Ležel na tvrdé posteli v cele vazby a tekly mu slzy. Duši měl prázdnou, roztrhanou na tisíc kusů. Byl na dně. Nechtěl zabít. Ve střepinách myšlenek se začalo čím dál zřetelněji ozývat volání. Musel to vyslovit nahlas: Pane Bože, prosím tě, pomoz mi!

Bůh Radka slyšel. Tak jako už tisíce let slyší každé zoufalé a upřímné volání o záchranu duše, slyšel i tohle. Radek ucítil obrovskou úlevu. Jako by to z něj spadlo. Konečně usnul. Aniž to tušil, na prahu trestu vězení, dlouhého jako celé jeho dětství, mu právě začínal nový život – život s Bohem. Ale cesta jeho srdce k Bohu byla ještě klikatá a nesmírně bolavá.

Čekal na soud. Měl spoustu času přemýšlet. Zaplavil ho pocit nenávisti – k vlastnímu bratrovi. Jak to mohl mamince udělat? Jak ji do toho mohl chtít namočit? Vždyť to byla maminka! Starala se o ně, ošetřovala jim rány, když se porvali, dřela, aby je uživila… A Lukáš klidně u výslechu řekl, že část peněz z té vloupačky má ona! Ale ona o ničem nevěděla! Radek ještě teď slyší, jak to ráno, když volal domů na pevnou linku, maminka hystericky křičí do telefonu: „Vy jste zabili pana Dvořáka!!“ Jako by umřel, když to slyšel. Nezabili! To nemůže být pravda! Byla. Policisté mu řekli, že jestli u mámy najdou ty peníze, dostane sedm let za spoluúčast. Jak Lukáše v tu chvíli nenáviděl! Všechno přiznal, vzal to na sebe. Snažil se, aby i brácha dostal co nejmíň, aby se mohl venku o maminku postarat. A v duchu se viděl, jak v den, kdy maminka umře a kdy ji pochovají, Lukáše zabije.

Kde to vůbec začalo? Kde se ten život vykolejil, aby dojel jak neřízený vlak naložený třaskavinou až sem, do chvíle, kdy souzený za vraždu plánuje další? Ponořil se do vzpomínek.

Viděl se, jak se ve třetí třídě vrací ze školy a zpívá si. Do té doby byl život krásný. Ve škole ho to bavilo, měl samé jedničky. Rodina držela spolu, měl rád návštěvy u tet a strejdů. Jako děti byli jak Radek, tak mladší Lukáš aktivní, pořád v pohybu. Táta byl fotbalista a Radkovi se fotbal taky stal láskou.

Jenomže táta pil. Maminka se snažila, aby přestal, ale nepomohlo nic. Ani to, že se ve třetí třídě přestěhovali na samotu, aby měl táta daleko jak ke kamarádům, tak do nejbližší hospody. Nakonec si vybral alkohol a od rodiny odešel. Nechal je osudu, na kluky neplatil. Maminka pracovala ve chlévě a mockrát neměli co jíst. Radek si pamatuje, jak tátovi jednou v obchodě vytáhl z kapsy u montérek desetikorunu a přinesl ji mamince, aby mohla koupit jídlo. A táta pak přišel tlouct na dveře a chtěl ji vrátit.

Maminka si po rozvodu našla nového muže. Taky pil. A pak dalšího, ten pil taky. Rodičovská láska se smrskla na příkazy, křik a sešvihání rákoskou, až byli oba kluci modří. Ani v nové škole už to hezké nebylo. Radkovi se rázem zhoršil prospěch. Prolezl základku a šel do učení. Začal se rvát. Nic si nenechal líbit. Rvačky byly důvodem horších známek z chování a nakonec i toho, že ho vyhodili. Maminka ho pak dostala na jinou školu. A tam začal krást. A bráchu vzal do té spirály s sebou. Nejdřív kradli, aby se najedli. Aby mohli jít do školní jídelny na oběd, jako ostatní. Aby nežili na polévkách s rohlíkem.

