Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. (Sk 17,24–25)

Proč jsem si vybral toto kázání? Každé období má svá specifika a každá generace svoje zápasy. Žádná generace nemůže očekávat, že její boje vybojovaly generace předchozí. To platí i pro křesťany, a mám za to, že právě pro ně. Nemám rád kázání, kterého základem je jedno slovo nebo jeden pojem. I když z kázání vyjde jeden důraz, základ by měl být širší. Slyšel jsem o jednom kazateli, který si půl roku připravoval kázání a pak jej dalšího půl roku kázal (asi to byl cestující kazatel). Co se mých zkušeností týče, kazatel, který má každou neděli kázání a k tomu ještě biblické hodiny, pastorace, popřípadě mládež, tak má na přípravu méně času. Já jsem hledal inspiraci v Bibli, přímo v tom textu. Je rozdíl mezi svědectvím a kázáním. Svědectví má v první řadě povzbudit; kázání je víc, nemusí být libé na poslech. Svědectví mluví o zkušenosti; kázání mluví o pozvání, nároku Božím. Kazatel káže i sám sobě, proto je to tak náročné, ale na druhou stranu i osvobozující. Zvěst, kterou kazatel káže, vysoce převyšuje jeho zkušenosti.

Máme před sebou Pavlovo kázání v Aténách. Mělo by nám být blízké, protože i my jsme vlastně v biblickém slova smyslu pohané, tedy ti, na které se nevztahují zaslíbení daná Izraeli. My však toto Pavlovo kázání nevnímáme tak, že je určené také nám. Vždyť my neděláme oltáře nějakým bohům ani si bohy nevytváříme z kamene či kovu… Takže se na Atéňany, zmiňované zde, povznášíme a máme je (v tomto smyslu) za primitivní pohany. Avšak když budeme pozorně číst, tak uvidíme, že důraz zde není na materiál, ze kterého je ten který bůh vytvořen, ale na to, že je námi (lidmi) vytvořen! Řeknu to jinak: bohové mohou být fiktivní, vytvoření jenom naší myslí. Nebo ještě jinak: může se jednat o obraz, který si o Bohu sami vytváříme, sice o Bohu pravém a jediném, ale jde o náš obraz, naši představu, jaký Bůh je, resp. jakého bychom si my přáli.

Když se takto podíváme na náš text, tedy apoštolovo kázání v Aténách, tak vidíme, že nám má co říci a že je vlastně určeno i pro nás. Protože to, co dělali Atéňané, děláme také my – ne sice přímo rukama, ale svojí myslí. Tou Boha omezujeme, vtěsnáváme do svého omezeného myšlení. Sice se hlásíme k Apoštolskému vyznání víry, avšak „všemohoucí“ pro nás znamená jen to, co si umíme představit. Obyčejně, co by mohl udělat pro mne, aby mi bylo dobře, aby se naplnily moje touhy.

Jde o závažnou věc. V nás je sice touha po Bohu, dokonce po živém Bohu, ale zároveň máme v srdci i různé jiné žádosti. Jsme natolik vynalézaví a chytří, že jsme schopni tyto dvě věci (touhy) zpatlat dohromady, uplácat a vytvořit to, co si myslíme, že nás uspokojí.

Možná kdysi byla aktuální námitka: „Když něco vytvořím ze zlata, tak to musí být hodnotné!“ Dnes: „Když to vytvořím na základě veršů z Bible, tak to musí být pravdivé, dobré!“ Kolik bloudění, zklamání, rozčarování však z takového uvažování vzešlo! Když jsme si my nebo někdo jiný řekli: „Už to nám! Už jsem na to přišel!“ Kolik rozkolů, sekt, rozdělení, bolestí… Boha nelze obsáhnout, nelze omezit lidskou představivostí, uzavřít do prostoru našich možností.

Bůh nás stvořil a postavil na tuto zem do určitého prostředí, času a s určitým posláním. Chce, abychom Jej hledali, ne si Ho vytvářeli. Nemáme hledat Boha takového, jakého jsme si vytvořili ve svých představách. Tento aspekt zbožnosti je pro nás důležitý. Bůh je (skrývá se?), má moc se zjevovat, přesto chce, abychom jej hledali. Je nám to dáno jako úkol. Hledat, srovnávat, objevovat. V přírodě? V druhých lidech? V sobě? V Bibli? (Někdo spočítal, kolikrát je v Bibli „Nebojte se!“. A co „Hledej!“? Když poznávám sám sebe, mohu mít neustále na mysli: Bůh všechno to převyšuje. Když poznávám a respektuji, že jsme každý jiný – jak velký a velkorysý musí být Bůh! Nehledat Boha ve významu: Už všechno mám, všechno jsem zkusil a teď, jaké to asi bude? Nehledat Boha v tom, že bych něco rád, ale není v mých silách, abych to dosáhl. Ale hledat Boha s tím, že připouštím, že jsem ztracen.

