Jako kdybychom si na nos nasadili nějaké brýle. Když máte sklíčka modrá, svět kolem vás je také modrý. Když máte sklíčka červená, vidíte zase všechno červeně. To samé platí i nad Božím slovem
Byl jsem už několik let kazatelem, když jsme si na nějakém pracovním setkání říkali, že je dobré, když kazatel na svou službu získá zpětnou vazbu. Zejména na službu slovem, to je přece jeho výkladní skříň. I zkušení kolegové říkali, ať se toho nebojíme.
Nebyl jsem už úplným začátečníkem, a tak jsem se osmělil: „Bratři a sestry, tady jsem připravil takový dotazník, napište mi, prosím, jak mou službu za kazatelnou vnímáte…“. Těšil jsem se, že ve výsledku dostanu dobrou známku. Většinou ale padly samé trojky, jen tu a tam nějaká dvojka. Lidé ve sboru jsou slušní, čtyřky a pětky z principu nedávají, takže celkově bylo možné říct, že výsledek je docela propadák.
Zeptal jsem se starších sboru, co si o tom myslí. Třeba mi řeknou, že to není zas tak špatné. Bratři se poradili a řekli: „Petře,“ začali trochu polohlasně, „tvá kázání jsou zajímavá.“ Uf, blesklo mi hlavou, asi nějaký omyl, vždyť i nejbližší spolupracovníci nahlas říkají, že má kázání jsou zajímavá. Trochu jsem si oddychl. Jenže jejich řeč pokračovala: „Tvá kázání jsou zajímavá tím, že ať vezmeš jakýkoli biblický text, téměř vždy dojdeš k podobnému závěru. Důraz tvého zvěstování je stále stejný.“ Přiznám se, zaskočilo mě to. Vůbec jsem si toho nebyl vědom. Měl jsem chuť se s nimi začít dohadovat, ale nakonec jsem to spolknul.
Člověk si Bibli často vykládá po svém. Stalo se to i mně. Jako kdybychom si na nos nasadili nějaké brýle. Když máte sklíčka modrá, svět kolem vás je také modrý. Když máte sklíčka červená, vidíte zase všechno červeně. To samé platí i nad Božím slovem. Pokud jste svým založením perfekcionista, bude vás v Písmu fascinovat téma dokonalosti. Jste-li člověkem, kterého zajímají vztahy, osloví vás Boží láska a milosrdenství. Stejně tak přirozený vůdce si z Bible vytáhne téma služby a učednictví a flegmatik zase uvidí Ježíše především jako mírotvůrce.
Čím to je, že i do vztahu k Ježíši Kristu promítáme svou vlastní přirozenost? Když se na samotného Krista dívám pouze přes vzorec vlastního přirozeného smýšlení, co důležitého při tom mohu přehlédnout? Tak se vlastně rodí duševní křesťanství, duševní víra a duševní služba. I já jsem často kázal podle toho, co mi na Ježíši chutnalo, místo toho, abych se zabýval i tím, co mi jde takříkajíc proti srsti. Člověk pak na jednání Spasitele světa zdůrazňuje to, k čemu on sám má blízko. Tak jsem do zvěstovaného slova znovu a znovu vkládal vlastní způsob myšlení a jednání. Díky Bohu, že mi to tenkrát starší sboru řekli! Většinu svých původních kázání jsem později smazal a začal znovu. Inspirací pro mě zůstává apoštol Pavel, který ve Sk 20,27 zdůrazňuje, že oznámil celou Boží vůli a nic nezamlčel.
Tolik lidí si myslí, že jdou za Ježíšem, ale ve skutečnosti jdou za svými vlastními představami, které si do něj promítají. I já bývám v pokušení vyměnit Krista za pouhý „pocit Krista“. O to víc se jako kazatel snažím nepodléhat svému temperamentu, protože už vím, jak to může být ošidné.