Seznamte se

Jsem křesťan s rodokmenem. Nejen moji rodiče, ale hned několik generací mých předků patřilo Kristu, a já se k nim a k Němu připojil, když mi bylo devět let. Bůh, v kterého jsem jaksi samozřejmě věřil od malička, ten den ožil a já nikdy nepochyboval o svém spasení. Můj boj měl jinou podobu.

O dva tři roky později jsem si uvědomil, že mi Bůh kamsi mizí. Něco bylo špatně, jenže já nevěděl co, ani jak to změnit. A neměl jsem odvahu o tom s kýmkoliv mluvit. Začalo čtyř nebo pětileté období mé duchovní krize, kdy navzdory mým zoufalým modlitbám zůstával Bůh nedostupný. O víru jsem nepřišel, nezačal jsem žít dvojím životem, ale Bůh zmizel. Po měsících marného volání jsem si začal přát umřít a být v nebi, u Něj, kde se už nebudu muset trápit, o další měsíce později jsem přestával doufat, že se kdy ještě něco změní.

V patnácti jsem přešel do mládeže a všechno bylo zas o kus komplikovanější. Stále jsem toužil, aby ,všechno bylo jako dřív‘, být zpátky s Bohem, ale zároveň jsem se všem křesťanským akcím, včetně setkání mládeže, vší silou vyhýbal. Nepatřil jsem mezi ně. Oni měli něco, o co jsem přišel… a mohli by to na mě poznat.

Vycházelo mi to, dokud do mládeže nevstoupil můj mladší bratr. Takřka okamžitě se přihlásil na konferenci mládeže, a protože jsme doposud všude jezdili spolu, nezbylo mi nic jiného, než se přihlásit taky. Moje modlitby, abych tam jezdit nemusel, Bůh ignoroval. Jako všechny ostatní.

Druhý večer konference prošel hlavní řečník uličkou s křížem na rameni. Postavil ho doprostřed pódia a začal mluvit o Kristu, jeho smrti, vzkříšení a o tom, že pro nás otevřel cestu k Bohu. Na konci svého slova pod kříž položil nalepovací lístky a propisky a připojil výzvu: „Kdo chcete Bohu něco říct, o něco ho poprosit, pojďte si pro lístek, napište to na něj a nalepte na kříž.“ Dlouho jsem bojoval sám se sebou, dva hlasy se mi hádaly v hlavě, nakonec jsem ale byl jedním z těch, kdo si šli pro lístek. Nedokázal jsem napsat víc než čtyři slova: „Přijmi mě zpět, prosím,“ ale víc ani nebylo zapotřebí.

O rok později se brácha znovu někam přihlásil a já znovu nechtěl jet. Ten tábor byl ale nakonec natolik úžasný, že jsem o rok později přijel na celé léto jako jeden ze služebníků. Bylo mi čerstvých 18, seděl jsem u táboráku a na konci kázání jsem věděl, že výzva dát svůj život do služby Bohu zazněla i pro mě. Plný naivních představ, že půjde o misii v pralesích, jsem byl jeden z těch, kdo veřejně řekli ano. Do džungle jsem se nikdy nevydal, ale Bůh přede mnou postupně začal otevírat příležitosti mu sloužit… a ty poslední mě zavedly do Opavy, kde aktuálně zakládáme nový sbor.

Tomáš Kolman, stanice CB Opava Elim