Křest je, podobně jako víra, čin lidský, a také Boží. To Bůh je dárcem víry a garantem křtu. To člověk věří Bohu a přijímá křest.

Jaký je poměr víry a křtu? Jaký je jejich řád – obsahově, časově? Je víra podmínkou křtu? Nebo je křest východiskem víry? Takto a podobně zní otázky, které ani po staletích nenalézají konečné odpovědi. Až se zdá – upozorňují někteří vykladači –, jako by Písmo samo nabízelo více různých řešení. Jako by nás chtělo naučit, dívat se na věci z různých úhlů. Které nelze jednoduše sjednotit a vyjádřit v unifikované, všezahrnující rovnici.

Dobře známe verše, zejména z misijních zpráv knihy Skutků, které – výslovně i nevyřčeně – počítají s pořadím „nejprve víra, poté křest“ (Sk 2,38n; 8,12.36–38; 10,43nn; 16,14n.31–33; Mk 16,16). Židy, které o letnicích zasáhlo kázání o Ježíšově vládě a seslání Ducha svatého, vyzval Petr, aby se obrátili a přijali „křest ve jméno Ježíše Krista na odpuštění hříchů“. Podobně i Samařané, etiopský dvořan či Lydie se dali pokřtít poté, co uvěřili. Bylo to vyznání jejich víry? První poslušný skutek, který Pán žádá? Rána z milosti jejich dosavadní životní pouti, vykročení za Kristem? Či to snad byla prosba o odpuštění hříchů, o dar Ducha svatého? (Citujeme aspoň některé z výkladů, jež křesťanská tradice nabízí.)

Jiné pasáže, jmenovitě v epištolách, hovoří o víře, která se na křest ohlíží zpět, která na křest odpovídá (Ř 6,3nn; 1K 1,13–16; 10,1nn; Ga 3,26nn; Ef 4,1nn). Může se křesťan vydávat do područí hříchu? Ne, je přece živ Bohu, hříchu zemřel, vyšel z otroctví – s Kristem, ve křtu. Visí ještě nad námi kletby Mojžíšova zákona? Ne, vždyť už není „žid ani Řek“, jsme „skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši“ – my, v Krista odění, v Krista pokřtění. Smí se církev rozpadat do sekt? Ne, je přece jedna víra, jeden křest, jeden Spasitel… V epištolách je řeč o víře, která na křest vzpomíná, která z něj vychází. Jakožto z poučení, zadání, povolání od Pána? Jakožto ze zaslíbení, zmocnění shůry? Jakožto z vlastního rozhodnutí, jež má platit po celý život? Nebo jakožto z vyjádření Božího rozhodnutí, které o nás padlo na Golgotě? (Zmiňujeme opět některé z tradičních výkladů.)

Ale nejde jen o pořadí. V některých novozákonních oddílech se víra a křest, jaksi zaměnitelně, vztahují ke stejným darům: ke spasení (Mk 16,16; 1Pt 3,21a), k odpuštění hříchů (Sk 15,9; Sk 22,16 v Českém studijním překladu), ke sjednocení s Kristem a jeho křížem (Ga 2,19n; Ř 6,3n), k účasti na hmotné i duchovní solidaritě církve (Sk 4,32; 1K 12,13), k Duchu svatému (Ef 1,13; Sk 2,38n). Je víra příjemcem těchto Božích darů, zatímco křest představuje jejich zvěstné znamení od Boha, či snad metaforické vyznání lidské víry? Nebo vírou člověk rozpoznává a vědomě přijímá, čím ho Bůh ve křtu obdarovává, obdaroval? Anebo se víra v Krista a křest v Kristovo jméno – jako dvě ruce, a každá svým způsobem – chápou týchž Kristových darů? Či jsou víra a křest dva různé nástroje (dva z nástrojů), jimiž nám – takříkajíc duši i tělu – Bůh své dary přivlastňuje? (A zas bychom mohli připojit další tradiční řešení.)

Víra a křest patří k sobě! To víme jistě. Jako by tu ale Písmo otevíralo různé výhledy na Boží dílo i na lidské činy. Je tu víra, které vede ke křtu. A je tu křest, který vede k víře. A jsou tu křest a víra, které přijímají tytéž Boží dary. Jako by se ve křtu snoubila různá hlediska, nebe se zemí. Člověk se tu pozvedá až k nebi. A sám Bůh tu s námi jedná zemitými prostředky.

A může tomu snad být v Ježíšově evangeliu jinak?!