Co dětem školního věku chybí a co nejvíce potřebují?

Mladší školní věk

Děti mladšího školního věku se někdy musí potýkat s nedostatkem citlivosti a lásky ze strany učitelů. Ve škole jsou přeplněné třídy a často se hledí především na výkon dětí a jejich známky, případně na to, jestli se „umí chovat“. V mnohých domovech tomu ale bývá bohužel podobně. Zájem rodičů o školu se zúží na otázku „Máš napsané úkoly?“ nebo „Nedostal jsi poznámku“? Jen malé množství rodičů se s dětmi se zájmem učí. Kladu důraz na to „se zájmem“. Nejde o to, aby každodenně seděli nad úkoly, jde o to, aby věděli, co vlastně jejich dítě ve škole probírá. Aby věděli, co mu jde, co se mu už podařilo nebo naopak s čím potřebuje poradit a co procvičit.

Děti tohoto věku bývají velmi často přetěžovány mimoškolními aktivitami. Když rodiče na děti nemají čas, obvykle si chtějí uchlácholit svědomí tím, že dítěti zaplatí nejrůznější kroužky a aktivity. Někteří rodiče zase podlehnou tlaku okolí a domnívají se, že čím více kroužků dítě má, tím lépe obstojí mezi vrstevníky. Tak se často stane, že dítě ze školy uhání domů, aby vzalo nástroj a šlo do hudebky, z hudebky peláší na trénink. Večer se sejde doma s rodiči, kteří jen v rychlosti kontrolují, co dítě udělalo či neudělalo, podepíší úkoly a je čas jít spát. Druhý den se uspěchaný odpolední kolotoč dítěte roztáčí znovu, ale je to pro změnu skaut či keramika, aerobik nebo balet, florbal či angličtina. Takto se „letí“ životem týden za týdnem. Některé děti si u mě v poradně stěžují na to, že si už nemohou hrát nebo že by také chtěly někdy mít volno a „nic nemuset“. I volnočasové aktivity jsou často o tlaku na výkon dítěte, nikoli o rozvíjení jeho darů.

Již v tomto věku je konfliktním tématem v rodinách čas dítěte strávený u počítače. Je nutné nepodceňovat nebezpečí návyku a závislosti. Velmi doporučuji, aby rodiče vždy jasně dítěti vymezili dobu, po kterou na počítači bude hrát hru nebo něco sledovat. Přesně dohodnout pravidlo, v kolik hodin či za jak dlouho dítě počítač vypne. Rodiče si někdy naivně myslí, že až bude dítě větší, lépe se s ním dohodnou na dodržování pravidel. Ale to je velký omyl! Pokud rodiče dovolují dítěti být u počítače v předškolním věku, už tehdy musí nastavit jasné pravidlo určeného času. Jakmile dítě nemá návyk ohraničeného času, který u počítače stráví od chvíle, kdy k němu začne sedat, těžko se toto pravidlo nastavuje později. A pokud ano, vždy za cenu velkých hádek. Děti potřebují dostatek pohybu i času stráveného třeba s kamarády na hřišti. To se dnes velmi opomíjí.

Starší školní věk

Starší školní věk je také počátkem období dospívání. Rodičům často říkám, že toto životní období je náročné pro všechny zúčastněné, ale je zároveň velmi krásné. Dítě vykračuje na dlouhou cestu budování identity, na jejímž konci by měl být dospělý muž nebo dospělá žena. V období dospívání jsou na tom hoši i dívky se školou už trochu lépe – už se zorientovali a naučili se v tom „chodit“. V mnoha předmětech na druhém stupni si přece jen najdou nějaký, který je trochu baví.

Pokud nejsou děti úzkostné a rodiče netlačí příliš na pouhý výkon, žijí dospívající s názorem, že špatné známky jsou také „známky“. V tomto věku jsou velmi citliví na opravdovost dospělých, kteří jsou kolem nich. Pokud se snaží vyučující i rodiče být ve svých postojích pravdiví a poctiví a pokud tyto postoje propojují s upřímným zájmem o dospívajícího, nemusí být revolta tohoto období tak náročná. Dospívající potřebují hodně ocenění a podpory právě proto, že jejich sebedůvěra se chvěje v základech a oni se mnohdy jakoby ztrácejí sami sobě. Tolik potřebují podporu, pochvalu a ocenění! Jenže díky častým konfliktům s rodiči se jim slov ocenění dostává jen velmi málo. Kroužků a mimoškolních aktivit zpravidla ubývá. Částečně proto, že něco je už prostě přestalo bavit, částečně z toho důvodu, že pokud se něčemu začali věnovat více, pohltí to velké množství jejich volného času.

