Český rozhlas Vltava pravidelně v neděli živě přenáší bohoslužby z různých církví a sborů po celé České republice. V neděli 14. února mohli posluchači slyšet vysílání z Církve bratrské v Soukenické ulici v Praze. Bohoslužbu vedl Bronislav Matulík a já jsem se byla podívat, jak vypadá kázání, které vlastně není vidět, ale pouze slyšet.

Do začátku přenosu zbývá zhruba půl hodina. „Řeknu ‚Amen‘ a to bude konec kázání, pak dodám, že si teď zazpíváme písničku Já vím.“ Broněk Matulík stojí za kazatelnou a ladí poslední detaily s kapelou, aby všichni věděli, jaké jsou narážkové věty na to, že hudebníci mají začít hrát. Na první pohled nejde poznat rozdíl mezi nedělí s online přenosem, na který jsme si všichni v poslední době už zvykli, a tím, že tentokrát se bohoslužba nepřenáší pouze na webové stránky sboru, ale také do vysílání Českého rozhlasu Vltava. Při pečlivějším pohledu už ale člověk nepřehlédne spoustu kabelů táhnoucích se po zemi, bednu s dalšími kabely, která má na sobě typický rozhlasový znak nebo světýlko, které zatím jen nenápadně stojí na klavíru. Už za pár minut se k němu ale budou upínat pohledy snad všech v sále.

Právě kvůli rozhlasovému vysílání navíc sbor musel posunout kázání na devátou, tedy o hodinu dřív než obvykle. Přenos bohoslužeb se v posledních letech přesunul ze stanice ČRo Dvojka na Vltavu. Pravidelně se tam střídají různé denominace i sbory. „Základní rozdělení mezi jednotlivé denominace je dáno dohodou mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví. Ta je stejná už od počátku 90. let. Padesát procent přenosů je z bohoslužeb Římskokatolické církve a druhá polovina přenosů je rozdělena mezi bohoslužby církví sdružených v ERC,“ vysvětluje produkční Českého rozhlasu Petra Petříčková, která má přípravu bohoslužeb na starosti. „Konkrétní výběr přenosových míst probíhá různě. Většinou na doporučení někoho, s kým už spolupracujeme. Některé církve potřebují větší kontrolu na tím, odkud vysíláme, tak si konkrétní sbory stanovují samy. Nejčastěji se ale řídíme osobností duchovního, který bohoslužbu slouží, a podle kvality hudební složky bohoslužby,“ dodává. Bohoslužba spočítaná na vteřiny

Sbor v Soukenické evidentně obě podmínky splňuje. Celá bohoslužba je na minuty naplánovaná. Do ruky dostávám scénář, kde je celá hodina rozpočítaná na minuty a nechybí ani mezičasy, zhruba v kolik hodin má končit písnička po slovíčku pro děti, kdy kázání. Za vším je vidět pečlivá příprava. To mi potvrzuje i Broněk, který rozhlasovou bohoslužbu absolvuje už po sedmé. „Dříve jsem si scénář připravoval dokonce na vteřiny, nyní jsem ho připravil na minuty, ale každá písnička byla na zkoušce přesně změřena, každé čtení i kázání bylo dopředu přečteno a časově změřeno.“

Je 8:59 v sále už je úplné ticho a všichni se díváme jedním směrem – na světýlko, které stojí na klavíru. To se červeně rozsvítí jen pár vteřin po deváté. A kapela začíná hrát. Vše jde přesně tak, jak ukazuje scénář – hudebníci se střídají s úvodem a krátkým představení sboru, nechybí slovíčko pro děti. Dívám se na hodinky, je 9:24 a celá bohoslužba je dokonce před scénářem lehce napřed a Broněk začíná kázání. „Končil jsem pětidílnou sérii O Samsonovi. Délka kázání byla přizpůsobená času, který byl dán rozhlasovou bohoslužbou (60 minut), nebylo ale o moc kratší,“ vysvětluje mi pak po skončení přenosu. Bohoslužba se blíží k závěru a Broněk mimo jiné hlásí dvě telefonní čísla, na která se lidé deset minut po skončení přenosu můžou ozvat. Kapela dohrává poslední písničku a všechny pohledy opět směřují ke světýlku na klavíru. A to přesně pár vteřin před desátou zhasíná. Celá bohoslužba ale ještě nekončí. Ještě nezazněla oznámení, ty už ale Broněk říká jen pro webový přenos sboru. Pak už opravdu končí celá bohoslužba. Kazatel na telefonu

