Oltář a trůn

Otevíráme téma, které provází Kristovu církev od počátku. Církev se zrodila ve výhni Ducha svatého v zemi, která byla okupovanou provincií římského impéria. Brzy na první křesťany dopadla různá pronásledování. Křesťané byli někdy považováni za židovskou sektu a jindy za ateisty, protože v místech svého shromažďování neměli žádné sochy a obrazy svého Boha. Tím byli v tehdejší polyteistické společnosti podezřelí. Jak čelit těmto výzvám? Jak žít ve společnosti? Má se křesťan angažovat v politice? Nebo je lepší se stáhnout do uzavřeného ghetta stejně smýšlejících?

Tak jako v mnoha jiných oblastech se zrak křesťanů obracel k jejich Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu. Nemohli si nevšimnout, že Ježíš byl popraven jako buřič, který narušoval nejen náboženský život tehdejšího Izraele, ale stal se podezřelým i místodržícímu Pilátovi, který jej ze strachu před císařem vydal na smrt. Vždyť měl soudit někoho, kdo byl v Izraeli obviněn z vydávání se za krále a za mesiáše. Takového rebela nebylo možno nechat žít a rozhněvat si tím císařský dvůr a politickou a náboženskou reprezentaci palestinské provincie.

Druhé věci, které si první křesťané povšimli, byla Ježíšova vyhýbavost k politickým akcím. Ježíš sám se stal politickou osobou nedobrovolně a na základě výsledku mnoha neporozumění. Království, které zvěstoval a které se v jeho osobě dotklo této země, opravdu nebylo z tohoto světa. Ježíš z Nazareta nevyhledával žádné spory s tehdejší politickou mocí. Respektoval placení daní, uzdravené lidi vyzýval, aby o tom nemluvili, protože ještě nepřišla hodina jeho oběti. Přes tuto jistou politickou ostýchavost se politickou osobou stal. Jeho postoje a činy překračovaly náboženské a kulturní zvyklosti a upoutávaly pozornost. Není tajemstvím, že někteří Ježíšovi učedníci měli v minulosti blízko k židovským radikálům. Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana Ježíš nazval Boanerges – syny hromu, což naznačovalo jejich dřívější politickou orientaci a možné zapojení v partyzánských protiřímských akcích. Ježíš sám se důsledně vyhýbal jakýmkoli násilným akcím, ale mnohé jeho postoje měly společenský a politický dopad. Nová situace po nanebevstoupení

První křesťané se po Ježíšově nanebevstoupení museli nově orientovat ve svém vztahu k politice. Události je vrhly do nových situací. Církev rostla a šířila se. Brzy nebyla složena jen z rybářů a bezprávných otroků. Brzy se v církvi objevili lidé z prostředí politického vlivu. U Ježíšova hrobu se objevuje s dalšími ženami Jana, manželka Herodova správce Chuzy (L 24,10). Z epištol se dovídáme, že křesťané se vyskytovali i v okolí římského císaře. Apoštol Pavel ze svého vězení vyřizuje pozdrav od křesťanů na císařském dvoře (Fp 4,22). Z těchto zmínek je vidět, že první křesťané nemohli zůstat v závětří veřejnosti a někteří z nich zastávali významné pozice ve státní správě.