Co dětem školního věku chybí, čeho se jim nedostává?

Především je to čas jejich rodičů. Dostatek společně stráveného času je hmatatelným vyjádřením rodičovské lásky a pozornosti. Čas společně posedět u stolu, čas ke společným hrám, čas ke společnému učení, čas ke společnému tvoření, čas na společnou četbu, čas na povídání a naslouchání, čas ke společné modlitbě…

Pak chybí upřímný zájem o svět dítěte, o to, čím žije, co ho trápí, zájem o to, co by si přálo, po čem touží a sní. Zájem o jeho kamarády, o to, co právě četlo nebo poslouchalo. Když bude rodič věnovat dítěti dostatek pozornosti, možná si všimne, kdy se začínají jeden druhému vzdalovat, nebo že se dítě začíná vzdalovat od Boha.

Mnoha dětem se také nedostává vhodných vzorů mužského a ženského chování. Dnešní doba stále víc stírá rozdíly mezi muži a ženami. A tak základní představa o tom, jaký by měl být opravdový muž a jaká žena, je často mlhavá.

Pokud je v rodině více sourozenců, určitě občas každý pociťuje potřebu mít někdy maminku nebo tatínka jen sám pro sebe. Někdy to může být třeba jen malá společná procházka, jízda na kole či nákup ve městě, vyřízení něčeho na nějakém úřadu. Nemusí se vůbec jednat o finančně náročnou akci.

Ráda bych svou úvahu zakončila ještě jedním postřehem: Nejvíc děti a mládež ocení pravdivost našich slov a činů. Více totiž vychováváme tím, jací jsme, než „moudrostmi“, které jim říkáme. Pokud budou vyrůstat v láskyplném prostředí, ve kterém jsou si jisté, že jsou přijímány takové, jaké jsou, budou schopné lásku v tomto světě nést dál. A lásku (také s velkým L) potřebujeme všichni ze všeho nejvíce.

Rodič se ptá, psycholog odpovídá

Jak velký zlom v životě dítěte představuje příchod do mateřské školy? V západním světě je běžné, že děti nastupují do školky už mezi prvním a druhým rokem věku. Dá se univerzálně stanovit věk, do kterého je pro dítě pobyt mimo rodinné prostředí traumatizující?

Nástup do mateřské školy je velikým přelomem v životě dítěte. Odchází z domova do kolektivního zařízení, odchází od maminky a tatínka do světa cizích lidí. V mateřské škole se může naučit mnoho dobrých věcí a v mnohém se rozvinout, ale také zakusit osamělost, hluk a nepohodu. Za veliký pokrok po revoluci jsme považovali, že byly zrušeny jesle a že nástup do mateřské školy je možné zahájit ve třech letech dítěte. Ale ani některé tříleté děti nejsou na vstup do kolektivního zařízení zralé. Neprošly ještě obdobím vzdoru, špatně mluví, neumí respektovat pokyny a nejsou samostatné v sebeobsluze. A navíc v posledních letech došlo k děsivému trendu, kdy matky odkládají do nejrůznějších dětských skupin a miniškolek děti v kojeneckém či batolecím věku dávno před dovršením alespoň té nejnižší hranice tří let. Vrátili jsme se tedy zase do totalitních způsobů přístupu k člověku, kdy kolektiv je považován za důležitější než mateřská náruč. Ještě horší na celém tomto trendu je skutečnost, že je to mnohdy svobodná volba rodičů, kteří upřednostňují své zájmy před zdravým psychickým vývojem svého dítěte. Tento trend přinese dalekosáhlé následky v další generaci. Už dnes můžeme v poradenských zařízeních pozorovat, že z těchto dětí vyrůstají buď jedinci úzkostní, či děti nemající žádné jisté hranice v sobě, nerespektující hranice druhých a děti emočně ploché.

Jakou roli v životě dítěte zaujímá po příchodu do MŠ jeho učitel/ka? Je pro vývoj dítěte v tomto období důležitý stálý kolektiv, nebo stačí hry s vrstevníky na hřišti případně na návštěvách, jak obhajují ti, kteří dítě do MŠ dávat nechtějí?

