Má být kalendář mementem tohohle sprintu, který nikdy nedoběhnu včas?

Prosím vás, řekněte mi, jak se používá kalendář. Nebo diář nebo takové ty jiné tabulkovité věci, ve kterých má každý den v týdnu volné okénko, které čeká, až do něj napíšete něco strašně důležitého, na co nesmíte zapomenout. Řekněte mi, jak se to správně používá? Ne, nedělám si legraci. Myslím tu otázku úplně vážně.

Zase jsem si letos jeden kalendář koupila. Decentní, malý, vlastně stejný jako loni. Koupila jsem ho s pocitem provinilosti, že ten loňský zůstal z většiny nepopsán. Vlastně jsem ho pořádně nepoužila. Nějak se to ne a ne správně naučit… Kolikátý že už je to pokus? Kolik bylo poloprázdných diářů?

Předloni jsem po kalendářovitém médiu zatoužila někdy v půlce roku, proto jsem se rozhodla sehnat si takzvaný nedatovaný týdenní plánovač. Hledání mě ale moc nepotěšilo. Ne že by nebylo dost elegantních a něžně barevných, ale jak jsem si je prohlížela, zjistila jsem, že mě děsí některé jejich kolonky. Ty, které nesou nadpisy jako „To do list“, „Důležité“, „Úkoly“ a „Splněno?“.

Já přece nechci žádného papírového poháněče, který by mi zdůrazňoval neutuchající zahlcenost úkoly a navíc neustále připomínal, co všechno se mi nepodařilo realizovat. Už takhle mám dojem, že je všeho moc, že všechno spěchá stále víc. Že se na otázku „Jak se máš?“ stále častěji odpovídá: „Tak nějak nestíhám…“

Říkají to snad všichni. Opakovali to moji prarodiče v důchodu, slýchávám to od vlastních rodičů, říkám to já sama, říkají to studenti ještě před maturitou. Zdá se, jako kdyby jedině školní a školkové děti nežily s neustálým pocitem, že jim čas protéká mezi prsty. Má být snad kalendář mementem tohohle divokého sprintu, který nikdy nedoběhnu včas? To radši do něj nic nepsat, ať ten chvat a resty aspoň nevidím. Přitom bych ale chtěla kalendář jako místo, kam se odkládají věci z paměti. Věci, na které je a bude dost času. No jo, ale kde ten čas vzít?

Možná s tím časem dělám něco špatně. Možná bych se měla podívat, jaké bylo týdenní tempo jeho vynálezce. Pracovní deník v Genesis ale vypadá celkem prostě: Bůh něco udělal a pak poodstoupil od díla, aby se podíval, jak se to povedlo.

Napsal článek a nechal ho uležet; postavil zeď a pak se kochal, jaký kus jí stojí; uvařil oběd a pak si pochutnal; umyl nádobí a měl radost, že je čisté; umyl okna a díval se, jak se lesknou; pořezal dřevo a pak němu přivoněl; odepsal na maily a byl chvíli prostě jen spokojený. Vynesl koš a viděl, že je to dobré. Říkám si, jestli každý plán nepotřebuje zahrnout i čas na dva, tři kroky dozadu od rozdělané práce, odkud lépe uvidím, co vlastně dělám a jestli to takhle je dobře. Odstup, kdy si vydechnu a zjistím, co se mi podařilo. Kdy se zastavím, protože věřím ve Stvořitelův dobrý příklad.

Ne, nepřidá to ke dnům hodiny navíc, kdy se dožene zameškané. Naopak, všechno potrvá déle a rozhodně toho nepůjde naplánovat tolik. Možná je to ale i cesta, jak se naučit rozlišovat, co je důležité a co zbytné – nebo alespoň způsob, jak se přestat bát popsaného kalendáře.