Hm, tak tohle nevyšlo. „The reason of your registration doesn't comply with our website policies.“ Lenka koukala na tu odpověď v mailu a přemýšlela, co teď. Věděla, že zkoušku jazykové kompetence bez intenzivní konverzace s rodilými mluvčími nedá

Neměla představu, kde se na webu potkávají lidé, kteří chtějí jen tak mluvit. Tenhle web vypadal ze všech těch seznamek, které zběžně prolétla, ještě nejnormálněji. Aspoň profilové fotografie a úvodní hlášky registrovaných dávaly naději, že se přihlašuje do skupiny celkem normálních lidí, ne do panoptika psychicky vyšinutých. Akorát že teď se dočetla, že snaha zdokonalit se v cizím jazyku není důvod „v souladu se zásadami našeho webu.“ Takže se registrace zamítá. Neměla čas a už se jí nechtělo hledat další. Chvíli se zamyslela a do kolonky důvod registrace napsala: „Hledám přátele.“ Klaplo to.

Byl první, kdo jí napsal. Neměl tam fotku, ale Lence to bylo jedno. Byl slušný, psal kultivovanou angličtinou a to jí stačilo. Mark, odkudsi z vesničky na severozápadě. Když mu vysvětlila, proč tam je, napsal, že má štěstí, že narazila zrovna na něj, protože chaty jsou plné divných lidí, a že pokud chce, tak jí konverzace může poskytovat sám. Mimo seznamku, nejlíp po skypu. Super, pomyslela si a do čtyřiadvaceti hodin od registrace byla ze seznamky pryč.

„U vás ve vesnici je hezky,“ začala s tím, že mu udělá radost znalostí jeho domoviny. Vygooglila si ji a prošla špiónem z google map. Jiný kraj, ale hezký. „V jaké vesnici?“ zaskočil ji otázkou. Název vesnice, který měl napsaný v profilu, mu nic neříkal. Hned nato se dozvěděla, že se ve skutečnosti jmenuje Marian. A že mu je o deset let víc, než na webu uvádí. Hm. Tohle nepůjde, pomyslela si Lenka, napsala, že lituje, ale že začínat lží není dobrý start, a odpojila se. Bude si muset sehnat ty konverzace jinak. Škoda. Do hodiny jí přišla oboustranná kopie jeho občanky. A vysvětlení, že na profilu není moudré zveřejňovat skutečnou identitu, protože člověk nikdy neví, na koho narazí. Že chápe její reakci, ale že je asi na seznamce poprvé, že? Lenka musela uznat, že to zní rozumně. A že asi reagovala unáhleně.

Když se poprvé sešli na skypu, viděla pohublého kluka s dýchacími problémy, kterému zpod zábalu kolem krku vyčuhoval přívěšek Davidovy hvězdy. Všiml si, že si všimla. „Snad ti to nebude vadit,“ zeptal se opatrně. Starší brácha ve víře, usmála se v duchu a vzápětí se jí ten úsměv promítl na rty. Víra byla skvělé startovní konverzační téma. Judaismus jako kolébka křesťanství ji vždycky hodně zajímal. Starý zákon, holokaust, Leon Uris, vznik Izraele, židovská kultura… z konverzačních půlhodin byly postupně konverzační dvouhodinovky, pak čtyřhodinovky a pak už připojení zůstávalo otevřené natrvalo a jejich konverzace prosákla do každodenního života.

