Říká o sobě, že je workoholik. Sálá z něj mír, energie a rozhodnost. O problematice sexuálního zneužívání v církvi otevřeně mluví kaplan v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského Marek F. Drábek.

Rozhovor s Karolínou Zvoníčkovou - autorkou křesťanského papírnictví Bílé místo

Třicet let v práci potkává nemocné děti a osamělé stařečky a stařenky, ale na tváři má pořád široký úsměv. Jeho poslání je přinášet ho tam, kde je ho málo. O radostech i smutku zdravotního klauna vypráví Karel Prais.

Spánek nepřicházel. Kolikátá noc beznaděje už to je? Jitka hleděla do tmy a hlavou jí jako nekonečná smyčka zaseknuté gramofonové desky běželo: „Je mi devatenáct, jsem rozvedená, nemocná, bez vyhlídek. Celej život rozbitej. Tohle nikdo nedá dohromady. Zůstanu sama a půjdu do blázince.“

V naší zemi možná není nikdo, kdo by neznal jeho skladby, jeho hlas. Provázely nás v dobách totality, znějí z médií a plní koncertní prostory dodnes. O životě, o hudbě, o Vánocích i o Bohu vypráví charismatický muzikant a do hloubky duše člověk Jiří Pavlica.

Byl mladý, podnikavý, úspěšný, brzy velmi bohatý, svět ho táhl – a Ježíš ho potichu volal. Poslechl – a dal svoje peníze k dispozici Bohu. Adam Walach přináší poselství o radosti z dávání, o pokoji, který nejde koupit, i o velbloudu, co prošel uchem jehly

Odpuštění nikdy není laciné – má cenu krve Božího Syna.

Na vrátnici se svítilo. Vždycky tam někdo byl. Pavla sevřela v ruce tašku s tím nejnutnějším. Měla strach. Musela projít tak, aby si jí nevšimli. Jakmile bude venku, už to půjde. Z rozsvícené vrátnice nebylo venku ve tmě vidět nic. Zhluboka se nadechla a vykročila.

Stojí každý sám, každý si našel svoje vlastní místo pod vysokou chrámovou klenbou. Každý si vybral svůj vlastní tón, který teď, na pokyn dirigentky, čistý a neměnný posílají prostorem. Piaristický kostel v Litomyšli zní jako úl víc než osmdesáti hlasy. Mohutní – a naráz utichají. Jen jejich otisk ještě chvíli zůstává ve vzduchu. Začíná zkouška dětské Effathy na čtvrteční večerní koncert.

Až do svých osmnácti žil život bez Boha, jako jediné dítě svých rodičů. Pak si ho Bůh našel a povolal do služby. Dnes vede Vojtěch Furák jako budoucí kazatel děti a mladé lidi ke Kristu.

Osmnáct. Podle úřadů už je dospělá. Ester to připadalo divné. Kromě toho, že už dva dny chodí s klukem, se nezměnilo vůbec nic. Jana, jediná starší sestra, je na škole, takže Ester je přes týden doma nejstarší ze zbylých pěti dětí. Děti, statek, vaření, zaměstnání. Jako by dospělá byla už dávno.

Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou, čteme v devatenáctém žalmu a pohled na noční oblohu dává tomuto Slovu za pravdu. Jiří Grygar, uznávaný astronom a astrofyzik, nám do vesmírné Boží kuchyně umožňuje nahlédnout o něco hlouběji

Pavla Lioliasová: V osmé třídě jsme šli se spolužáky na úřad práce na nějaké setkání, které se týkalo volby povolání. Byly tam šanony se strašnou spoustou povolání a každé mělo na jedné A4 stručně vypsáno, o co jde, co je náplní práce, co je pro to potřeba. Pár papírů jsem si takhle vzala a doma se racionálně rozhodla, že ta novinařina by mohla být dobrá volba. Rozhodně jsem nebyla dítě, které už od malička vydávalo školní noviny nebo si doma hrálo na televizní vysílání. (úsměv) Ale třeba slohové práce mě ve škole docela bavily. Tohle rozhodnutí pak ulehčilo třeba to, že jsem si konečně nemusela různě vymýšlet, když jsme měli ve škole dělat různé projekty třeba na téma vysněné profese.

Je to jako z nějakého filmu. Těžko uvěřit, že se to opravdu děje. Ale děje se to, a rychleji, než by člověk potřeboval, aby se s tím mohl v klidu vyrovnat.

Provolejte mezi pronárody toto: Vyhlaste svatý boj, …

Překujte své radlice v meče, vinařské nože v oštěpy!

Jóel 4,9–1

Že modlitba proměňuje vztahy a události a věci kolem nás. Nebo teologicky asi přesněji, modlitba proměňuje nás a skrze nás věci a události.

I když je sobota, vstávám už v pět. Jdu se pokusit upéct chleba, abych na „Zeliádu, Okurkiádu a Chlebování“ na Krupárnu nepřijela s prázdnou. Moc se mi nepovedl, ale pro případ, že by tam nebylo do čeho kousnout, ho přece jen beru s sebou.

Za širokým úsměvem Daniela Komrsky by málokdo tušil skoro třicet let neustálé bolesti. Velikonoční příběh o strachu, bolesti, spolehnutí se na Boha, vzkříšení i naději je i jeho vlastním příběhem.

Rozhovor s Janem Boštíkem, CB Svitavy

V kavárně začalo být živo. Jako vždycky po bohoslužbě. Karolína zamířila ke stolu. „Chceš koláč?“ zeptal se Radek na cestě pro kávu. Kývla. „Já chci taky,“ hlásil se Ládík, „pomůžu ti, tati“. Radek se na syna usmál. Tohle dítě je za odměnu, pomyslela si Karolína s vděčností. I za manžela, za Ládíka, za tu pohodu, kterou teď žije.