V kavárně začalo být živo. Jako vždycky po bohoslužbě. Karolína zamířila ke stolu. „Chceš koláč?“ zeptal se Radek na cestě pro kávu. Kývla. „Já chci taky,“ hlásil se Ládík, „pomůžu ti, tati“. Radek se na syna usmál. Tohle dítě je za odměnu, pomyslela si Karolína s vděčností. I za manžela, za Ládíka, za tu pohodu, kterou teď žije.
Ví, že to není samozřejmost. Vzpomínky nemusela v paměti dolovat, nejsou kdovíjak vzdálené, vyplouvaly na povrch samy. Ládíkovi je devět a nová kapitola jejího života začala právě s ním…
Vlastně si myslela, že už se nevdá. Rok žila sama se třemi dospívajícími dětmi a bylo jí víc než dobře. Dokázala se profesně uplatnit, uživit se i obstarat děti, měla život zorganizovaný a klapalo to. Nehledala partnera.
Ale objevil se Radek – věřící vdovec se třemi už dospělými potomky a dcerou v pubertě. Překvapovalo ji, kolik toho mají společného. Vyznávali stejné názory na výchovu – že dětem je nutné poskytnout lásku, přijetí a hranice, a že je třeba důslednost. Překvapilo ji i to, co k němu cítila, a jak se ke vznikajícímu vztahu postavily děti z obou stran. „Jestli budeš takto šťastná, mami, tak my jsme v pohodě.“ I od Radkových synů cítila přijetí, chovali se přátelsky, dávali najevo, že jsou rádi, že táta už není sám. Jen jejich dvě děti toho času v pubertě nebyly nadšené, ale to je vizitka tohoto věku a tak se to prostě bere. Ani Karolína ani Radek nebyli ve výchově dětí žádní zelenáči a všechno naznačovalo tomu, že by to mohlo klapat. Nebyl důvod k neshodám. Tak se vzali. A svatba spojila dvě rozdílné rodiny do jednoho domova.
Krize přišla velmi brzy – s denní realitou, která byla jiná, než jak si ji Karolína představovala. Radkovým dětem bylo v té době mezi dvaceti a třiceti lety, měly by si žít už svůj vlastní život, ale chovaly se pořád jako malé děti. A naprosto jim chyběly hranice. Nebyly zvyklé dělat nic, co se jim dělat nechtělo. Už u malých dětí je to obtížné, ale je tam ještě šance, že se to srovná. Velké děti už z toho nevyrostou, jen se trochu změní projevy téhle bezbřehosti. Karolína to na jednu stranu dovedla pochopit – hlavním vychovatelem v rodině je máma, která určuje, jak to bude – táta pracuje a v tom málu času, kdy je s dětmi, už toho moc ovlivnit nemůže. Na druhou stranu ji to dostávalo do neřešitelných situací. Jako rodič potřebovala dát trvat na některých věcech, které vyžadovala od svých dětí, ale nemohla je vyžadovat od dětí manžela. Zvlášť ne od těch dospělých. Karolína nikdy neměla ambice vychovatele, neměla chuť něco někomu lajnovat. Měla jen nároky na jakéhokoli běžného spolubydlícího. Třeba aby respektoval, že odpadky patří do koše, a neodhazoval je, kde ho napadne.
V domě začalo být trvale cítit napětí.
----
Radek položil na stůl před Karolínu šálek s kávou a talířek s kouskem drobenkového koláče. „Dobře jsem to upekl,“ zavtipkoval. Karolína se usmála, poděkovala a zamíchala do kávy smetanu. Koláč… no ano, tam byl ten problém dobře vidět. Čekali návštěvu a tak Karolína nakoupila a na večer upekla koláč. Děti měly oběd uvařený a v lednici bylo dost věcí, které si mohly vzít, aby neměly hlad. Ale ony snědly koláč, protože měly chuť na něj, ne na uvařený oběd. I když věděly, že je to připravené na večer, protože přijdou hosté. Prostě nebyl důvod respektovat Karolíniny plány. „Ty tady nic neznamenáš, protože tobě tady nic nepatří. My to tady máme takhle a tak to bude.“ Fakt, že nakupovala Karolína, se v celé té epizodě někam vytratil.
Brzy poznala, že v cizím domě macecha prostě nemá žádné morální právo něco po dětech chtít. Párkrát se pokusila zavést nějaká pravidla, ale nechtěly to respektovat. Šly si stěžovat za tátou a ten to večer – unavený po práci – neměl sílu a ani nechtěl řešit. Byl by rád, aby to řešila Karolína, vlastně to na ni delegoval – a ona by na to sílu i energii měla, ze začátku určitě. Ale musel by za ní stát. Jenomže nestál. Dráždilo ji, když říkal: „Proč nemůžeš vycházet s mými dětmi jako já vycházím s tvými? Já jsem s nimi úplně v pohodě.“ Ale jak? Radek vůbec nezohledňoval, jak se její děti chovají k němu, a jak se jeho děti chovají k ní. I její děti si byly vědomy, že žijí v cizím domě – a respektovaly jeho pravidla a pravidla domu. Radkovy děti tam „byly domácí“ a neviděly důvod měnit zaběhnuté pořádky jenom proto, že tam přišla „nějaká cizí ženská“.
