Lidský mozek má mapy i navigaci, ale kompas ne

Člověk má často potíže s orientací ve světě. Bloudíme nejen v chápání, myšlenkách a rozhodnutích, ale také ve skutečném prostoru na Zemi. Potřebujeme záchytné body i během svých pozemských putování (Žalm 121,1) a jen málokdy jsou pro nás jednoznačně srozumitelné signály od Boha, kudy vede správná cesta. (Ex 13,21–22) Stvořitel nás však obdařil smysly a pamětí, pomocí kterých můžeme cesty hledat.

Lidský orientační smysl se podle badatelů podobá orientačnímu smyslu potkanů, suchozemských savců zvyklých prozkoumávat různá bludiště. V mozku máme – potkani, lidé i ostatní savci – zvláštní druhy nervových buněk zodpovědných za takzvanou prostorovou paměť. Pokusy s potkany i lidskými dobrovolníky ukázaly, že buňky označované jako neurony, se „rozsvěcejí“ ve chvíli, kdy míjíme nějaký známý záchytný bod. Naopak buňky prostorové mřížky se rozsvěcují v pravidelných intervalech, když se pohybujeme prostorem. Je to něco podobného, jako bychom odměřovali vzdálenosti na mapě. Přestože odhad vzdálenosti, který si uvědomujeme, můžeme mít různý (a zpravidla nepřesný), nervové buňky pracují spolehlivě. Dále máme v mozku buňky, které sledují otočení hlavy, a takzvané hraniční buňky, díky kterým například ve známém prostředí nenarážíme do překážek, když se pohybujeme popaměti (například v ložnici se zhasnutým světlem).

Informace z těchto všech nervových buněk se nám skládají v prostorové paměti. Díky tomu si pamatujeme jednak různé trasy (vytyčené záchytnými body, například „u kostela půjdu rovně a u rybníka zahnu doleva“), jednak i podrobnější mapy známých míst. Ty jsou pro orientaci výhodnější, protože nás „zachraňují“ v případech, kdy se záchytné body proměňují nebo mizí (kde byla cukrárna, je dnes servis lyží, jinde zbořili lihovar), nebo když máme trefit na určené místo jinou cestou, oklikou, „zadem“.

Co však lidskému orientačnímu smyslu schází, to je kompas. Orientační bod, trasy i mapy si skládáme podle podnětů z našich pěti smyslů, zatímco někteří jiní živočichové mají zřejmě zvláštně vyvinutý smysl pro vnímání světových stran či magnetického pole Země. Potíž je v tom, že nikdo zatím nepřišel přesně na to, jak vypadá „magnetoreceptor“ čili orgán, kterým je možné zemský magnetismus vnímat. Je možné, že každá skupina živočichů – od bezobratlých až po sudokopytníky – vnímá světové strany jiným způsobem nebo kombinací několika smyslů zároveň. U tažných ptáků vědci našli zvláštní útvary v očích, které jsou citlivé na magnetismus jen za světla. Nevysvětlují sice úplně ptačí navigaci u druhů, které létají za tmy, avšak vedou k domněnce, že ptáci magnetické pole vidí ve svém zorném poli podobně, jako my vnímáme zrakem barvy. Chybějící magnetický smysl nám může připomínat, že k orientaci v životě nestačí spoléhat na vlastní síly a smysly. Bůh k nám však promlouvá i způsoby, které překonávají všechny možnosti smyslového vnímání.

Foto: U tažných ptáků našli vědci v očích zvláštní útvary citlivé na magnetismus. Jedním z druhů, které mají „kompas v oku“, je červenka obecná.