„Porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Mt 1,21–23
Immanuel znamená „Bůh s námi“ a Ježíš znamená „Bůh zachraňuje“. Jsou to naprosto jinak znějící jména se dvěma různými významy. Na první pohled se tedy zdá, že se slovo proroka nenaplnilo. Přesto je psáno, že se to stalo, právě aby se naplnilo. Chápali lidé v Mariině době tato dvě jména jako identická, nebo rozdíl vznikl překladem? Proč anděl nepropojil dávné proroctví s přítomností a prostě neřekl Marii, ať se dítě jmenuje Immanuel?
Ano, tyto dvě věty vedle sebe trochu tahají za uši. Skoro to vypadá, že o Vánocích létal nějaký popletený anděl, který tak spěchal, že si zapomněl od Pána Boha vyzvednout potvrzení a dopadlo to tak, jak to dopadlo – takový námět na Anděl Páně 3. (úsměv)
Ale vážně. Zdá se mi, že v překladech problém není, a to, co se nám tady mísí dohromady, jsou dva zájmy, které měl evangelista Matouš. První je historický, druhý je zvěstný. První: evangelista zvěstuje historickou událost – Ježíš bylo Kristovo židovské jméno, které mu dali rodiče a pod kterým vystupoval celý život. Tohle jméno potvrzuje jeho židovskou, tedy lidskou identitu. Marie ho Ježíši dala poté, co jí to anděl přikázal. Pod tímto jménem je Ježíš znám i v mimobiblických zdrojích. A pak je tam druhé jméno. Je velmi zajímavé, že tato dvě jména Matouš dává vedle sebe. Možná proto, že nechce popisovat jen historickou událost, ale od začátku chce zvěstovat i smysl Ježíšova příběhu.
Jméno Immanuel bylo v té době používáno jako běžné jméno?
Nelze s určitostí říct, že to jméno neexistovalo, ale pravděpodobně bychom měli mluvit spíše o titulu. I když díky citaci ze 7. kapitoly Izajáše to vypadá, že novorozený Ježíš skutečně dostává dvě jména. Matouš schválně jmenuje obě, abychom ve 28. kapitole evangelia, až na úplném konci, zahlédli vzkříšeného Ježíše, který říká: „Já jsem s vámi po všecky dny... Je mi dána veškerá moc.“
Tohle je pointa Matoušova evangelia: ‚Ano, je to Ježíš, který zachraňuje, to jméno mu bylo dáno od anděla. Ale zároveň je to Immanuel a v příběhu, který vám převyprávím, vám chci ukázat, jak se to stalo.‘ Na konci se totiž Ježíš v té větě staví na roveň Bohu a říká, že když jsme s ním, jsme s Bohem. Bůh je s námi (Immanuel). Proto je podle Matouše „Immanuel“ také Ježíšovo pravé „jméno“.
Vypadá to jako promyšlený záměr. Ale lidé v té době nevěděli, že anděl řekl Marii, aby dala dítěti jméno Ježíš, měli jen proroctví Izajáše. A Marii viděli jako obyčejnou těhotnou ženu z Galileje (mesiáš měl přijít z Betléma). Jakou měli šanci dát si ta dvě jména dohromady?
Matouš nás sice staví na začátek příběhu, ale nezapomeňme, že se na něj díky němu díváme už zároveň i retrospektivně. Evangelista o Ježíši píše z pohledu toho, kdo se setkal se vzkříšeným Ježíšem. A tak zpětně řekne „to je ten Immanuel“ a chce, aby to tam čtenáři zahlédli, přestože pro lidi kolem Marie tehdy jistě nebylo jasné ještě vůbec nic. Jsou to dvě cesty, které si Pán Bůh používá. Bůh mluví skrze zjevení doslovně k Marii i k nám, ale pak si používá i Matouše a apoštolů, kteří skrze svou víru i rozum a pochopení Písem dochází k tomu, že to, co zažili s Ježíšem osobně, znamená naplnění biblických proroctví.
Možná tu vidíme Boží směrovku, jak přistupovat k biblickým proroctvím, ve kterých Bůh hovořil někdy přímo, jindy skrze promyšlené vyjádření víry obyčejných lidí. Když to shrneme, ano, je tam kus tajemství, a přece pochopit proroctví o Ježíši Immanueli nevyžaduje žádnou vyšší úroveň vzdělání, ale především víru, že Ježíšův příběh je naplněním celého příběhu, který Bůh píše v Bibli.
Byl nedostatek víry problémem farizeů, kteří znali všechna proroctví, a přesto v nich nepoznali mesiáše, takže sami proroctví naplňovali na straně satana?
Je třeba říct, že proroctví je veliký a živý termín v Bibli. Dneska ho často vnímáme jako šifru nebo předpověď, které některá proroctví určitě obsahují. Ale někdy jde o Boží řeč ve správné chvíli na správném místě, která může vysvětlovat i přítomnost nebo minulost. Nebo vyjevit náš hřích (Nátan a David). I to je úkol proroctví. Některé se naplňuje doslovně, některé symbolicky („jako když“). Také vidíme, že některá proroctví nejsou vždycky nezvratné věštby (Jonáš a Ninive), ale dost možná jakousi hozenou rukavicí pro posluchače.
Abychom nedopadli jako farizeové, měli bychom předně pamatovat na to, že Bohu jde o naše srdce. To je podstata problému farizeů. Není naším úkolem luštit šifru, ale milovat Boha celým svým srdcem, duší, silou... Věřím, že se nemusíme ani tolik obávat toho, že se mineme významu nějakého proroctví, ale spíše je na místě obava, aby naše srdce neztvrdlo.
Proroctví nejsou vždycky nezvratná. Před námi je naplnění proroctví ze Zjevení. Může se stát, že by se nestala?
Bůh některá slova rozhodně ke konci dovede, i v Ježíši je dovedl. Určitě bude poslední soud, závěr a proměna. I největší proroci jednou dostanou slovo: „Za to se nemodli, tohle už nezměním.“ Ale do té doby můžeme prosit. Ve Zjevení je Kristus zcela jasně vykreslen jako ten, který už zvítězil. Zlo je reálné, existuje, potkává nás a musíme s ním počítat. Na frontách se tedy ještě bojuje, ale válka už je vyhraná. To je poselství knihy Zjevení. Je to kniha psaná apokalyptickým jazykem tak, aby vše každý neprohlédl, takže v chápání detailů se můžeme rozcházet (na množství různých výkladů Zjevení je patrné, že ten klíč asi nemáme), ale to hlavní zůstává – Kristus je završením dějin Izraele a celého světa.
Pavel Paluchník (1981)
kazatel CB v Poděbradech, učitel Nového zákona na ETS Praha, s manželkou Štěpánkou vychovávají tři děti.