Seděla v konferenčním sále s ostatními účastníky a cítila hrdost. Marian vysvětloval vědcům a investorům, v čem spočívá jedinečnost jeho patentu a co to přinese handicapovaným lidem. Jeho máma přišla díky progresivní genetické oční chorobě v krátké době o zrak. Popisoval, jak jeho nevidomá sestra, která nemohla do banky se slepeckým psem, uvízla v meziprostoru skleněných dveří. To její zoufalství, tak jak tu epizodu popisoval, se otřelo o všechny v sále. Proto začal vyvíjet a realizovat navigační systémy pro nevidomé. Protože tím trpí jeho blízcí a protože sám míří do slepoty… Když se Lenky ptal, jestli si ho i přesto vezme, musela si dát čas, aby do všech důsledků domyslela, co to znamená. Být jeho očima a jeho světlem. Starat se o něj jako o dítě, i když ji co do výšky o hlavu a co do váhy v té době už o celou její vlastní hmotnost přesahoval. Nést s ním jeho beznaděj z temnoty, když už sama třeba nebude úplně fyzicky fit. Žít s invalidou v zemi, která nemá úroveň českého zdravotnictví, nebo ve vlastní zemi s cizincem, kterému bude muset tlumočit každé slovo… Rozhodla se. Kdesi na obzoru se začala rýsovat svatba.

Žulová deska hrobu byla plná umělých květin a malých kamenných pomníčků se vzpomínkovými vzkazy. Na Lenčin vkus kýčovitě přeplněný. Ale Marian dokupoval pořád další uměliny. Neměl problém koupit jich jeden den za dva tisíce. Na hřbitov jezdili každou neděli, když ji vyzvedl po bohoslužbě. Musel mít tátu hodně rád, říkala si Lenka, když se dívala na fotku muže na náhrobku. To on mu dal jméno po Marii, byl to dobrý katolík. Je zvláštní, že si vůbec nejsou podobní. Asi má podobu po mámě. Ale upnul se k tátovi – je to jediný člen jeho původní rodiny, kterému Lenku „představil“, protože se všemi ostatními se na jeho pohřbu před lety rozešel. Hádky o majetek začaly už tam a celkově napjaté vztahy, vyhrocené i matčiným ultraortodoxním židovstvím, prostě praskly. Neudržoval vztahy ani s mámou, ani se žádným ze svých čtyř sourozenců. Nerozuměla tomu, proč se Marian nikdy nešel na mámu podívat, ani když věděl, jak těžká slepota je a když o mámě v souvislosti se svým podnikáním tak hezky mluvil. To ona by nevydržela, ať by měla s mámou vztah jakýkoli. Ale možná má pravdu a je to tak lepší. Než mít tchýni, která ji bude nesnášet jen proto, že je „gój“, lepší nemít žádnou. Třeba se časem ty vztahy spraví. Bůh může uzdravit všecko.

„Chtěla bych se s tebou někdy podívat do synagogy,“ vyslovila Lenka už poněkolikáté přání, které v sobě dlouho nosila. Poznat prostředí Marianovy víry a pochopit, proč si vybral matčin judaismus a ne otcovo křesťanství. Aspoň na chvíli se cítit jako Ježíš, když vyrůstal. To přání jí připadalo normální, sama zvala Mariana do svého sboru pokaždé, když byl Čechách. A on neodmítal, i když zdaleka nestíhala překládat všechno. „Co bys z toho měla? Muži a ženy jsou tam odděleně, nikoho tam neznáš, byla bys tam sama.“ „To nevadí,“ a fakt nevadilo. Chtěla to vidět. Místo, kde se všichni muži jako jeden s kippou na hlavě při modlitbě kývou. Kde jí bude adresován pozdrav, kterým zdravil Ježíš: Shalom. Slíbil, že to domluví.

Nevyšlo to. Přišel s tím, že dokud tam bude tento rabín, tak už tam nepáchne. Prý o Lence jako o gój mluvil s pohrdáním a Marianovi doporučil, ať si – až si s ní vyhraje, najde do manželství nějakou židovku. Mají jich v synagoze dost. Tak to byl šok. Může vůbec takhle mluvit duchovní? Pane Ježíši, tos to s nimi asi neměl lehké, co? Jasně, že za těchto okolností se Lenka do synagogy cpát nebude.

