Staršovstvo - Lidské vedení ve službách Krista

Novozákonní mozaika

Ekuména skýtá pestrý obrázek – kolik denominací, tolik způsobů vedení. Episkopální církve – západní i východní, starobylé i novověké, katolické i protestantské – mají v čele biskupy; kompetence či funkční období biskupů se však církev od církve liší. Protestantské církve znají staršovstvo coby kolektivní vedoucí orgán; v různých denominacích ale starší bývají ustanovováni různě, mají různé úkoly…

Proč taková různorodost? Důvody jsou historické, politické, teologické. Už v Novém zákoně najdeme různé modely. Či přesněji – na otázku „Kdo sbor vede, jak je vybírán, k jakým úkolům?“ odpovídá Nový zákon útržkovitě, různě. První jeruzalémskou obec vedli apoštolové; svůj kruh, umenšený o Jidáše, doplnili losem z předem daného výběru dvou kandidátů. (Sk 1,15nn) Oněch Sedm, kteří měli pečovat o rozdělení pokrmů (a které řecký Nový zákon nenazývá diakony), vybralo celé shromáždění. (Sk 6,1nn) Jak? Volbou? Aklamací?

O starších první církve slyšíme poprvé v souvislosti se sbírkou na chudé v Judsku. (Sk 11,30) Byli snad někým na způsob židovských starších – soudními, správními autoritami? (Mt 16,21; L 7,3 aj.) Na „jeruzalémském koncilu“ stojí vedle apoštolů a za souhlasu obce spolurozhodují o rituálním rámci misie. (Sk 15) Pavel s Barnabášem a jejich žáci ustanovovali starší i v nežidovských sborech (Sk 14,23; Tt 1,5); můžeme jen hádat, jak postupovali.

Barevnější obrázek nabízí pastorální epištoly. Mluví o „staršovstvu“, jež Timotea vystrojilo ke službě (1Tm 4,13-16), o starších, z nichž někteří kázali (1Tm 5,17-22). Je také řeč o biskupovi a diakonech – a možná diakonkách (1Tm 3), přičemž ani vykladači křesťanské tradice se neshodnou, jaký vztah mají ke starším. Jde o tytéž lidi? Spíše než o vymezení pozic a úkolů se pastorální epištoly zajímají o jejich charakter.

Ostatní novozákonní epištoly se otázek vedení sotva dotýkají. Až na výjimky neznáme jména vedoucích. Pavel neřeší, kdo má křtít a lámat chléb. Jaká byla role těch, kdo „stáli vpředu“ (Ř 12,8; 1Te 5,12), a v čem spočívala práce „vedoucích“ (Žd 13,7.17), si jen domýšlíme. Epištoly zato přinášejí tři opět různé výčty darů Ducha a Krista, ovšem bez vyjasnění jejich vztahu k vedení sboru. (Ř 12,6-8; 1K 12,3nn; Ef 4,7nn)

Není divu, že dodnes vznikají různá církevní uspořádání. Je to lidská chyba, kterou napravíme horlivějším ekumenickým úsilím? Máme vyplňovat prázdná místa na mozaice novozákonních textů? Nebo nám tu Písmo ukládá skromnost? Vždyť je-li Bible normou, není normou i tato její útržkovitost? Pak ale neexistuje jediný správný model správy, žádný z modelů není nedotknutelný a s každým můžeme žít – jen když slouží evangeliu a lidem.

Kristovské zadání

Jen když slouží! Ano, takto lapidárně lze snad vyjádřit základní biblický tenor. Svět Starého zákona i římské antiky nabízel novozákonním autorům celou škálu politických a kultických titulů či úřadů, jimiž bývali mohli popsat své představy o vedení církve. Ale nepoužili je, respektive použili jen některé – opatrně, nově. Například „kněz“ je v církvi jen jeden, a to Ježíš, stejně i „Pán“ a „Spasitel“ (tituly, jež užívali římští císaři). Také „Učitel“ náleží coby výsostný titul Jedinému. Zato všelijaké čeládky je v církvi požehnaně: pracují tu „správci domu“ (1 K 4,1), „biskupové“ či doslova dohlížitelé (Sk 20,28), u Božích ovcí a dítek se tu činí „pastýři a učitelé“ (Ef 4,11), směr udržují vedoucí čili kormidelníci (1 K 12,28) atd. A ti všichni jsou ve „službě“.