Velmi pozoruhodným je samotné označení církve v Novém zákoně. Hebrejský výraz pro Boží lid se v řecky psaném Novém zákoně objevil jako slovo „ekklésia“ (církev). V Novém zákoně toto slovo výborně označuje Boží lid, který byl odněkud svolán dohromady a vytváří společenství. Svolal ho jeho Pán Ježíše Kristus. Ovšem v tehdejší době slovo ekklésia bylo termínem z politického života. V řeckých obcích tento výraz sloužil k označení svolaného shromáždění řádných občanů v určité polis (obci). Ekklésii obvykle v daném městě či vesnici svolal posel, který přišel něco oznámit, nebo si vyžádat mínění občanů. Na návsi či na náměstí svolal občany k vyhlášení úředního poselství, nebo si vyžádal mínění občanů pro účely řecké demokracie. Je překvapivé, že právě toto slovo použijí křesťané a naplní ho novým obsahem. Ježíš u Cesareje Filipovy pověděl, že na vyznání Krista jako Božího Syna založí církev, kterou brány pekla nepřemohou (Mt 16,18). Evangelium použije pro církev politicky třaskavé a nekorektní slovo ekklésia, které žilo a domácnělo mezi prvními křesťany, jak víme z epištol. Shromáždění křesťanů je ekklésia na jednom místě, ale je to i výraz zahrnující celou Kristovu církev. Z toho vidíme, že se křesťané nevyhýbali slovům s politickým nádechem. Nakonec největším skandálem v tehdejší době bylo nazývat Pána Boha slovem kyrios (pán). Vždyť tímto termínem byl titulován zbožšťovaný římský císař, a křesťané toto označení vztáhli i na Krista. On byl jejich Pán a Bůh. Už to stačilo k tomu, aby byl člověk označen za politického rebela a byl odsouzen k smrti.

Křesťanské učení se postupně profilovalo a na apoštolu Pavlovi můžeme vidět, že se nebál využít např. své římské občanství, aby nebyl bez soudu lynčován. Mohl se odvolat k císaři a také je ve svém soudním procesu do Říma poslán. Prvotní církev využívá „Pax Romana“ – mír chráněný římskými legiemi a také římské silnice, po kterých putují různí cestující apoštolové a kazatelé. Drsné římské právo bylo lepší než chaos. Apoštol Pavel ve své epištole do Říma vyzývá křesťany, aby se podřizovali státní moci, protože tato moc je z Božího dopuštění (Ř 13,1). Pokud státní moc dobře funguje, má trestat ty, kteří škodí a ohrožují druhé. Kdo jedná dobře, nemusí se této moci bát. Státní moc nosí meč (Ř 13,4), což je symbolem hrdelního trestu, aby bylo zachováno právo.

Vývoj křesťanského pohledu na politickou angažovanost

Radikální změna pro křesťankou církev nastala v době panování císaře Konstantina. Vydaným ediktem v roce 313 církev přestala být pronásledovanou společností a brzy se stala náboženstvím dominujícím. V římském impériu církev mohla vlastnit budovy a kostely a jednotlivci mohli veřejně zastávat významné politické posty. Křesťané byli pilnými a loajálními občany a brzy se jejich vliv projevoval také v politice. Během staletí se církev stává mocnou, bohatou a většinovou součástí společnosti. Časem začne moc církve soutěžit s mocí císařů a králů a vznikne Říše římská. V 11. a 12. století se rozhoří boj o investituru, o to, kdo bude jmenovat církevní hodnostáře. Od 15. století se tvoří obrovská říše zahrnující i české království, která dostane titul „Svatá říše římská národa německého“. Někteří křesťané si uvědomují, jak bohatství a politická moc církev deformují. Český myslitel Petr Chelčický považuje Konstantinův edikt z roku 313 za jed vlitý do církve. Uvědomuje si, že bohatství a politická moc církev ničí a korumpuje. Vždyť papežové měli armády a vedli války. Někdy mezi sebou bojovali dokonce dva i tři papežové a snažili se uchvátit moc. Není divu, že proti mocenským trendům protestují lidé jako byli František z Assisi, Petr Valdes a jeho valdenské hnutí, Jan Hus, Girolamo Savonarola a mnozí další. Zjevně se ukázalo, že církev nemá sahat po státní moci a vytvářet tzv. „křesťanské státy“, které samotnému křesťanství velmi škodily a kompromitovaly ho před společností.

