Po sametové revoluci (1989–2018)

V kazatelské službě jsem od roku 2003. Uvěřil jsem asi pět let předtím a toužil jsem sloužit Bohu. Na sboru jsem měl dojem, že můžeme dělat všechno, co chceme. Doba byla tak otevřená! Pustili mě sloužit do penzionu pro seniory, nechali mě promluvit k místnímu zastupitelstvu, začal jsem docházet jako dobrovolník do věznice. Všechno bylo možné. Jako kazatel jsem si uvědomoval, že dělat můžeme všechno, sami ale nevíme, co z toho mnoha máme volit. A tak jsem chvíli zkoušel to a chvíli zase ono, až ve mě postupně narůstal dojem přeplněnosti, zahlcenosti aktivitami i pocit neschopnosti aktivizovat sbor v jeho skutečném vlivu na okolí. Uvědomoval jsem si, že jako církev nemáme vliv, i když jsme třeba stočlenná skupina se stejnými Božími hodnotami. Viděl jsem, že nemůžeme pořád přidávat a přidávat nové aktivity. Cítil jsem, že služba v tomto světě a fungování církve se musí nějak změnit. Narůstala ve mně velká touha po změně, ale nevěděl jsem po jaké.

V letech 2012–2013 mě velmi oslovila kniha Zapomenuté cesty od australského autora Alana Hirsche. Popisoval v ní církev ve zcela jiném kontextu, ale principy ve mně od samého začátku silně rezonovaly. Psal o církvi, po jaké jsem toužil, ale nevěděl jsem, jak má vypadat. Bůh v mé službě začal malou revoluci. Uvědomoval jsem si, že církev je vlivem dědictví doby komunismu stále nastavena defenzivně proti světu. Dnes nemusíme čelit žádné represi, ale neumíme žít otevřenou víru, vycházející do světa, sdílenou jako poklad našeho života, o který se chceme dělit. Začal jsem znovu objevovat a sám praktikovat biblické principy, jako je učednictví s hledajícími lidmi nebo cílená výchova nových vedoucích. Začal jsem si lámat hlavu, jak lidi učit, nejen aby poznali a jejich život se proměňoval, ale aby dokázali předávat, co se naučili. Vnímal jsem dvoukolejnost křesťanského života. Na jedné straně duchovní život (sbor, Bible, modlitba…) a na straně druhé běžný život (nákupy, zaměstnání, kroužky…). Viděl jsem, že to potřebujeme propojit!

Před čtyřmi lety jsem byl zasažen „velkým posláním“, když jsem si uvědomil, že Ježíš posílá nás učedníky činit učedníky nikoli z lidí, kdo jsou v církvi, ale z lidí, kteří jsou nevěřící. (Mt 28,19–20) Věděl jsem, že Ježíšova slova stále platí. Když to řekl on, je možné to dělat. Rozhodl jsem se pozvat k základům křesťanství několik svých nevěřících známých a začal jsem k nim docházet domů. Během půl roku jsem vedl k Bohu pět zcela nevěřících lidí. Stále více jsem si uvědomoval, jak lidé odmítají instituci církve, ale hledají v rovině duchovního života a hodnot, kde zažívají prázdnotu a chaos. Poslední roky vidím, že lidi je možné oslovit v osobní rovině. Ke společenství získají vztah, ale tím, že se na něm aktivně podílejí a nejsou jen pasivními účastníky. Ke sdílení evangelia potřebujeme dnes přidat i zkušenost, činnost, podíl na věci, praktickou pomoc. Během posledních roků jsem se naučil, že dnešní člověk zápasí s panstvím Ježíše Krista a se smyslem církve. K jeho oslovení je dnes potřeba důvěryhodná komunita, která mění svět, a on se toho může prakticky zúčastnit. Lidé nemají zájem jen poslouchat nebo jen někam chodit.

A závěrem něco málo ze statistiky našich sborů od roku 1995, na které se mi potvrzuje, že se potřebujeme učit jít do první linie, probouzet víru, hledat nové formy církve a nové způsoby práce. Sbory, které se rozhodly jít cestou zakládání nových sborů, přivedly do církve přes 2 200 nových lidí (cca 800 lidí skrze mateřské sbory a cca 1 400 lidí skrze nově vzniklá společenství). Sbory, které se touto cestou nevydaly, jen něco přes 200 lidí. Zdá se, že zakládání nových společenství církvi prospívá, i když to není vždy bez bolestí.