V čem je obohacující předkládat lidem pravdy Božího slova takovými prostředky, jako je humor, karikatura nebo komiks? Co řekne vtip lépe než pouhá litera?
Jana Šrámková, spisovatelka, CB Praha 4 Šeberov
Smích je reakce. Když nás něco rozesměje, znamená to, že jsme to zaregistrovali a že to v nás vyvolalo konkrétní odezvu. Neboli slovo se nevrací s prázdnou. Zatímco spousta věcí je nám jedno, nic si o nich nemyslíme, nechávají nás chladnými, tak smích je konkrétní reakce a reakce znamená určitou osobní angažovanost. Jsme zaháčkovaní. Smích neznamená pochopitelně souhlas, ale přesto se ve mně něco děje. Podobný fígl, totiž zaujmout a přivlastnit si nás, ale neumí jen smích.
Obdobně nás osobně angažuje, když nás něco naštve, zaskočí, dojme nebo vyleká. Ostatně Ježíš to dobře věděl a jako zdatný učitel toho plně využíval. Jeho chování, jak ho máme zapsané v evangeliích, je plné nečekaných příchodů i odchodů, podivně konal, kontroverzně mluvil, systematicky reagoval jinak, než by se z hlediska společenského i náboženského očekávalo. Nebál se vtipu, nadsázky ani parodie. Vyvolával emoce daleko dřív než rozumový souhlas nebo nesouhlas. Rozesmíval, šokoval, dojímal, pohoršoval. Nešlo k němu být lhostejný.
Ovšem co nás dneska může šokovat na jeho příbězích a výrocích, když je známe zpaměti, často od besídky, z tisíců čtení a kázání, když jsou součástí naší kultury a civilizace? Proto vítám každou možnost zažít jeho slovo nově, nečekaně, klidně kontroverzně, zkrátka nechat ho vyvolat reakci. Ne vždycky souzním, už vůbec se vždycky nepotkáme ve vkusu. Ale tím spíš mě to nutí formulovat si proč. Co mi na tom vadí? Zamyslet se, věnovat tomu čas. Zase najednou zapáleně hájit, čemu věřím. V neposlední řadě je smích i šok dobrá léčba na úzkoprsé křesťanství. Bůh je větší než naše hruď.
Jaroslav Pechar, farář ČCE v Praze Braníku
Trocha biologie: když mozek zpracovává vtip, používá jiné oblasti, než při klasické intelektuální činnosti. Vtip, to je něco jako hlavolam – je potřeba se na věc podívat nějak jinak – a pak to najednou „docvakne“, my pochopíme pointu a začneme se smát. A kdyby jen to – mozek nás za pochopení vtipu odmění dávkou dopaminu, kterému se někdy říká „hormon slasti“. Jsou za to zodpovědné nejstarší části mozku a pro mne je to svědectvím, že člověk měl smysl pro humor už od pradávna. S humorem lze počítat i ve stáří, když ostatní části mozku svoji funkci vypovídají.
Jak předat příběh o malomocném? Kazatelé roky studují, aby z kazatelny mohli vysvětlit tehdejší náboženské souvislosti nemoci. Poctivá exegeze je cesta, jak lidem pravdy Božího slova předložit. Pak kazatel může navazovat na zkušenosti současného člověka, na kterého se lidé v kostele dívají skrz prsty, právě tak, jako se tehdy dívalo na malomocné.
Humor, vtip – to je zkratka na této cestě. Zrovna s těmi malomocnými by to asi byl humor dost černý, ale dejme tomu ten, jak se vědec odjíždějící na služební cestu rozčiluje na manželku: „Tím ‚vrať se mi vcelku‘ jsi mě dost naštvala. Dobře víš, že jedu do oblasti zamořené leprou!“ Jistě, není to cesta bez rizika. Ale která kazatelská metoda je bezpečná?! Poctivá exegeze může na kazatelně sklouznout do planého intelektualismu. Poctivá snaha mluvit o konkrétní situaci lidí pod kazatelnou může sklouznout do nechutného moralizování. Potud je jasné, že i použití humoru může sklouznout do povrchního vtipkování. Do samoúčelných anekdot, kdy lidé odchází z kostela s bolavou bránicí od smíchu, ale duchovně nenasyceni. Ale je to cesta dobrá.
Viktor Ber, učitel Starého zákona na ETS, kazatel a člen CB v Poděbradech
V Bibli k nám promlouvá Bůh, Boží slovo se v Písmu vtěluje do lidské řeči a zkušenosti. Proto se také v Bibli setkáváme s humorem a ironií. Ironii slyšíme třeba u Ámose, když pobízí lid k hříchu a nevěrnosti (Am 4,4a). Humorně působí situace v životě lstivého Jákoba – ráno po svatební noci se probudí v posteli s šilhavou Leou (o kterou nijak nestál) namísto krásné Ráchel, do níž se na první pohled zamiloval (Gn 29,25). Kniha Ester je příkladem toho, že řízný humor a satira (komický král Achašvéroš, ironické líčení Perské říše, satirické motivy u záporáka Hamana) nejsou pouze cosi povrchního či plytkého. V Ester se totiž humor pojí s přemýšlením o těch nejvážnějších a dokonce nejhrozivějších zkušenostech Božího lidu.
Vykladači si všímají různých projevů humoru a smyslu pro nadsázku u Ježíše – ať už jde o pojmenování impulsivního Šimona novým jménem „Petr“, tj. Skála, či dle některých návrhů „Rocky“ (Mt 16,18), nebo ať jde o různé komické obrazy, jako trám trčící z něčího oka, velbloud procházející uchem jehly…
Pokud tedy Písmo samotné nahlíží nejrůznější situace s humorem či ironií, asi nemáme jinou možnost, než se tomuto Božímu humoru učit a používat ho k tomu, abychom rostli v poznání, moudrosti a – zde je nutno zdůraznit – také v lásce. Studentům biblického humoru lze doporučit třeba černošskou bibli vydanou Roarkem Bradfordem Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti, Starej zákon a proroci, v angličtině či němčině dostupnou Bulvární Bibli (The Tabloid Bible / Bibelblatt), humoristům od 18 let také (post)moderní midraš židovského autora Josepha Hellear Bůh ví, či filmové evangelium podle Monty Pythona Život Briana.