Učitelka v mateřské škole má klíčové postavení ve vlivu na dítě, hned po rodičích. Jsou to vlastně „druhé maminky“. Díky své profesi chodím do mateřských škol, abych učitelkám pomáhala řešit jejich problémy s dětmi. Je mi jich často líto, že ve třídách mají 28 dětí a individuálně se jim věnovat nemohou, což samy těžce nesou. Učitelky paradoxně tráví s dětmi někdy více času než jejich rodiče. Učitelky naučí dítě sebeobsluze, různým hrám a písničkám. Tvoří s nimi a chodí na hřiště, na výstavy, do divadel. Před Vánocemi pečou s dětmi cukroví… Prostě mnohdy dělají to, co by vlastně měly dělat mámy. Docházet do mateřské školy není nutné.

Mimochodem víte, odkud je název „škola mateřská?“ Ano, od Jana Amose Komenského! A co tím názvem myslel? Že to je škola života, kterou má dělat matka, proto „mateřská“. Není nutné, aby dítě do školky chodilo, i když naši zákonodárci nám od loňského roku udělali povinný předškolní rok. Pokud dítě dochází pravidelně na nějakou aktivitu se skupinou dětí a má sociální kontakty, jestliže je schopné odpoutat se od rodičů a být někde samo, úplně to stačí. Musí mít ale rodinné prostředí, které se mu s láskou věnuje a rozvíjí ho.

Děti ve školkovém věku dnes běžně navštěvují zájmové kroužky. Není to příliš brzy? Dá se říci, kdy je vhodné začít dítě vést k nějaké mimoškolní aktivitě?

Je to stejné, jak jsem již zmiňovala u školáků. Rodiče by si měli pravdivě odpovědět na otázku: Proč chci pro svoje dítě právě tento kroužek? Ve školkách se často učí angličtina, což považuji za naprosto nevhodné. Přibývá dětí s logopedickými vadami, které ani nemluví dobře česky, tak proč je učit anglicky?! Výuka angličtiny, která bude v základní škole v rámci povinné výuky, úplně stačí. Vhodné jsou pohybové aktivity, keramika nebo sborový zpěv. To většinou dítě nezatíží a spíše rozvíjí jeho další dary a schopnosti. Ale nikdy by neměly tyto aktivity převažovat nad dny s volným odpolednem a časem ke hře či pohybu venku.

Jak se u dítěte vyvíjí přístup ke hře mezi školkou a základní školou? O dnešních dětech se někdy mluví jako o „workoholicích“. Po škole mají prakticky denně další aktivity, není prostor pro kreativní „nudu“. Jak to ovlivňuje formování dítěte?

Jak se u dítěte rozvíjí hra, by bylo pojednání na samostatný článek. Pokud rodiče nedávají dětem do ruky mobily a tablety, je to to nejlepší, co mohou udělat! Chtějí si totiž s dětmi hrát a vedou je k tomu, aby si hrát uměly. Když se to dítě naučí už v předškolním věku, bude vynalézavé i později. Když si děti hrají na mobilech a počítačích, těžko se jiným hrám naučí. To vidím jako veliké nebezpečí dnešní doby. Her, stavebnic, nápadů na tvoření a knížek jsou stovky! Není se na co vymlouvat, je to zase spíše otázka pro rodiče a jejich pravdivou odpověď na otázku „S čím si vaši dítě rádo hraje?“

Jak se děti vyrovnávají s tlakem na konformitu v rámci kolektivu? Jaký je v tomto směru rozdíl mezi dětmi v MŠ a na 1. a 2. stupni ZŠ?

Děti ve školce se nesrovnávají se svými vrstevníky, do jejich vývojové etapy to ještě nepatří. Potřeba srovnávat se s okolím se začíná rozvíjet na prvním stupni základní školy, výrazně pak narůstá v období dospívání, kdy potvrzení a přijetí vrstevnickou skupinou hraje velký význam v sebepojetí dítěte/dospívajícího. Zde kladu velký důraz na to, co děti opravdu potřebují – a sice posilovat zdravou sebedůvěru a sebevědomí. To je velký úkol rodičů už od útlého věku! Děti z křesťanských rodin to mají náročné, pokud musí obstát se svými názory a stylem života před názory svých vrstevníků. Protože jsou konfrontování s tím, že jsou odlišné od většiny dětí okolního světa.

Jít nebo nejít na víceleté gymnázium? Rodiče se často obávají, že jejich dítě zůstane na devítiletce se „zbytkem“, tj. s méně inteligentními a problematičtějšími dětmi. Mezi nimi pak „bude za hvězdu a bude se flákat“. Nebo naopak zvažují, jestli nebude dítě po přechodu na gymnázium v přílišném stresu a pod tlakem na výkon. Podle čeho se rozhodovat?