Vzpomíná, jak si z toho jednou koupili dvě kila pomerančů. Dostali se do party grázlů a Radek se poprvé cítil být někde přijatý. Připadalo mu, že našel smysl života. Začali vykrádat byty. Mockrát se pokoušel žít čistě, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Vždycky se našel nějaký starý kamarád, se kterým přišly staré zvyky. A pak prvních dvacet měsíců ve vězení. Každý měsíc maminka Radkovi posílala pětikilový balík, aby mu nic nechybělo. Sama prožila tu dobu na instantních polévkách. Dozvěděl se to ale až mnohem později. Od ní ne, od strýce.

„Obžalovaný Radku Šulci, povstaňte.“ A je to tady. Sedmnáct let a dva roky navíc za ty vykrádačky předtím. Mínus rok, který seděl ve vazbě, ale odsouzen nebyl. Osmnáct let života. Brácha dostal patnáct.

Vlastně se to všechno stalo kvůli tomu, že si nechtěl jít ty dva roky odsedět. Nechtěl čekat, až mu přijde příkaz k nástupu trestu. Chtěli ukrást peníze, zmizet v zahraničí a tam si najít práci. Lukáš věděl kde, už tam nějakou dobu byl.

Radek měl znovu ten večer před očima.

Pan Dvořák byl starší pán, přítel jejich tety. Večer, na který krádež naplánovali, měl být v hospodě. Taky byl. Radek ho viděl zvenku oknem, jak tam sedí za stolem. Šli s bráchou do jeho bytu – a pan Dvořák tam ležel v posteli! Radek mockrát později hledal vysvětlení, ale nikdy ho nenašel. Rychle odtamtud vycouvali. Chvíli stáli za dveřmi. „Já bez těch peněz neodejdu,“ řekl nakonec Radek, když se mu sen o zahraničí začal rozplývat a čím dál jasněji vystupovaly obrysy vězení. Pak si vzpomněl, že na stolku byla láhev a prášky. Asi spí hodně tvrdě. Rozhodli se, že prostě najdou ty peníze a vypadnou.

Vrátili se dovnitř. Tam, kde měl být trezor, žádný nenašli. Nebyl nikde. „On na něm snad spí?“ Když se k tomu později v myšlenkách vracel, nechápal, proč to udělali. Nepřemýšleli, nechtěli mu nic udělat, chtěli jen vzít peníze a rychle vypadnout. Přetáhli muži přes hlavu kuklu, svázali ho a v úložném prostoru postele opravdu našli trezor. Vzali ho, dovnitř položili pana Dvořáka, zavřeli postel, a jak mohli nejrychleji, vypadli z bytu…

Část peněz dali stranou, pro maminku, jako výpomoc. O všechno ostatní Radka ještě ten večer okradl jeden jeho známý.

Když Jan přicházel na vrátnici, přejel očima celou budovu věznice. „Je to jako nemocnice,“ říkal si, jako už mockrát. Jen tu nejsou pochroumaná těla, ale životy. Chodil sem za vězni už dlouho poskytovat duchovenskou péči. Měl výhodu, že nebyl součástí represivních složek, byl neutrální. Mohl sloužit jak vězňům, tak dozorcům. Dvě hodiny byl zavřený na cele, aby věděl, jak se tam lidé cítí. „Tady za těmi mřížemi jsou samí zlí lidé,“ řekla mu jednou psycholožka, když ho pouštěla přes zamřížovanou bránu dovnitř. „Lidský charakter je nastaven už dva týdny po početí. Tihle budou nadosmrti zlí.“ Nadosmrti zlí. V každém z nás je zlo, nejen v nich. Musíte se znovu narodit, pomyslel si Jan. Tak je to. S genem zla se rodíme všichni.