Otevřené konflikty a naschvály, které už musely snášet i Karolíniny děti, Karolíně natvrdo ukázaly, že žije na nepřátelském území. Začala se stahovat. Vděčně přijímala radu psycholožky, že se nemá za každou cenu snažit dělat rodinu. Bylo to těžké, protože její muž se této naděje dlouho držel. Ale nic z toho, co se stalo, nešlo vzít zpátky. Pořád dokola si opakovala: nepotkala tě zkouška nad tvoje síly. Ale tohle už je, Bože, na hranici sil… musíš, Pane, ty moje síly prověřovat do extrému? Vydržela to třičtvtě roku. A pak vzala svoje dvě děti, nejstarší už byla z domu pryč, a v očekávání dalšího dítěte se odstěhovali z domu, kde bydleli společně, a nastěhovali se do druhé nemovitosti, kterou manžel měl. Rodina se rozdělila. Ládík nějaký čas vyrůstal v domácnosti bez táty a Karolíně to připadalo jako úplný konec. Dávala si to za vinu. Neunesla vztahy. Ani ten jediný Radkův syn, který Karolínino zavádění pořádku v domě očividně vítal, nešel kvůli ní proti vlastním sourozencům, kteří ji nesnášeli. Nešlo to sblížit se s nikým z nich.
A pak udělal Radek něco, za co ho dodnes obdivuje, protože ona by to udělat nedokázala, neuměla by řešit situaci, kdyby se Radek takhle nesnesl s jejími dětmi. Radek rodinu – tu skupinu dospělých u něho doma – rozpustil a dům prodal. Přiměl děti, aby se postavily na vlastní nohy a založily si svoje vlastní domácnosti, měly svoji vlastní zodpovědnost a žily na svoje náklady. Zavřel papa-hotel. Přinutil je, aby konečně dospěly. Musely se odstěhovat. Nelíbilo se jim to. Nesly to dost úkorně, ale po letech je naprosto jasně vidět, že jim to velmi prospělo.
A Radek se s nejmladší dcerou nastěhoval ke své ženě, jejím dvěma nedospělým dětem a malému synkovi. Na území, kde byli všichni doma stejnou měrou.
---
„Áďa je teď v pubertě, je to těžký,“ vytrhl Karolínu z myšlenek povzdech v jednom hovoru u stolu. Ani si nevšimla, že si tam někdo přisedl. Jo, o pubertě bych mohla vyprávět, pomyslela si. Ale nebudu, moc povzbudivé by to nebylo. S Nikolou to totiž bylo nejhorší. Když se tam přistěhovali, bylo jí dvanáct – byla ve věku, kdy by rodičovské vedení nutně potřebovala, a Radek Karolínu prosil, ať se toho ujme. Ale kolikrát v tomhle věku člověk ani s vlastními dětmi nevyjde, natož s nevlastními. Když se snažila Nikolu přimět, aby se podílela na nějakých domácích pracích, Nikola šla za tatínkem – a ten to odmítl řešit. Tak tyhle snahy ze strany Karolíny skončily. Co bylo ale horší – Nikola lhala. Podváděla hlavně tátu, ale pak si ani nedala tu práci, aby tu lež držela i před Karolínou. Takže se lži postupně odkrývaly a krachovaly na nich vztahy. Karolína měla se lží vždycky problém – když jí někdo opakovaně lže, ztrácí k němu důvěru. Ráda by řekla, že se její vztah s Nikolou během let, která následovala, zlepšil, ale nezlepšil. Nikole je dvacet, studuje v zahraničí a podle fotek, které postuje na sociálních sítích, si pohrává se satanismem. I když to může být jen revoltující póza, Karolíně přibyl strach o Ládíka – ten klučina touží po tom, aby měl dobré vztahy se svými sourozenci. Ale Karolína nechce, aby se syn s takovými lidmi stýkal, než bude dospělý a bude mít pevně zakořeněné vlastní postoje. Jenže jako máma nemůže dělat víc, než nenechat je spolu o samotě.
Podívala se na něj, jak v něm mizí buchta. Nemohla se neusmát. Je to jejich radost. Jejich osmé dítě. Jediné společné. Usměvavý, pohodový, hodný a nadaný kluk, který cítí s druhými… nedávno přinesl ze školy pochvalu. Ještě teď se jí derou slzy do očí, když si na ni vzpomene. „Ládík je inspirující osobností a stmeluje kolektiv.“ Je to tak i doma. Má svoje sourozence rád, myslí na ně, připravuje jim dárky. Dokonce se modlí za kluka ve škole, kterého nemá rád, protože mu ubližuje. Přijde s krvavým trikem „protože David…“, ale stejně se za něj modlí. To je síla. A jak si myslela, že to s dalším dítětem bude složitější, protože na něm bude chtít uplatňovat výchovu hranic a je logické čekat otázku „A proč já musím a oni ne?“, tak se vztahy zjednodušily. Do složitosti nestmelitelných vztahů jim Bůh dal stmelující faktor. Ládík je pro Karolínu jako zjevení.
Nevydržela to a prohrábla mu vlasy. S plnou pusou se na ni zazubil.
Ano, je to pravda – Bůh nám nedá zkoušku nad naše síly. A stojí za to vydržet. Když teď hledí zpátky, vidí, že ty síly měla. Dalo se to přežít. Dokonce víc než to. Má muže, kterého miluje a obdivuje. Je to až objevitelské, jak se vztah pořád může rozvíjet, pořád může jít do větší hloubky. Jsou pohodová rodina, chodí do shromáždění, praktikují víru. Dospělé děti je navštěvují, některé už zmoudřely a vidí věci jinak. Nakonec i Karolína teď chápe, že i pro ně to muselo být těžké. Čas ty největší nerovnosti vyhladil.
„Jdeme domů rodino,“ řekl Radek, když už před nimi nestálo ani prázdné nádobí, pohladil Karolínu po rameni a mrknul na Ládíka. Domů. Zní to hezky.
To díky Tobě, Bože. Ty jsi ta základna, na které jsme se vždycky bezpodmínečně shodli, i když to nezaznělo naplno. Ty jsi nad námi a respektujeme Tě oba. Ty jsi to, co drží, když se všechno ostatní otřásá a trhá. Ty jsi konstanta.