--- Společnost, kterou si Marian přivedl, seděla v obývacím pokoji a Lenka jim v kuchyni chystala občerstvení. „Jdu se podívat na auto,“ řekl, vzal si klíče a za chvíli cvakly dveře. Lenka neměla tohle chování ráda – jeho kamarády většinou neznala, dost se měnili, opravdového letitého přítele neměl. Neznala nikoho z jeho dětství. A tihle jí zrovna moc sympatičtí nebyli. Někdy takhle zmizel i s autem na celé hodiny, aniž by se zajímal, jestli už třeba návštěva, kterou si přivezl a takto nečekaně opustil, nepotřebuje domů. Pro Lenku to byl protrpěný čas. Zaplula do kuchyně a oknem sledovala Marianovo auto na parkovišti za bytovkou. Byla tma, lampy osvětlovaly celý ten betonový dvůr. Kvůli nehoráznému měsíčnímu paušálu za parkovací místo tam parkovali jen ti, kteří měli auto tak malé, že dokázali objet vysouvací kolík a neodřít se o betonový sloupek vjezdu. Těch pár aut působilo na celé tiché ploše ztraceně. Konečně se Marian objevil v Lenčině zorném poli. Pomalu se blížil k autu. Obešel ho, postupně kopnul do každé poklice, zkusil kliku u řidiče a zase odcházel. Paráda, tak tentokrát nezdrhnul, to je úleva. Za chvíli bude zpátky. Když zarachotily klíče v zámku, Lenka vyšla z kuchyně s tácem plným šálků s čajem. „Ještě že jsem tam šel,“ povídá Marian halasně, sotva otevřel dveře. „Načapal jsem tam zloděje. Zrovna se snažil odmontovat mi kola.“ V obýváku to zašumělo směsicí údivu, obdivu i spravedlivého rozhořčení. Lenka zírala na Mariana s otevřenou pusou, neschopná reakce.

Seděli vedle sebe s nohama nataženýma, Lenka hlavu opřenou o Marianovo rameno, a koukali na film, běžící na notebooku, který měl Marian položený na kolenou. V rohu obrazovky vyčouhlo oznámení o nově příchozím mailu. Marian na něj klikl a na obrazovce se místo scény z filmu roztáhla schránka mailu. Přepnul zpět během chvilky, ale Lenka stačila zaznamenat, že to byl mail z nějaké seznamky. Děkovali za zájem a registraci a posílali vstupní hesla. „Ty ses přihlásil na seznamku? Proč?“ zeptala se přímo. Jeho reakce ji překvapila. Vyjel na ni. Proč by se přihlašoval na seznamku? Co jí zas přelítlo přes nos? Proč ho už zas z něčeho podezřívá? To nebyla seznamka a on tohle nemá zapotřebí. Tohle chodí jako spam každému! Sklapl počítač a bylo po filmu i po večerní pohodě. Lenka mlčky vstala a šla ke svému notebooku. Jí tedy z žádných seznamek hesla na přístup do profilů nechodí. Kde by vzali její mail, když žádné nenavštěvuje? Plánují svatbu, proč by to dělala?

Do vyhledavače naťukala název webu, ze kterého Marianovi hesla pro připojení přišla. Objevila se úvodní stránka, na které bylo obrovským písmem napsáno: SEZNAMKA. Beze slova otočila obrazovku směrem k němu. Jeho slova jí vzala dech. „Tak vidíš, že to není seznamka!“

Klečela v jedné z oprýskaných lavic staré klášterní kaple schoulená bolestí tam kdesi uvnitř hrudníku, tam, co se duše dere z bolavého srdce ven. Ztratila pojem o čase. Kolik hodin už tu takhle je? Sama před Bohem, rozhodnutá z té kaple nevylézt bez jasné Boží odpovědi. Do svatby zbýval týden, ale přišla další krize a ta panika uvnitř Lenky, že je něco hodně špatně, odsunula všechny přípravy stranou. Bože, pomoz mi se správně rozhodnout, prosím. Odpusť mi, že jsem tě tak málo poslouchala, nenech mě udělat něco, co bys nechtěl. Prosím, pomoz mi…