Škoda, že máme tak málo možností stát v noci pod hvězdnou oblohou! Možná když budeme sami hledět na noční hvězdnou oblohu, napadne nás: „Kde je tam někde Bůh?“ Ale také (když ještě chvíli postojíme): „Kde jsem, kdo jsem, co jsem já?

On nás stvořil! On nám dal život. Změňme své smýšlení! Dobře rozeznáváme, že Atéňané, co se týče vztahu k Bohu, potřebovali korekce, potřebovali změnu, potřebovali se obrátit k živému, jednajícímu Bohu. Jakožto protestanti tvrdíme, že pravidlem víry a života mají být jedině písma Starého a Nového zákona, ne nějaká tradice. Přesto tradici vytváříme, tradici (tu naši) přejímáme, držíme, bráníme, předáváme. Ano, vezmeme pojem, který v Bibli je, nějak jsme mu porozuměli, tak jej i vysvětlíme, nadefinujeme a předáme dál. Jedním z takových pojmů je „pokání“ – v našem textu tento pojem je (v přesnějších překladech), Pavel jej používá v kázání Atéňanům. A my řekneme: „Ano jistě, měli by (musí) činit pokání, to je základ, začátek. Tak jako jsem já kdysi činil pokání a vyznal všechny hříchy.“ Apoštol mluví o živém Bohu, ukazuje, že jej není možné vtěsnat do nějakého ohraničeného prostoru, zpodobnit podle své fantazie, byť pomocí vzácných a drahých materiálů. A my jsme si ukázali, že to nebyl problém jen Atéňanů té doby. Nyní nabádá, aby tento svůj náhled změnili. Je možné změnit náhled – Bůh dává příležitost, vychází vstříc. To, že předtím měli jiné představy a praxi, jakoby nepočítá (přehlíží); nyní je možnost, to se počítá!

Víme, že člověk je tvor společenský. I největší samotáři chtě nechtě navazují vztahy s jinými lidmi. Je tedy pro člověka dobré mít dobré vztahy – nejen v tom smyslu, abychom od ostatních něco získali, ale abychom i my mohli být užiteční. Používáme termíny „umět vycházet s lidmi“, „být tolerantní“… Je potřebné být tolerantní, jinak bychom spolu navzájem nevyšli. Možná si i umíme představit takovou společnost, jak by mohla fungovat. Máme však problém rozlišit mezi tolerancí a lhostejností, respektive předejít tomu, aby se tolerance stala lhostejností. Když tedy apoštol Pavel vybízí Atéňany ke změně smýšlení (pokání), činí to proto, že ví o Božím soudu. Není jedno, čím svůj život naplníme. Bůh každého člověka postaví před soud. Nestačí, že s lidmi nějak vycházíme, že jim do života nemluvíme v očekávání, že ani oni nám nebudou mluvit do života, protože náš život je naše soukromá věc. Lidé možná nebudou, Bůh ano. Soud.

A teď Pavlovo kázání nabývá velice rychlý spád. Začíná zeširoka a najedou rychlý závěr, skoro jako by bylo ukončené předčasně. Můžeme se dokonce ptát: „Bylo to vůbec zvěstování evangelia? Kde je v té řeči evangelium?“ Evangelium je dobrá zpráva, radostná zpráva ve své podstatě. Neznamená to však, že musí být vždy příjemná, lahodící našemu uchu.

Předně Pavel Atéňanům už předtím zvěstoval Pána Ježíše a jeho zmrtvýchvstání. A za druhé ve zkratce je zde napsáno, že soud bude skrze muže, který zde žil (zemřel) a Bůh jej vzkřísil. Tedy něco nevídaného, neslýchaného, co zasluhuje naši pozornost. Co musí být hodně důležité, o co bychom se měli zajímat, co by nám nemělo být lhostejné.

Protože, když Bůh něco takového udělal, tak nás tím k něčemu vede – v našem textu je to obsaženo: k víře, k hledání, k navázání kontaktu. Většina posluchačů na Areopágu tuto cestu odmítla. Co my? Amen.