PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., psycholog

Se ženou nemáme rádi duchovní televarieté, tak jsme začali dělat s dětmi domácí bohoslužby. Při zjednodušené liturgii se střídáme ve čtení. Na mě připadla kázání. Občas kladu dětem otázku: Jaký je rozdíl mezi poznáním a moudrostí?

Odpověď je prostá: U poznání známe správnou odpověď, víme, co je pravda a co ne. U moudrosti se rozhodujeme mezi výroky, které jsou všechny pravdivé, jen mají různou váhu. Například včera jsme na OSPOD řešili, zda je pro jednu dívku lepší jít na chemickou průmyslovku a pak do praxe, nebo napřed na gymnázium a pak na vysokou chemickou. Každý měl pět argumentů pro svoje přesvědčení, dohodnout jsme se nemohli. Ale hlavní je si uvědomit, že jsme se nehádali o poznání, protože pravdu měli všichni, ale o moudrost. Poznání se dá naučit. Moudrost se musí hledat a nacházet, protože to není výplod našeho mozku, ale spíše dar Ducha svatého.

Doba koronavirového branného cvičení je zmatená. Moudrosti je třeba více než jindy. Například staří lidé musejí zvážit, zda se budou stýkat s vnoučaty, i když možná riskují život, nebo upřednostní možná nekonečnou samotu v bytě. Každý z nás dostává od Ducha jiný pokyn. Někdo má zůstat doma, někdo se má vykašlat na opatření a žít naplno ten čas, který mu ještě zbývá. Například Ježíš na podobnou obavu řekl: „Což nemá den dvanáct hodin?“ (J 11,8-9) a upřednostnil život beze strachu.

Vzpomínám, jak teta bránila babičce, aby jezdila na kole, protože v pozdním věku už měla závratě: „Spadneš pod náklaďák a zabiješ se.“ Na toto doporučení jsem dlouho vzpomínal, když jsem viděl babičku velmi pomalu a bolestně umírat následujících pět let na Alzheimera. Říkal jsem si: „Zlatý náklaďák, co by za něj dnes babička dala…“ Podobné hledání moudrosti bylo i na jejím pohřbu. Vedoucí krematoria nechtěla věřit, že chci svým dětem (5 a 8 let) ukázat mrtvou babičku. Děti z toho samozřejmě neměly ani trauma, ani divoké sny, naopak na to občas vzpomínají. Lidé se bojí, čeho nemají, a nebojí, čeho mají.

Moudrost se míjí s poznáním i s morálkou, přesto se člověk může zatvrdit pro špatné, nemoudré rozhodnutí (hodnoceno zpětně). Ať je to tvrdost srdce při rozvodech, nebo tvrdost srdce faraóna při pronásledování Židů. I nám dá budoucnost odpověď, čí rozhodnutí bylo dnes moudré a prozíravé, a která dnešní rozhodnutí vyplodila pošetilá, zatvrzelá srdce. Co však dělat nyní? V přítomné době máme jeden osvědčený návod – teocentrismus. Hledat Boží vůli a budovat jeho království. Přemýšlet, čím bychom Hospodinovi nejvíc prospěli. Sedět doma v izolaci, nebo nějak rozumně porušovat doporučení vlády?

Můžete se poradit s přáteli či autoritami, ale nakonec udělejte rozhodnutí před Boží tváří podle svého svědomí, které je výsledkem vašeho hledání moudrosti. Hospodinovy cestičky, co vedou údolím smrti, bývají úzké a při rozhodování se nám svírá žaludek. Zpětně ale zpravidla vidíme, že to byla nejlepší cesta. Moudrost se totiž ochotně dává nalézt těmi, kdo ji hledají s čistým srdcem.

Ing. Karel Hůlka, kazatel Sboru CB v Děčíně

V jistém ohledu není pro mě těžké přežít dobu izolace. Nejsem zrovna společenský člověk. Mojí představou nebe je lesní pěšina v letním ránu, po které člověk může jít pomalu a pohodlně a přitom vnímat okolní tvary, barvy, vůně i zvuky spojené se závratnou rozmanitostí života. Proto na mě určitá míra izolace příliš nedoléhá.

Zároveň si ale uvědomuji i riziko současné situace. Přežití se může změnit v přežívání. Drobná sobectví, vlastní zájmy a zábava, mohou srdce člověku obalit těžko propustnou blánou sebestřednosti a spokojenosti se sebou samým. Ta pak v člověku ničí vztah k Bohu i lásku k lidem. Proto si uvědomuji především potřebu „duchovního přežití“. Je dobře, že současná situace alespoň pro mě znamená víc úsilí v přípravě na službu Božím slovem pro publikaci na internetu. Také se snažím zachovat si prostor pro modlitbu. Paradoxně mám alespoň s některými lidmi víc osobních setkání než v době, kdy bylo možné veřejné scházení.

Povzbudilo mne slovo apoštola Pavla adresované jemu vzdáleným křesťanům do Tesaloniky: „Bez vás, bratří, byli jsme jako sirotci, i když to bylo nakrátko a jen tělem, ne srdcem; tím usilovněji jsme vás toužili spatřit.“ A ještě dodává: „Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost.“ (1Tes 2,17 a 19–20)

Modlím se, aby nám Pán Bůh dal do srdce právě takovou vděčnost, radost z toho, že evangelium stále působí a že máme bratry a sestry. Kéž se nám doba izolace stane procházkou, ze které se vrátíme plní očekávání a nových sil.