Není pochyb o tom, že hrůzy svatokupectví a simonie urychlily nástup reformace nejen v Čechách, ale také v sousedním Německu a v Anglii. Různým reformačním proudům šlo nejen o korekci učení, ale také vymanění se z poddanosti Římu. Krokem kupředu ovšem nebyl ani nechvalný politicko-církevní systém „koho země, toho náboženství“. Jednotliví šlechtici na svých panstvích vyžadovali příslušnost všech obyvatel ke své vlastní konfesi. To působilo další exilové vlny nebo mrzačení charakteru, jak to prožil náš národ v době pobělohorské. Církvi nikdy neposloužilo, pokud se opírala o státní moc, nebo dokonce kolaborovala se státní mocí.

Francouzská revoluce je považována za bod obratu, kdy církev začala přicházet o svoji moc. Začíná období sekularizace, kdy církev ztrácí svůj majetek a instituční vliv na lidský život. Během této doby se objevovali křesťané, kteří vstupovali do politické arény a něco významného v ní dosáhli. Je na místě jmenovat anglického křesťana Williama Wilberforce, který po mnohaletém zápase dosáhl roku 1807 v britském parlamentu zrušení obchodu s otroky. Vzpomenout můžeme také Dittricha Bonhoeffera, který se stal jedním z vůdců německé vyznávající církve, která oponovala Hitlerovi a politice nacismu. Bonhoeffer svoji protihitlerovskou angažovanost zaplatil životem a na samém konci války byl v roce 1945 popraven. A připomeňme ještě baptistického kazatele Martina Luthera Kinga, který se stal známým svým bojem za zrušení rasové segregace ve Spojených státech. Jeho angažovanost byla nepochybně politická. Jeho hlas byl umlčen rasovým fanatikem v roce 1968.

Dnešní situace

Velmi často se křesťané v oblasti vztahu k politice pohybují ve dvou krajnostech. Jedni zdůrazňují, že křesťan se do politiky neplete, protože to není jeho poslání. Obvykle bývá citován verš ze 2Tm 4,2 o následování Krista: „Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života…“ Politiku někteří řadí mezi záležitosti obyčejného života, které by pouze odváděly pozornost od vlastního křesťanského poslání. Jiní křesťané zase silně zdůrazňují Ježíšovo blahoslavení těch, kteří touží a žízní po spravedlnosti (Mt 5,6). A do této spravedlnosti zahrnují spravedlnost sociální i politickou v obci i ve státě. Z tohoto pohledu považují politickou angažovanost za jeden z důležitých úkolů. Vždyť Hospodin miluje právo a spravedlnost pro všechny (Ž 33,5).

Člověk se dnes nemůže vymanit z politiky, pokud hovoříme o politice komunální. Platíme daně a tím se podílíme na politickém dění ve státě. Proto bychom jako občané měli mít možnost do politiky vstupovat a k různým otázkám se vyslovovat. V demokratické společnosti se mohou k přijímaným zákonům vyslovovat jednotlivé církve a také svazy církví, jako je např. ERC. Dnes se také hovoří o tzv. politické diakonii. Tím se vyjadřuje, že politika patří do naší církevní diakonie – služby, ale že ji mají konat ti, kteří jsou k tomu obdarováni a připraveni. Politika je služba, která vyžaduje určité charisma a také přípravu. Sám se domnívám, že žádná politická strana nemůže být vyloženě křesťanská. Politické strany se pouze mohou hlásit ke křesťanským hodnotovým systémům. Křesťanské nemohou být proto, protože v politice je „umění možného“ a je v ní třeba dělat kompromisy. Je dobře, že skončila doba spojení trůnu a oltáře, státní moci a církve. Stát má své úkoly a také církev má své poslání. Tam, kde je to vhodné a možné, mohou spolupracovat. Dnes je taková spolupráce u nás v kaplanských službách a v diakonii. Stát a církev nesmějí splývat dohromady. Je na místě, aby obdarovaní a vyškolení křesťané do politiky vstupovali a také v této aréně působili jako světlo a sůl.