Je biblická informace o vytržení pro nás dnes aktuální a je pro tebe radostně očekávanou nadějí, nebo se toho spíše obáváš?

Předpokládá se, že kazatel bude mít na teologické otázky nějaké odpovědi. Upřímně řečeno, v oblasti eschatologie mám více otázek než odpovědí. Velmi závidím některým křesťanům jejich jistotu věcí budoucích i to, jak vehementně brání své postoje „biblickými“ argumenty. Nejlepší je argument „to mi zjevil Duch svatý“ , to je argumentační high-level. Co už kvituji méně, je nepřátelská rétorika, kterou někteří vůči ostatním nastolují. Já prostě nevím, jak se věci odehrají. Netuším, jaký bude sled posledních událostí, dokonce ani nevím, kde se nachází „nebe“. Mně tyto věci Duch svatý nezjevil, a tak si musím pomoct tím, jak interpretují Písmo lidé, kteří jsou moudřejší než já.

Ze známých eschatologických pohledů mi nejmenší smysl dává premilenialismus se svým důrazem na vytržení, největší pak amilenialismus s důrazem na skutečnost, že Boží království je už mezi námi a my už zde poznáváme jeho hodnoty a učíme se žít ve službách Krále. I když ty nejlepší eschatologické filmy vznikají díky premilenialismu, záležitost dvojí šance (nejdříve pro vyvolené, pak pro ostatní, kteří zůstanou zde na zemi) se mi jeví jako nesmyslná.

Starozákonní obrazy i novozákonní podobenství hovoří o jedné jediné šanci, jedněch dveřích korábu, které jednou byly Bohem zavřeny bez další možnosti pro ty, kteří zůstali venku. A ani jednou zavřené dveře, kvůli nimž pět družiček nestihlo vejít na svatební hostinu, neslibují další šanci pro ty bláhové. Nakonec není důležité, kdy se dveře zavřou (mám pocit, že Ježíšův popis událostí předcházející jeho druhý příchod věrně zachycuje dnešní dobu stejně, jako dobu dávno minulou), důležité je, abychom byli nalezeni uvnitř. Proto Ježíšovou odpovědí na otázku učedníků „Jaké bude znamení tvého příchodu a konce světa?“ není výpočet let a dní, ale varování: „Dávejte pozor, aby vás nikdo nesvedl… Kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn.“ (Matouš 24,3–4; 14,13 B21)

V tom všem je nejdůležitější náš postoj coby Ježíšových služebníků, který Pán odmění, nebo potrestá. (Matouš 24,44–51) Připravit se na Ježíšův příchod můžeme jedině tak, že věrně plníme svoji službu Kristu i lidem kolem sebe. Ve svém přemýšlení o otázkách eschatologických se tudíž chci více soustředit na svoji vlastní přípravu i na přípravu těch, kteří mi byli svěřeni do pastýřské péče, než definovat a držet se sledu událostí, které nastanou. Být připraven je mnohem důležitější než mít pravdu.

Nejistota ohledně časové posloupnosti budoucího dění mi však nijak neubírá na prosté, někdy až dětské radosti z očekávání na Kristův druhý příchod. Na to, až se Boží království zjeví v plnosti, na to, až nebude žádných Božích nepřátel ani škůdců, kteří by narušovali můj vztah s Bohem. Moje radost totiž nevyplývá z jistoty, ale z důvěry – z důvěry v Krista. Mohu proto směle a radostně pozvednout hlavu vzhůru (Lukáš 21,28) v očekávání Ježíšova příchodu.