V naší společnosti jsme neustále pod permanentním tlakem strachu. Z terorizmu, z imigrantů, z muslimů a nyní z šířící se virové epidemie. Co je podle vás příčinou této společenské atmosféry a co můžeme jako křesťané dělat, abychom strachu nepodlehli?

Daniel Fajfr, 2. kazatel Sboru Církve bratrské v Praze 13 )

Svým způsobem je pokušení strachu trvalým souputníkem člověka. Horolezec Josef Rakoncaj, který jako jeden z mála zdolal dvakrát druhou nejvyšší horu světa, nebezpečnou K2, řekl v jednom rozhovoru, že strach nemá jen blbec. Můžeme snad říci, že existuje nějaký oprávněný strach, coby náš přítel, který nás chrání, a proto jej musíme brát vážně. Nebrat vážně takový strach nelze nazvat odvahou. Odvaha není absence strachu, to je hazard. Ale pak je strach, který člověka oslabuje, vede ke špatným rozhodnutím a doslova paralyzuje. Výstižně tento nezdravý strach vyjádřil filosof F. Nietzsche: „Strach lže, a ty mu věříš.“

Problém je v tom, jak posoudit míru nebezpečí, kterému jsme vystaveni. Zda je namístě se obávat, nebo jakýkoliv strach vytěsnit. Člověk věřící v Krista a spoléhající na Boží slovo má zde obrovskou výhodu. V první Janově epištole se píše, že dokonalá láska strach zahání. Ano, absolutní láska nemá strach, poněvadž největší strach může způsobit jen největší nepřítel – smrt. A láska je silnější než smrt jak čteme v Písmu. Pokud miluji, mohu se chvět, ale nemám strach. Sám Ježíš povzbuzuje učedníky: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (J 14,27) A už je jedno, co je oním permanentním tlakem strachu. Jestli dnes tolik diskutovaná možná pandemie způsobená koronavirem, nebo třeba nečekané zhroucení systému výplat starobních důchodů, či vzestup a vliv politických stran zneužívajících demokracii. Nakonec strachem můžeme být překvapeni, ale nemusíme mu podléhat, můžeme s tím něco dělat. Úplné osvobození od strachu nás stejně čeká až v nebi.

Jakub Mrázek, mikrobiolog a vikář Sboru Církve bratrské Ostrava – Trojka

„Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh.“ (Izajáš 41,10)

Strach je jednou z nejzákladnějších a nejsilnějších lidských emocí. Přestože máme se strachem spojené převážně negativní konotace, je také užitečnou emocí, která nás chrání a připravuje na hrozící nebezpečí. Podobně jako u ohně však platí, že je dobrým sluhou, ale zlým pánem.

Izajáš 41,10 nám připomíná, kdo je naším Bohem a Pánem. Pokud se jedná o aktuální palčivé problémy, ať už terorizmu, destabilizace v důsledku nezvládnuté migrace, klimatické krize či aktuální koronavirové pandemie, pak je třeba dobře rozlišovat strach vyvolávaný ve snaze kohokoli ovládnout či nad ním získat kontrolu, a varování, která nás mají vést k připravenosti. Je snadné někoho odsoudit, že se příliš bojí, ale stejně hloupé může být i bohorovné mávnutí rukou nad reálnou hrozbou.

Kdykoli se bojíme, je to příležitost položit si otázku: „Kdo je můj Bůh?“ Co jsou moje životní jistoty? Jak je vidět, žijeme ve velmi křehkém a zranitelném světě, a přesto se tolik spoléháme na to, že je možné a žádoucí si splnit všechny své sny. O naši pozornost se uchází mnoho bohů na hliněných nohách. Když se hroutí, přichází úzkost. Jako křesťané můžeme být inspirací pro druhé, že ani tehdy, kdy se svět kolem nás hroutí nebo se hroutíme dokonce my sami, nemusíme ztrácet naději. Vždyť náš Bůh přetrvává navěky, a my s Ním.

Martin Srb, novinář a člen Sboru Církve bratrské v Praze 4

V učebnicích pro novináře se píše, že u čtenářů lépe „zabírají“ zprávy s emocionálním nábojem a zprávy negativní. To není žádná samoúčelná poučka, ale vychází ze staleté zkušenosti. Špatné zprávy se šíří mnohem snáze než dobré, strach se mísí se zvědavostí. Nemyslím si, že by se společnost nacházela „pod tlakem strachu“ až nyní. Naše předky přepadal strach z války, z neúrody, z nakažlivých nemocí, z tuhé zimy či suchého léta... V dnešní době je rozdíl v tom, že se náš „dvorek“ rozšířil a propojil prakticky na celou planetu. Nejenže zprávy přicházejí rychlostí internetu, ale i lidé a věci kolují po zemském povrchu na mnohem delší vzdálenosti.

Kdybych se ale měl podívat na příčiny strachu, spíš než po světě bych se měl rozhlížet uvnitř. Strach je běžná lidská reakce na situaci nejistoty, kdy může přijít něco neznámého, co nemám pod kontrolou. (Zajímavé je, že pocity strachu se nedostavují, pokud člověk přesvědčí sám sebe, že situaci pod kontrolou má, i když jde objektivně o nebezpečné případy – cigareta ve vlastní ruce, houbařská výprava za ne úplně běžnými druhy, koneckonců i jízda autem po silnici.) Strach člověka zotročuje, nutí ho soustředit se na nebezpečí, být ve střehu.

Oproti strachu ale jako věřící máme něco zcela opačného – bázeň před Bohem. „Bát se Boha“ je něco zcela odlišného než lidské obavy. Ač většinou lidským okem neviditelný, je Pán naší jistotou. Přímo nás vede k tomu, abychom pokorně uznali, že nemáme věci pod kontrolou, a přece nám dává pokoj a svobodu. A cílem je proměna k něčemu, co si nedovedeme představit. Jediná spolehlivá, i když nesnadná cesta, jak se zbavit strachu, je volat k Bohu – třebas z hlubin bezedných.