není vidět. Každý sám za sebe, ve svém nitru. Tam se dějí ty zásadní prohry a ta nejdůležitější vítězství. Tam rostou. Je totiž na každém z účastníků, aby čestně přiznal, že byl zasažen, a navzdory vší bojové náladě a touze pokračovat respektoval pravidla. Nikdo je nekontroluje, byť je někdy jejich porušení očividné. Ti zralejší mají tyto boje už vybojované a vyhrané i do budoucna. Švindlovat nemá cenu, protože podvádění je prohra. Přináší hanbu nejen jedinci, ale celému vojsku. Čestně prohrát je větší vítězství. Ti méně zralí tyto neviditelné bitvy ještě svádějí. Nejen pro Sión a jeho další setkání, ale pro sebe, pro svůj život a pro ty, kdo se na jejich poctivost budou v budoucnu spoléhat.

Sión je dobit. Doba příměří se nese ve znamení obědů v ešusech a odpočinku. Válečný konflikt definitivně končí poslední bitvou – o lávku. Mokré koule létají na všechny strany a potok brzy vypadá jak po gigantickém krupobití. Je dobojováno.

Odpolední aktivity jsou volné – každý si může vybrat činnosti, které ho baví. Letos jsou po louce, v lese a po celém okolí rozeseta stanoviště softbalu, lukostřelby, míření na cíl flusačkou, výroby voskových svíček, řezbářských prací, střelby ze vzduchovky, vrhání nožů, skákacích chůd, doběhu na gumovém laně uvázaném u dodávky…

Schyluje se k večeru a v provizorní polní kuchyni se připravují mísy na společnou hostinu. Slunce zapadá, je čas chválit Boha. Za setkání, za prožité chvíle, za jeho ochranu, za všechno to dobré, co si zítra ve svých vzpomínkách děti ze Siónu odvezou domů. A do života.