Štědrý den. Vánoce – svátky rodiny. Co rodina, to jiný příběh – a až do naší dospělosti, do chvíle, kdy se stáváme součástí jiné rodiny a jiného příběhu, také příběh jediný. Ale je jich spousta. A každý je jedinečný.

Pohodový Štědrý den

Asi nejsem jediná, kdo si nese životem formu vánočních svátků zapsanou ve své původní rodině. Když jsem pak potkala manžela, zjistila jsem, že pod pojmem pohodový Štědrý den si každý představujeme něco úplně jiného, dokonce až tak jiného, že jsme oba konstatovali, že ty druhé Vánoce jsou naprosto nepohodové až hektické.

Já jsem byla zvyklá, že celý Štědrý den trávím doma v kuchyni a připravuji všelijaké dobroty na štědrovečerní stůl. Upeču ještě poslední cca dvacátý druh cukroví, pak se pustím do salátu, udělám asi čtyři varianty mas – kapr, losos, tuňák, filé, řízky, zkrátka, co kdo má rád a nakonec ještě bramborovou kaši. Zdobení stolu si pak v mezičase pěkně vychutnám včetně aktuální módní barvy. Kolem mě se motá jen nejbližší příbuzenstvo tj. maminka a někteří sourozenci, kteří zrovna nejsou s tatínkem někde jinde např. po nákupech, u zdobení stromečku, u včeliček apod. Celý den hrají koledy, všechno krásně voní, výborně chutná a s pokračujícím postupem příprav i skvěle vypadá. A večer to všichni ocení. S plnými žaludky pak sedneme ke stromečku, kde se zpívá, modlí, obdarovává a raduje. Prostě krásná rodinná pohoda.

U manžela ale bylo všechno jinak. Něco se rychle ukuchtilo den předem, něco se rychle dodělalo dopoledne a pak už to jelo – zajet na chvíli na hřbitov pozdravit ty, co už nás předešli, zajet na polévku k sestře, zajet na chvíli na kafe a cukroví k jedné tetě, pokud zbude čas stavit se u bratránka alespoň pozdravit mezi dveřmi, pak honem něco jako štědrovečerní odpolední večeře a pak rychle připravit nějaké pohoštění (hlavně jednoduše a bez ozdob) a pak s tím zajet k dalšímu strejdovi, tam posedět se všemi, které jsme už ponavštěvovali během dne a pár dalšími, které jsme během dne nestihli navštívit a pak s jazykem na vestě dorazit domů a pokud možno do 22:30, protože by se možná dala stihnout půlnoční, která začíná už v jedenáct. Dárky, které jsme dostali od jedněch, pošleme do světa, protože se dají zase jiným, jen si pamatovat, od koho jsme co dostali, ale co, stejně to tak dělají všichni. Podle mě shon a blázinec, který nemá obdoby.

A teď manželův pohled na věc:

U nás se prý od rána blázní v kuchyni, všude chaos a zmatek, vychystávání jakoby měla přijet přinejmenším celá americká armáda, není čas s nikým prohodit ani slovo, protože všichni běhají a něco dělají. Prostě shon a blázinec, který nemá obdoby.

Kdežto u nich se v klidu popřeje všem, koho máme rádi, probere se, co nám ten rok dal a vzal, ochutná se troška toho cukroví, aby se neřeklo, a den se v poklidu zakončí rozjímáním. A o dárcích to přece vůbec není! Krásná rodinná pohoda.

Petra Veselá

Stát se Světlem

Když se řekne slovo „Vánoce“, ozve se uvnitř mě vzpomínka na rodinnou pohodu, skořici a sušené pomeranče, maminčino vyrábění dárečků přátelům a známým, svařené víno, včelí úlky a nealkoholický punč u nás ve sboru u venkovního živého betlému.

Štědrý den, jak si ho pamatuji z dětství, začal ranním probuzením s mojí sestřičkou a bráškou s krásným těšením: „Dneska je ten den!“ a často jsme se navzájem touhle větou vítali. Jednou se mi podařilo vstát jako první, vzbudila jsem Aničku a viděla, jak se ještě v polospánku začala usmívat. Po otvírání jednotlivých okýnek adventního kalendáře a počítání nocí, kolikrát se ještě vyspíme, nakonec Vánoce opravdu přišly!

Dopoledne jsme mamince pomáhali, ale většinou nás nakonec poslala hrát si, protože jsme u ničeho moc dlouho nevydrželi. Někdy jsme si symbolicky zkoušeli různé vánoční zvyky jako krájení jablíčka nebo pouštění lodiček. Měli jsme malý oběd nebo „kafíčko“ a cukroví s babičkou a dědou. Když se setmělo, dali jsme si brzkou večeři (kapra, co si pamatuju, vždycky připravoval táta) a potom jsme šli k sousedům na posezení. Maminku pokaždé doma něco zdrželo, ale mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo být kvůli přípravě dárků.

Celý ten den jsem v sobě měla takové těšení, že to skoro ani nešlo vydržet. Když jsme se potom vraceli domů, u nás v okně svítila zvláštní světla. Šli jsme potichu, abychom nevyplašili to tajemství. A když jsme došli do obýváku, byla to taková nádhera, že jsme všechny tři obvykle výskající děti úplně ztichly. Jemně tam hrála vánoční hudba a svítilo jen pár světýlek, ale v jejich záři jsme viděli, že jsou pod stromečkem dárky. Před tím, než jsme rozsvítili a začali je vybalovat, jsme zpívali koledy a modlili se s rodiči. Mamka a taťka vždycky poděkovali za věci, které nám Ježíš dává, jak teď, tak celý rok. Vybalovali jsme je postupně a potom si hráli s hračkami, které jsme dostali, a šli spát mnohem déle než v obyčejné dny.

Postupem času se pár věcí změnilo, ale atmosféra a nálada toho dne zůstává stejná. Ke stromečku přinášíme dárky všichni. Je mi dvacet, nemám už v sobě dětské nadšení a všudypřítomnou nedočkavost, ale dokážu si Vánoce užít celé – od začátku až do konce. Vždycky se na ně moc těším. Rozdíl je také v tom, že si více vychutnávám advent a zároveň si osobně uvědomuji, co doopravdy slavíme, a můžu Bohu děkovat, že se rozhodl na svět přijít a zachránit člověka – přijít do mé temnoty, stát se v ní Světlem a proměnit ji. A prožívám opravdovou vděčnost za všechno, co mi dal.

Do dalších Štědrých večerů a vánočních časů, které budu zažívat, bych si přála přinést to, co jsem se doma naučila – aby Vánoce byly příjemným (ne uhoněným) časem pro nás všechny, abychom neměli na prvním místě jejich dokonalou přípravu, ale prioritu společně stráveného času, radosti a odpočinku. Ráda bych se také před stromečkem s dětmi modlila, protože mně to vždycky ukazovalo, že náš Bůh je dárce všeho, co dostáváme, a nerozdělovala dary a chvíle na „světské“ a „duchovní“.

Marta Pellyová