Pokud dítě dobře prospívá, je vhodné přijímací zkoušky na víceleté gymnázium zkusit. V tomto věku je už dobré o tom s dítětem otevřeně a pravdivě hovořit a také společně s ním předstupovat před Boha s postojem víry: „Pane, zkusíme tuto zkoušku, ale vkládáme s důvěrou výsledek do tvých rukou.“ Když se dítě na gymnázium dostane, je to příjemný zážitek úspěchu. Když se nedostane, nemělo by se mu nic vyčítat, není to žádná katastrofa. A do celého dalšího života rodiče i dítě vědí, že nebylo o nic ošizeno, že se to alespoň zkusilo.

Obzvlášť je-li v rodině více dětí, je dobré, aby každé mělo možnost tyto zkoušky zkusit, pokud nemá nějaké zásadní výukové obtíže. Nedoporučovala bych víceleté gymnázium dítěti, které je úzkostné a každodenní školní příprava ho stojí veliké úsilí. Na takové dítě v období dospívání není dobré nakládat více, než je schopno unést, protože úzkostnost může narůstat do velmi nebezpečných rozměrů.

Pokud není kolektiv ve třídě na základní škole, kde by dítě mělo zůstat, příliš dobrý, volí někteří rodiče od druhého stupně jinou základní školu. Často to bývají školy s rozšířenou výukou jazyků. To je dobrá volba a dobrá změna pro dítě, které ve stávající škole rodiče nechtějí ponechat. Budoucím primánům, kteří na gymnázium odcházejí, je potřeba dát veliké povzbuzení, že se pravděpodobně zhorší v prospěchu a že se budou muset „naučit učit“. V tom je velmi žádoucí podpora rodičů, aby se dítě novými studijními nároky nezačalo příliš trápit.

Vliv internetu a sociálních sítí na děti školního věku. Liší se nějak tato „zasíťovaná“ generace od těch předchozích?

Odpověď může být rozsáhlá, ale také velmi krátká a jednoznačná. Vliv internetu a sociálních sítí je veliký, spíše má neblahé následky, je zdrojem častých konfliktů v rodinách a zrcadlí důsledky neschopnosti rodičů vést děti k sebekázni. Už nyní pozorujeme u dětí, které nebyly od předškolního věku vedeny k časovým limitům a sebekázni při používání počítače, že se mohou stát téměř až závislými. O nutnosti pravidel a hranic v této oblasti jsem pojednala výše. Rodiče jsou mnohdy nedůslední, netuší, co děti sledují, a sami nejsou dobrým příkladem, protože u svých počítačů tráví nekonečně mnoho zbytečného času. Všem rodičům bych jako „povinnou literaturu“ doporučila přečíst knihu G. Chapmana – Vztahy v digitálním světě, kterou vydalo nakladatelství Návrat domů.

Volba střední školy znamená do jisté míry výběr sociální bubliny, do které bude dítě v následujících letech patřit. Jde o zásadní rozhodnutí, nebo se jeho vliv přeceňuje? Jak moc by ne/měl do rozhodnutí dítěte zasahovat rodič?

Středoškolský věk je zásadní vývojové období v budování identity. Prostředí, ve kterém dítě žije, je tedy velice důležité. V tomto věku ale ještě neumí dělat důležitá rozhodnutí. Mnohdy vlastně neví, co dál v životě dělat, a obzvlášť hoši jsou v rozhodování bezradní. Pro rodiče je to výborná příležitost hovořit o tom, co dospívajícímu jde, jaké jsou jeho silné a slabé stránky a v návaznosti na to mu pomoci s výběrem školy. Dospívající potřebuje podporu rodičů, nikoli postoj „už jsi velký, dělej si, co chceš“. Dokonce i někteří maturanti ještě nevědí, pro jakou vysokou školu se mají vlastně rozhodnout.

Znovu zde zdůrazňuji vedení mladého člověka k obracení se na Boha, k poctivému hledání své životní cesty, k objevování darů, které dostal od Boha a případně také k přijetí svých omezení. Tím totiž vedeme dítě k tomu, že je potřeba za všech okolností a ve všech životních situacích zvát Boha do svých plánů, do svých přemýšlení, do svých úvah a svých nejistot. Pokud se rodičům podaří vychovat dítě v tomto postoji víry a předat mu tuto zkušenost, je to jeden z dobrých základních kamenů zralé dospělosti jejich dítěte. A co mohou rodiče dětí v jakémkoli věku dělat? Za svoje děti se společně jako manželé modlit! Přeji všem rodičům na počátku nového školního roku, aby se jim dařilo být právě takovou mámou a takovým tátou, jaké právě jejich děti potřebují.

Mgr. Hana Imlaufová, Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna, Praha
Foto zdroj: Pexels