Radka si Jan zapamatoval podle toho, že od něj dostal bonbón. Ze začátku Radek neměl chuť chodit na setkání s duchovním, ani na bohoslužby – a taky to otevřeně řekl. Připadalo mu to jako laciné „ulejvání se“ z vězení jen proto, aby byla na chvíli změna. Pak se ale jednou rozhodl, z jednou bylo dvakrát, a pak pokaždé. Četl Bibli a srdce se mu začalo měnit. A duchovni, kteří přicházeli do vězení, pouštěli světlo do těch temnot, ve kterých dosud žil. Poznával, jak sobecký život to byl. A pak jednou ze dne na den přestal sprostě mluvit. A přestal se míchat do rvaček. To byly nejtěžší vnitřní boje. I srdce se mu pomalu začalo uzdravovat. Bůh si ho začínal zabírat pro svoje království. Nenávist k bratrovi mizela.

„Šulc, půjdete jinam!“ Radek by byl moc rád, kdyby z těch dvou věznic dopadla ta lehčí, ale předložil to před Boha se slovy: „Ať je to Tvoje vůle, Pane.“ Byla to ta horší. Těžký kalibr. Kaplanka mu na cestu napsala dopis. Prosila ho, aby tam o Kristu řekl jakémusi Luďkovi, který zabil kněze.

Když se Radek v novém prostředí rozhlédl, zjistil, že Lukáš, kterého odsud nedávno převezli jinam, dluží, kam se podívá. Za drogy, za cigarety. „Šulc? Tak to za bráchu zaplatíš ty!“ ozývalo se ze všech stran. „A jestli nezaplatíš, jednou tě ve sprše podříznou,“ řekl mu zfetovaný spoluvězeň. Než všichni bratrovi věřitelé pochopili, že Radek Lukášovy dluhy platit nebude, prožil si peklo. Jediný, kterému zaplatit musel, vězeňský drogový boss, dostal peníze od Radkovy mámy. Radek jí je poslal. „Bože, proč jsem tady?“ nechápal to. Tady byla poušť plná dravců. Neměl tu žádnou duchovní oporu. V té předchozí věznici se scházeli kolem Božího slova až čtyřikrát týdně. Strašně mu to chybělo. A pak jednou řekl o Bohu jednomu ze spoluvězňů. Řekl mu o pokoji, o tom, jak může být život krásný, i když je ve vězení. O tom, co s Bohem prožívá. A on se mu přiznal, že nemá klid, že nemůže spát. Od té doby, co zabil kněze. Najednou to Radkovi do sebe zapadlo. Luděk přijal Krista a Radkovi doba jeho pobytu v téhle věznici skončila. Mohl se vrátit.

Malý sál se plnil věřícími.

Hodně z nich byli bývalí vězni. Odpykali si svůj trest a vyšli z vězení. Uvěřili a vyšli z vězení duše. Radek se sem často vracel. Jako ke zdroji, kde se poprvé napil čisté vody. Vzpomíná, jak bylo těžké uvěřit, že duchovní, kteří za nimi chodí, jsou opravdu takoví. Ale jakmile jednou vězeň přijme, že ho ten člověk má skutečně rád, změní mu to život. Jde to, žít dobře a v pokoji. Sledovali je a zkoumali celá léta, čekali na každý čin, který by odporoval jejich slovům. Ale oni obstáli. A stali se pro lidi, kteří žít čistě neuměli, ale moc chtěli, příkladem.

Návrat do života venku byl velmi těžký. Svět, ze kterého do vězení odešel, se s tím, do kterého se po skoro dvaceti letech vracel, vůbec nedal srovnat. Nedivil se, že to mnozí neunesli a buďto znovu spadli do zločinu, nebo spáchali sebevraždu. Vyšli a neměli nikoho, kdo by jim pomohl. Nikdo je nečekal. Radkovi pomohl Jan, nabídl mu práci v hospicu. Radek nakonec nabídku nevyužil – našel si práci, na kterou si během pobytu za mřížemi udělal kvalifikaci. Pomohli mu i křesťané, vzali ho mezi sebe. A nakonec dostal ten největší dar od Boha – hodnou věřící manželku.

Ani bratrovražda se nekonala. Lukášovi odpustil už dávno. Odpustili si navzájem.

Foto: Pexels.com