„Jen co jsem řekl ten telefon, už mi někdo volal,“ popisuje Broněk, když sestupuje z kazatelny. Lidí se nakonec ozvalo ještě víc. Ptám se, jestli je uvádění telefonního čísla nějaká povinnost, kterou vyžaduje Český rozhlas. „Bývalo to vždy pravidlem, chtěl to rozhlas, jen v čase covidu, když se vysílalo ze studia, se od toho upustilo. Posluchači vždy reagovali, telefonovali, psali SMS a někdy i maily – třeba dnes ještě jeden přišel,“ dozvídám se od kazatele. „Volali lidi z celé republiky, někteří se cítí v této době osamocení. Dnes se chtěli sdílet, poslat kázání, link na kapelu a její písničky. Jeden pán nám opravdu sprostě vynadal – všem křesťanům. Pro ČRo bylo vždy důležité evidovat zájem ohlasů, takže ho vždy do rozhlasu posílám,“ dodává.

Je jen pár minut po desáté a do modlitebny přichází rozhlasoví technici, aby všechny kabely opět smotali. Příští týden už je rozbalí zase v jiném kostele nebo modlitebně.

Rozhovor:

Jarní zákaz shromažďování se vztahoval i na bohoslužby – ty byly v kostelech zrušené. Jak na celou situaci zareagoval Český rozhlas?

My jsme vysílaní přesunuli do studia, abychom předešli rušení přímých přenosů například při uzavření krajů, onemocnění faráře nebo někoho z našeho přenosového týmu. Po technické stránce to pro nás problém nebyl, přizpůsobit se museli hlavně duchovní, kteří ve studiu bohoslužby sloužili. Já osobně jsem si studiové bohoslužby zamilovala. Mají krásnou, intimní atmosféru.

Vysílání bohoslužeb máte „pod palcem“. Zvládáte si v neděli bohoslužbu pustit a opravdu se zaposlouchat do Slova, které zrovna zaznívá? Nebo přemýšlíte hlavně nad tím, jestli vše klape?

Je to pro mne samozřejmě zcela jiný prožitek, než když jsem bohoslužbě přítomná v kostele. Posledních patnáct let zažívám bohoslužby většinou v přenosovém voze nebo doma s rodinou připojená sluchátky na vysílání. Do Slova se ale určitě zaposlouchám a mám radost, když se mne osobně dotkne. Přestože nemohu neděle prožívat ve své sboru, cítím se nesmírně obohacena, protože jsem měla možnost poznat a prožívat nedělní liturgie mnoha křesťanských církví. Každá z nich ke mně promlouvá jiným způsobem a vzbuzuje jiné emoce.

V rozhlase se občas stane, že se něco „na poslední chvíli pokazí“ – selže technika, host odřekne účast a podobně. Zažila jste nějakou podobnou „horkou chvilku“ při vysílání nedělní bohoslužby?

Samozřejmě, že ano. (úsměv) To už k přímým přenosům patří. Ráda bych řekla, že už jsem zažila všechno, ale tuším, že ne… Přenosové linky už nám přerušila prudce zabouchnutá dubová vrata, výkopové práce nebo nesnášenlivý soused. Také už nám vyhořel mixážní pult nebo nedojel přenosový vůz. Občas nás potrápí zaparkovaná auta v našich záborech, občas i sami faráři, když se třeba zapomenou a vyzvou k tichému zamyšlení. To v rádiu nezní dobře.

Rozhlasový přenos bohoslužeb Vůbec poprvé Český rozhlas přímý přenos bohoslužby vysílal v roce 1925. První českobratrské evangelické kázání pak o pět let později, 12. ledna 1930 z Brna. Po sametové revoluci Český rozhlas tradici přenosu bohoslužeb obnovil. Od roku 2015 se nedělní přímý přenos přesunul ze stanice Český rozhlas Dvojka na Vltavu. Během roku takto rozhlas přenáší zhruba 60 bohoslužeb, kromě nedělí jsou živé přenosy také o církevních svátcích. A jak dodává Petra Petříčková, oslovení kazatelé její prosbu, jestli by se nechtěli zapojit do živého přenosu, téměř neodmítají: „Když odmítnou, je to většinou z důvodu vytíženosti nebo nemožnosti splnit ostatní podmínky. Většinou na nabídku reagují, když ne nadšeně, tak alespoň kladně. Stejně jako my považují přímé přenosy bohoslužeb za důležitou službu posluchačům.“