Jaký by jinak mělo smysl to, že se někteří dávají křtít za mrtvé? Jestliže mrtví vůbec nevstanou, proč se za ně dávají křtít? 1 Kor 15,29

První otázka je stejná jako ta Pavlova: Jaký má smysl dávat se křtít za mrtvé? A jestliže to smysl má, proč to křesťané nedělají?

Než se dostaneme k odpovědi, je třeba mnohé předeslat. Toto je jeden z nejméně srozumitelných veršů Nového zákona. Nevíme přesně, na co tady apoštol Pavel naráží. Je zřejmé, že mezi ním a korintskými adresáty to bylo něco bezprostředně srozumitelného, ale nám to srozumitelné není.

Nikde jinde v Bibli se o křtu za mrtvé nemluví?

Ne, ani o nějaké jiné podobě zástupného křtu. A nedají se k tomu najít ani žádné analogie v náboženských textech z té doby. Po těch se pátralo proto, že by mohly vysvětlit, jak křesťané v Korintu k této zvláštní praxi došli. Tehdejší Korint byl velké helénistické město plné různých kultů, od nichž třeba křesťané mohli něco odkoukat. Ale nic přesvědčivého se nenašlo. Samozřejmě naše informace jsou velmi omezené – co se dělo v křesťanských sborech můžeme odečítat jen z Pavlových listů a co se dělo v jiných náboženstvích a v daném prostředí víme také jen z fragmentů toho, co přežilo. A není třeba velké fantazie, abychom si představili, že zkoušet mohli ledacos.

Ale křest je výsledek Janova a Ježíšova učení, takže by v jiných kultech neměl být vidět …

To ano, ale hledaly se třeba obdoby v představách, jak ovlivnit úděl již zemřelých. O praxi křtu víme nejvíc právě od Pavla, zejména z 6. kapitoly Římanům. Ale nic z toho nezapadá do představy dávat se křtít za mrtvé. Nevypadá to jako něco, co by v Korintu Pavel zavedl, ale ani to nijak nekritizuje.

Takže dnešní církev neví, co ten verš znamená?

Nevíme to přesně a asi už ani nebudeme vědět, protože o tom bylo už napsáno tolik, že se těžko objeví něco nového. Chceme-li se dobrat nějakého vysvětlení, musíme postupovat od toho, co je jasné. Pavel tuto větu uvádí jako argument týkající se zmrtvýchvstání. To, že se Korinťané, nebo alespoň někteří z nich, dávají křtít za mrtvé, nehodnotí, bere to jako danou věc. Ale říká: „Jestliže tohle děláte, tak byste měli chápat…“ Celá ta kapitola je Pavlův výklad o vzkříšení z mrtvých. Vede zde polemiku s představami některých křesťanů v Korintu, že „není vzkříšení mrtvých“, tedy zřejmě že vzkříšení znamená jen nový život tady a teď. Tu novost současného života po obrácení totiž v Korintě zřejmě prožívali velmi silně, spontánně, nadšeně…

Křest za mrtvé lze chápat právě jako zástupný akt křtu ve víře. Mrtvým to pomůže, ale nestojí to proti všemu ostatnímu, co se v Bibli o křtu píše? Nejprve přece člověk musí uvěřit, pak být pokřtěn.

Ano, ta představa zástupnosti spojená se křtem je nám těžko srozumitelná. Ale musíme vzít vážně, že Pavlovi nevadila – zřejmě ji bral jako možná trochu extrémní vyjádření přesvědčení, že naděje v Kristu se týká všech, i těch, kdo se s evangeliem nestihli setkat. To přesvědčení samo tak ojedinělé není, v Novém zákoně je například vyjádřeno úplně jinou obrazností, ostatně také dosti záhadnou (v 1. Petrově 3,18–22, kde je řeč o Kristově kázání „duchům ve vězení“). Pavel tedy poukazuje na praxi zástupných křtů, aby Korinťanům připomněl: Když tohle děláte, znamená to nutně, že počítáte s možností nějaké změny, a tedy života i po smrti člověka.

Jan Roskovec, Ph.D

(1966), učitel Nového zákona na ETF UK v Praze, ředitel Centra biblických studií UK a AVČR. Je ženatý, má tři syny.

Jak to zapadá do celku Pavlova výkladu o vzkříšení z mrtvých?

Začíná připomínkou, že poselství o vzkříšení Ježíše Krista je klíčovou součástí evangelia, na jehož základě Korintští uvěřili. A že součástí tohoto evangelia je také zpráva o Ježíšově smrti a jeho pohřbu. To znamená, že vzkříšení není jen nějaká duchovní brána či katarze. Jestliže není vzkříšení z mrtvých, nevstal ani Kristus. Zdůrazňuje Korinťanům důležitost naděje, která přesahuje tento život, a to, že teprve budoucí vzkříšení přinese konečnou proměnu. Pak přichází náš verš jako praktický poukaz na to, že touto nadějí vlastně korintští křesťané žijí, podle ní jednají. Hned v následujícím verši (1K 15,30) pak Pavel poukazuje zase na vlastní praxi – na to, jak se apoštolové právě v této naději vydávají do nebezpečí. To bylo Pavlovo přesvědčení: moc Kristova vzkříšení se teď projevuje „ve slabosti“, ale nakonec se prokáže jako skutečná moc.

Jsou i jiné výklady tohoto verše?

Ano. Oba základní problémy, které nám verš působí při „prostém“ čtení, totiž představu, že se v Korintě snažili ovlivnit posmrtný úděl nějakých lidí (nejspíš svých blízkých), a to, že to činili právě zástupným křtem, je možno řešit hledáním jiných významů, než je ten „prostý“. Například předložku „za“ (mrtvé) je možno přeložit také jako „kvůli“. To by pak mohlo znamenat, že šlo o „normální“ křest, který někdo podstoupil na základě svědectví mezitím už zemřelých svědků víry. Anebo je možno termín křest chápat v přeneseném významu – třeba jako o svém „křtu“ mluvil Ježíš a myslel přitom svou smrt. (Mk 10,38) Pak by tu Pavel mluvil o ochotě Korinťanů podstoupit mučednickou smrt. Také výraz mrtvé je možno chápat obrazně jako „duchovně mrtvé“. Žádný z těchto výkladů však není zcela uspokojivý. Myslím, že musíme přijmout to „prosté“ čtení.

Praxe křtu za mrtvé se od doby apoštolů nikde jinde neobjevila?

Ve staré církvi se neuchytila, stala se z ní taková slepá ulička vývoje. Už v dalších generacích po Pavlovi je o ní jen několik zmínek jako o jakési kuriozitě. Tertullián uvádí, že to je praxe heretiků. Ale od 19. století ji oživili mormoni. Myslí si, že zástupným křtem lze rozšířit možnost spásy na druhé – na dosud živé, ale i zemřelé.