Vlastně to byl docela hezký den. V jedenáct, kdy měla stát v dlouhých šatech před oddávajícím a říkat ANO, stála v šortkách u rybníčku v zahradní restauraci a na udici táhla z vody pstruha. Co si kdo uloví, to mu v restauraci upečou. Byla by smůla být zrovna dneska o hladu, zvlášť při představě, že před týdnem odvolala svatební hostinu. Těch devět hodin v kapli bylo zlomových. Zrušila svatbu. Obřad, kytice, restauraci, hosty, úředního tlumočníka, cukroví… šaty zůstaly ve skříni a překlady dokumentů propadly. Sama se divila, jak moc je v pohodě, i jak to Marian chápavě vzal. Lenka prostě ještě potřebuje některé věci vyjasnit. Ani ty skoro čtyři roky chození asi ještě nebylo dost. A krátce po termínu svatby se to rozjelo.

„Kdys mi to jako chtěl říct?!“ zeptala se pořád ještě neochotná uvěřit tomu, co se dozvěděla. Po svatbě by celé její platy chodily na splácení Marianových závazků, protože on byl po krachu firmy bez práce. Proč by jí to říkal? Věřitel by na úřadě musel znovu podat žádost, ale to by musel vědět, že se Marian oženil. Nechápe, proč z toho Lenka dělá vědu.

Rob, syn Marianovy sestry, sledoval Lenku, jak krájí cibuli.

„Máma jednou nechala cibuli zkazit. Taky se ti někdy zkazí cibule?“ vzpomínka dítěte, které už léta bydlí u táty, Lenku zaplavila vlnou solidarity s jeho nevidomou mámou. „Taky, a to tu cibuli vidím. Máma to má mnohem těžší, víš, když ji nevidí.“ Koukal na ni nechápavě.

„Když je slepá, musí se spoléhat jen na to, co nahmatá, nebo co cítí…“ čím víc vysvětlovala, tím nechápavěji na ni koukal. Znejistilo ji to. „No – je přece slepá, ne?“ Teď už na ni jen mlčky zíral. Za zády se mu objevil táta.

„Je tvoje bývalá žena slepá, nebo ne?“ Otázka byla přímá a naléhavá, a ani tak tichý člověk jako Peter se nemohl vyhnout odpovědi. „Slepá? Ne… nosí brýle – jako ty nebo já. Ale neomezuje ji to ani v řízení.“

Lence se začaly podlamovat nohy. Celý ten krásný dům Marianova života, jak jí ho během let vykresloval v barvách a v mramoru, se začínal rozplývat. Jako dům z mlhy, když světlo začíná být silnější. Otevřeš dveře, a tam, kam jsi chtěl vkročit, je prázdnota.

„A její máma?“ skoro se bála zeptat.

„Anie? Ta brýle nikdy nenosila. Děti k ní jezdí docela často.“ Není slepá. Babička, co normálně peče a vaří vnoučatům, když přijedou. Jako v mrákotách došla k Marianovi. „U vás doma se stal zázrak, viď? Všichni vidí! Proč jsi mi lhal, že jsou slepé?“ Marianovi přelétlo po tváři překvapení a záblesk nejistoty, který se ale okamžitě ztratil v nedotknutelném klidu. „Nelhal jsem ti. Neviděl jsem je tak dlouho, že to klidně mohla být pravda.“

Těch slz bylo moc. Když si Marianovu mámu našla na sociálních sítích a zjistila, že vymyšlený je i celý její judaismus. Žádné vzpomínky na Vánoce a chanuku, žádný koncentrák, vytetovaná čísla na pažích matčiných rodičů ani hrdinství babičky-partyzánky. „Možná jsem byl trochu nepřesnej,“ to byla odpověď na zjištění, že ten dům je z mlhy úplně celý. Ani v tom hrobě plném květin neležel jeho vlastní táta.

I Davidova hvězda, to první, co na něm viděla, byla prázdná. Nebyl žid. Nemohl ji vzít do synagogy, protože tam nepatřil. Všechno byla lež.

Nešlo to poznat, ale Ty jsi věděl, Bože. A tam, v kapli, jsi mě z toho vyvedl. Jako milovanou slepou ovečku. Už je to dávno. A přesto – pořád ještě Ti za to děkuju. DĚKUJU.