Jistě nesmíme opomenout základ! Pro Kristovo dílo jsme Boží děti; v Kristu jsme králi a kněžími, heroldy dobré zprávy o jeho panování. (Ga 3,26 – 4,7; Ef 2,4nn; 1Pt 2,9n) Ovšem tato křesťanská důstojnost a moc je paradoxně důstojností a mocí služby. Ježíš jako první mluvil o své královské misi jako o otrocké službě, řecky diakonii, a stavěl ji do protikladu ke způsobům mocných, ale i vůči velikášství svých žáků. (Mk 10,35-45; L 22,24-30; J 13,1-17) Také apoštolové mluvili o sobě jako o služebnících (Ř 11,13; 1 K 4,1 aj.) a o své činnosti jako o službě. (Sk 6,4; Ř 11,13 aj.) Služebník ale nesleduje vlastní plány, není tu pro sebe, nýbrž poslušně plní Pánova přání a naplňuje potřeby druhých. (Fp 2,1-11)

Jak tedy může služebník vést? Není to protimluv? Vlastně je – vedoucí se srdcem služebníka. (srov. 1Pt 5,1-5) Neodkazuje nás tu Písmo opět na onen poněkud nejistý terén, kde spíše než paragrafy a grafy platí slovo a Duch a láska ke Kristu a k lidem, trpělivá práce? Jako by vše viselo na vlásku – na lásce a na Boží milosti. Snad proto apoštolové křesťany opakovaně prosí, aby své vedoucí respektovali a pro jejich dílo si jich vážili. (1 K 16,15n; 1 Te 5,12n; Žd 13,17; 1 Pt 5,5)

Praktické úkoly

Jaké je podle Nového zákona dílo vedoucích? Ušetříme si námahu vymezit přesně úkoly starších, biskupů, diakonů atd. Nový zákon ponechává v organizačních otázkách leccos nedořečeného, ba nevyřčeného. Vždyť na jednom místě (Sk 6,1-7) apoštolové oddělují službu slova od služby chudým, abychom vzápětí viděli Štěpána a Filipa, přední z oněch Sedmi, jak slouží slovem (Sk 6-8), a apoštoly, kterak pečují o chudé (2 K 8-9).

A přece, co asi dělali biskupové, starší, diakoni, pastýři, učitelé, proroci, kormidelníci a ti, kteří stáli vpředu? Má-li smysl vyvozovat z pojmů samotných, pak biskupové jaksi strážili, starší už svým věkem ztělesňovali duchovní dědictví, diakoni sloužili, pastýři pásli a pečovali o stádo i jednotlivce, učitelé učili, proroci vnášeli živé slovo, kormidelníci udržovali přikázaný směr a ti, kdo stáli vpředu, snad zastupovali sbor navenek, snad udávali tón společné písni…

Ze slov pastorálních epištol lze soudit, že do péče biskupa spadala církev jakožto dům či rodina – stránka výchovná, učitelská, snad i hospodářská. (1 Tm 3,1-7) Víme, že někteří ze starších „nesli břímě slova“. (5,17) Diakoni svou službou – kázali, přijímali hosty, pomáhali potřebným? – střežili „tajemství víry“ (3,8-13). Zvláštní stav, vzdělávací a modlitební, představovaly sborové vdovy. (5,3nn) Jinde jsou starší nazváni biskupy a pastýři, přičemž pracovním nástrojem je jim Boží slovo a osobní nasazení. (Sk 20,17.28) A Timoteus? Ten měl odrážet útoky bludařů, předčítat z Písma, kázat, napomínat věřící, být vzorem v jednání i utrpení; měl uvádět starší a bdít nad jejich odměnou, ale také nad seznamem vdov, o něž sbor pečoval. A přidáme-li aspoň některé z činnosti apoštola Pavla, pak k úkolům vedoucího mohlo patřit zakládání sborů, přenášení sbírek, korespondování, vyřizování pozdravů atd.

Bezmála se vnucuje nejapná otázka: Co vedoucí církve nedělali? Jejich různá označení dávají jistě tušit dělbu práce. A přece jim nic takzvaně „praktického“ nebylo neduchovní a vše duchovní naopak souviselo s všedním dnem. Od kázání přes pastoraci až po charitu, od misie přes výchovu až po otázky mzdy – to vše v Novém zákoně náleží k životu církve, a tedy i k její správě. To vše – „nebe i země“ – dodnes náleží ke Kristovu panství. Ať tedy tak, či onak, jen když mu vše slouží! I naše lidské vedení.

David Beňa