„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15)

Symbol pouště má pro můj život osobitý význam. Byla jsem ještě dítě, když na dětské besídce vyprávěl pan farář příběh o Ježíši na poušti. Říkal – nebo si to alespoň tak pamatuji –, že dlouhý půst přibližuje člověka k Bohu. Ta věta tehdy vzbudila v mém srdci touhu být blízko Bohu. Rozhodla jsem se tedy, že se budu 40 dnů postit. Rozhodně mi to vydrželo až do chvíle, kdy se ozval hlad. Svoji dětskou víru jsem na čas potlačila, ale ta touha v mém srdci pořád dřímala. Vzbudil ji Pán Bůh až o pár let později, když do mého života poslal píseň – ale to už je jiný příběh.

Symbol pouště se vine i Markovým evangeliem. Marek má dokonce poušť ve svém symbolu. Na freskách starých kostelů můžeme vidět spolu s evangelistou Markem vyobrazeny i lvy. Důvod je prozaický – lev je pouštní zvíře a Markovo evangelium začíná na poušti. Hned v prvních verších čteme: „Počátek evangelia Ježíše Krista. Takto píše prorok Izajáš: Hle, posílám svého posla před tebou, a ten ti připraví cestu, hlas volajícího na poušti…“

Dávno předpovězená proroctví se začínají naplňovat. Obraz pouště dostává konkrétní podobu a my se ocitáme někde mezi Mrtvým mořem a judskými horami, na poušti hornaté a kamenité, vzdálené asi 20 kilometrů od Jeruzaléma. I obraz posla se před našimi zraky vyjasňuje. Posel se jmenuje Jan Křtitel, obléká se do velbloudí srsti, je přepásán koženým opaskem, jí kobylky a polní med. Jeho poselství zní: „Čiňte pokání, neboť Pán přichází. Za mnou jde mocnější, než jsem já.“ Zvláštní! Proč volá Jan Křtitel lidi zrovna k pokání? Žádné volání po sociální reformě, ale k obyčejnému sebezpytování – ke zkoumání toho, jestli jsem náhodou neodbočil z cesty, k pohledu do zrcadla. K čemu jsem byl povolán a co se ze mě stalo?! Nestal jsem se náhodou karikaturou sebe samého? Jan říká: Ještě není pozdě, ještě je šance se vrátit. Kajte se!

Monika Mitanová (1976)

studovala na PedF UK, momentálně pracuje v misijní organizaci Hlas pre Krista a vyučuje náboženství na CZŠ Narnia v Pezinku. Žije s manželem Milanem a třemi dětmi (Matějem, Máriou a Markem) ve Svätom Jure u Bratislavy. Ráda čte a chodí na procházky se psem.

Poušť a samota jsou výborným prostředím pro takové sebezpytování. Jsou chvíle, kdy je odejít z rutiny každodenních povinností životní nutností. A když to neuděláme, riskujeme, že ztratíme něco mimořádně důležitého. Pamatuji si na dobu, kdy byly moje děti ještě malé. Celý můj život se točil v jednom velkém kolotoči, ve kterém jsem ztrácela kontakt s Pánem Bohem, se sebou, s blízkými… Jeden den mi můj manžel sbalil kufry a řekl mi: „Běž, oddechni si, a vrať se až za dva dny.“ Bylo to jako dar z nebe – odchod z chaosu na poušť. Musím říct, že to byla příjemná „poušť“ s pohodlnou postelí, sprchou a jídlem – byla jsem tam ale sama, jen s Pánem Bohem. Ten čas se pro mě stal časem obnovy a síly do dalších dní.

Jan volá lid k pokání a obyvatelé Judska a Jeruzaléma reagují – vyznávají svoje hříchy a Jan je křtí v řece Jordán. Děje se tu něco jako „duchovní probuzení“. Lidé si uvědomují svoji bídu, prázdnotu a potřebu změny. Chtějí dostat novou šanci, chtějí zkusit začít znovu. Obraz pouště a obraz vody stojí v těchto verších vedle sebe. Poušť vede k pokání, voda obmývá a obnovuje. A právě tito lidé vstupující do vod Jordánu zaslechnou i Janovo volání: „Za mnou jde mocnější, než jsem já.“ Právě oni jako první začínají s očekáváním hledět na Ježíše Krista.

