V žalmech je na prvním místě slovo, které oslavuje Hospodina, zatímco hudba je „jen“ doprovod. Hudební tóny samy o sobě jsou ovšem pozoruhodnou součástí Božího stvoření.

Nedílnou součástí bohoslužebných shromáždění jsou chvalozpěvy, často s doprovodem hudebních nástrojů. Bylo tomu tak už od starozákonních dob. V Písmu najdeme zmínky o nástrojích strunných, dechových i bicích. (např. Ž 81,3–4 všechno pěkně pohromadě) V žalmech je na prvním místě slovo, které oslavuje Hospodina, zatímco hudba je „jen“ doprovod. Hudební tóny samy o sobě jsou ovšem pozoruhodnou součástí Božího stvoření.

Máme-li uši ke slyšení, vnímáme jimi chvění vzduchu okolo sebe. Jako tóny slyšíme chvění pravidelné, a sice v rozmezí přibližně dvaceti až dvaceti tisíc kmitů za vteřinu. Povahu tónů mají lidské i zvířecí hlasy, hučení větru, vrzání různých předmětů i jiné, zcela nehudební zvuky. Ne každý z těchto tonálních zvuků je ale tónem hudebním v užším slova smyslu: v hudbě by se měly vyskytovat jen vybrané kmitočty, odstupňované v určitých intervalech tak, aby spolu navzájem ladily. V západní hudební tradici na to máme důmyslný systém – noty označené písmeny abecedy, mezi nimi půltóny rozlišené křížky a béčky a tak dále. Při tom všem se ale ideálnímu ladění můžeme jen nedokonale přiblížit.

Chceme-li dosáhnout souladu dvou tónů, je zapotřebí, aby se poměr jejich kmitočtů dal vyjádřit jednoduchým zlomkem. Například oktáva zní, když má jeden z tónů dvojnásobný kmitočet oproti druhému. Malá sekunda, neboli interval mezi notami E–F nebo H–C má poměr kmitočtů 16:15. Potíž ale vězí v tom, že jednotlivé poměry kmitočtů mezi tóny vycházejí jako navzájem nesoudělné zlomky. Větší intervaly nelze bezezbytku poskládat z menších. Když se hraje vícehlasá skladba, některé tóny je zapotřebí mírně doladit výše či níže podle konkrétního souzvuku.

Největší potíže s laděním měly vždy klávesové nástroje (varhany, cembala, klavíry), protože hráč nemá možnost jemně ovlivnit výšku tónu. Už od dob Pythagora se proto tyto nástroje ladí kompromisním způsobem: tóny sice neznějí přesně v daných zlomcích kmitočtů, ale odchylka by neměla posluchače „tahat za uši“. Takového kompromisu se dá dosáhnout více způsoby. V 16. a 17. století se používal systém ladění, ve kterém přece jen některé souzvuky nezněly úplně dobře. Říkalo se jim „vlci“ a skladatelé se jim vyhýbali, zato ostatní souzvuky zněly čistěji. V dnešní době se nejvíce používá rovnoměrně temperované ladění, kde jsou sice mírně rozladěné všechny tóny, zato ale spravedlivě po celé klaviatuře.

Ačkoliv nedovedeme hudební tóny naladit úplně dokonale, jejich zvuk naopak může naladit nás. Hudba totiž působí přímo na lidské emoce, a to někdy více, než bychom chtěli. Psychologické pokusy ukazují, že když člověk sleduje filmové záběry doprovázené hudbou, jeho náladu ovlivňuje to, co slyší. Když k naprosto neutrálním záběrům přidáme tklivou hudbu, diváky to rozesmutní. Naopak se žertovným doprovodem působí směšně i obrázky ze skutečné tragédie. Čisté či falešné tak nemusejí být jen tóny, ale i samotné hudební sdělení.