Jan to věděl – na příchod Mesiáše je třeba se vnitřně připravit, jinak ho můžeme přehlédnout a zmeškat. To se bohužel stalo mnohým tehdy, a stává se to mnohým i dnes. Takovéto lidi připomíná i evangelista Lukáš v 7,30, když píše: „Ale farizeové a zákoníci zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali pokřtít od Jana.“ Zákoníci a farizeové se nepřipojili ke vzrušenému davu. Vystupují neutrálně. Pozorují, zkoumají, kontrolují… Všímají si, jestli někdo nepřekračuje hranice a jestli se všechno děje podle pořádku a zákona. Někdo to přece musí mít pod dohledem, být nad věcí, mít chladnou hlavu, nenechat si zastřít zrak emocemi…

Zní to rozumně, ale Ježíš o nich říká, že tím zmařili plán, který s nimi Bůh měl. Přirovnává je k malým dětem, které se rozčilují, když druzí netancují, jak ony pískají. Když přijde Jan Křtitel – asketa, který nejí chléb ani nepije víno, tvrdí o něm, že je posedlý. Když přijde Ježíš, který jí a pije, říkají: „Žrout a pijan vína.“ Zdají se být rozumní, ale stanou se blázny. Myslím, že na podobné pokušení si musíme dát pozor i my. To posuzování je i v nás: Ten je příliš charizmatický, ten je příliš liberální, tamten je strašně konzervativní, ten je teologicky úplně mimo… Největším paradoxem ale je, že standardem, měřítkem, podle kterého posuzujeme ostatní, je naše vlastní porozumění víře, naše vlastní prožívání… naše „já“. Je dobré odejít občas na poušť, opustit rutinu běžného života a podívat se sám na sebe a na svět z jiné perspektivy, než jakou nám poskytuje naše ego. Jinak se může stát, že nerozpoznáme Pána, který k nám přijde.

Bůh posílá v jednom čase dva posly – každý je úplně jiný, ale oba vedou lidi stejným směrem, ke stejnému Bohu. Asketický, přísný, napomínající Jan, který jí jen kobylky a polní med. Laskavý, odpouštějící Ježíš, který proměňuje vodu ve víno a přijímá pozvání na hostiny. Čí spiritualita je správnější? Velikost Jana Křtitele je právě v tom, že pozná přicházejícího Mesiáše v člověku, který je úplně jiný než on sám. Jan si nenechal zatemnit zrak svými představami ani tím, jak on sám prožívá svoji víru. Dokážeme to i my? Dokážeme vidět Krista v tom druhém?

Když ten, o kterém svědčili proroci i Jan Křtitel, konečně přijde, tak přijde na poušť. Vstoupí do vod Jordánu a nechá se pokřtít. Zvláštní začátek. Měl lidi připravené. Mohl přijít a říct: „Já jsem ten, o kom Jan mluví.“ Pravděpodobně by mu uvěřili. On však vstupuje do řeky jako obyčejný hříšník. Ztotožňuje se s člověkem v jeho bídě, v jeho způsobu života, v jeho potřebách. Činí tak neustále od svého narození přes svoji službu až do smrti na kříži. Svědectví přichází až z nebe: „Toto je můj milovaný Syn…“ Svědectví Izajáše a Jana Křtitele potvrzuje Bůh sám. Nebesa jsou otevřená, z nebe sestupuje Duch. Vidíme ho v podobě holubice, slyšíme jeho hlas. Bůh sám se přiznává ke svému synovi, který přijal podobu člověka a teď se ztotožňuje s jeho bídou. Je to vrcholný moment.

Teď by konečně mohla začít Ježíšova služba – lépe bychom si to naplánovat ani nemohli. Teď je třeba začít konat, vystoupit a šířit zvěst království. Příběh však pokračuje jinak. Namísto velkolepého šíření zvěsti o Božím království, Duch vypudí Ježíše na poušť a vede ho do samoty. Čtyřicet dní – v divočině, na místě, kde se potuluje divá zvěř, bez jídla, bez jednoduchého přístupu k vodě, sám se sebou, vydaný do přítomnosti zla – ďábla. Od řeky Jordán, od očekávajícího davu, od Boží blízkosti, od Božího hlasu – vede Bůh Ježíše do samoty, do pouště, do místa děsů – na samotné dno. Proč teď, když o něm lidé už začínají tušit? Vždyť kdyby Ježíš selhal, celý jeho příchod na svět by ztratil smysl, celá jeho služba by byla zmařená, jeho poslání by selhalo! Proč to Bůh riskuje?

Až po této zkoušce přichází Ježíš do Galileje a hlásá: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží; čiňte pokání a věřte evangeliu!“